Ráno stříleli na střechu, v poledne už byla před rozhlasem válka, vzpomíná na srpen 1968 komentátor Konrád

Když se řekne 21. srpen a rozhlas, co se vám vybaví jako první?

Vybaví se mi to, jak ráno běžím s mojí sestrou, která tady pracovala v redakci zábavy, po brzkém telefonátu od známých někdy okolo šesté hodiny ráno, že jsme okupováni. A už byla slyšet ta letadla, která přilétala ve velkém na ruzyňské letiště.

Čtěte také

Běželi jsme z Nuselského údolí, kde jsme bydleli, pak ona na Balbínově ulici postranním vchodem vešla do rozhlasu a já jsem zůstal venku. A byl jsem mladý kluk, bylo mi 17 v té chvíli, a slyšel jsem, jak shora z Vinohradské ulice cosi hučí a sílí pískot, tak jsem zůstal u rádia. A viděl jsem příjezd prvního tanku sem před budovu doprovázeného takovou pěší jednotkou se zbraněmi.

Lidé pískali, tu a tam někdo po nich něco hodil. Oni zničehonic zvedli pažby těch automatů a začali střílet, ale kupodivu nikoliv do rozhlasu, asi nevěděli pořádně, kde jsou, ale naproti, tam přesně proti hlavní budově na Vinohradské jsou dva identické domy. Dneska má každý jinou barvu, ale tehdy byly natřené stejně a vypadaly úplně stejně. No a z toho padalo sklo a štuky a div byl, že tam nikdo nepřišel o život nebo nebyl zraněný.

Čili oni si tak sjednávali respekt. To se jim samozřejmě podařilo, protože lidé couvli zase třeba do Balbínovy ulice. Ale ono se nic před tím rádiem nedělo, tak mě to přestalo po nějaké době bavit. Vydal jsem se do města, jezdil jsem na nějakém náklaďáku, držel jsem v ruce prapor a byla to taková docela dramatická pěkná chvíle. Připadal jsem si jako Danny Smiřický ve Škvoreckého Zbabělcích v roce 1945, že jsem účasten takové historické věci.

Dojeli jsme dokonce až na Hrad, ale tam bylo úplně mrtvo. Tam nebylo vůbec nic. Stál tam jeden gazík s nějakým znuděným sovětským důstojníkem. Tak jsem slezl z náklaďáku a šel jsem pěšky zpátky do města, ještě jsem zažil dokonce to střílení do Národního muzea, to byl tedy skutečně docela zážitek. Někdy kolem poledne jsem přišel k rozhlasu a tady byla válka.

Zapálené vozy na Vinohradské

Tady hořely ruské bojové vozy, jak je lidi zapalovali. Právě takoví kluci mého věku, já bych si byl na to netroufl, vzít takzvanou kramli, vrazit ji do nádrže tanku, strčit tam nějaký zapálený kus hadru, aby to vzplálo. Bál bych se možnosti, že by ten tank celý začal hořet. Nicméně komplikace to byla, oni z toho byli čím dál tím nervóznější ti Rusové, takže začali střílet. Vždycky v takových vlnách.

Čtěte také

Já jsem vždycky byl trošku dál, takže se mě to jakoby netýkalo. Ale mám dojem, že někteří ti zranění, nebo možná dokonce i mrtví tady byli spíš z nějakých odražených kulek, protože přímo na lidi nemířili. Nicméně stříleli poměrně nízko, nikoliv jako to ráno až pod tu střechu, ale tentokrát to vypadalo celé nebezpečnější. Takže vždycky zase lidi utekli do okolních domů. Tam jsem stál a čekal vlastně hrozně dlouhou dobu.

Bylo to takové zašpérované z obou stran, jak na Václavské náměstí, tak někam nahoru. Takže asi po hodině mě to přestalo znovu bavit, že se asi už nic nového nebude dít. I když ta scéna byla skutečně dramatická. Všude kouř, plameny. Tady naproti budově v jedné velké výkladní skříni byl zapasovaný náklaďák, který tam naboural.

S několika vrstevníky, které jsem tam potkal, jsme se domluvili a vzali jsme to přes dvorky směrem na Smetanku, takovým obloukem jsem se zase dostal pryč. To se samozřejmě nezapomíná, člověk to má v hlavě téměř minutu po minutě.

Jak teď o tom mluvíte, tak to působí, že už to berete s jistým nadhledem. Ale když jste tehdy přišel k rozhlasu a viděl jste to, co jste popisoval, co se vám v ten moment honilo v hlavě? Byl to ten moment, kdy jste si uvědomil vážnost toho, co se zrovna děje?

Čtěte také

Já jsem si to, myslím, uvědomoval už od toho božího rána, protože o možnosti okupace se samozřejmě hovořilo už nějakou dobu, i když lidé doufali, že nic takového jako Budapešť v roce 1956 se nebude opakovat. Ta taky samozřejmě byla mnohem dramatičtější. Tam bylo obrovské množství mrtvých, to se tady v Československu nestalo.

Nicméně bylo jasné, že celá éra, která tomu předcházela, to znamená to uvolňování někdy od prvé poloviny 60. let, zřejmě skončila, i když jsme si pořád ještě neuměli představit, jak ta normalizace nakonec bude vypadat.