Říká se tomu „transgenerační trauma“ a znamená to, že se tragické události ještě po mnoha desetiletích propisují do historické paměti dalších generací. 21. srpen roku 1968, kdy sovětské tanky převálcovaly v tehdejším Československu naději na důstojnější život ve svobodě, k nim patří zcela určitě.
Patří k nim ale i to, co následovalo: v celoplošných podnikových prověrkách museli lidé, od ředitele po poslední svačinářku, odpovídat na otázku, zda souhlasí se „vstupem vojsk Varšavské smlouvy“. Věděli sice, že jim snad nejde o život, ale o živobytí zcela určitě.
Čtěte také
Tohle lámání páteří se na začátku 70. let odehrávalo po celé zemi. A kolektivní byl i pocit ponížení a pachuť občanské bezmoci.
„Co slyšíš doma, neříkej ve škole!“ To byl vzorec chování, se kterým pak po dvě desetiletí tzv. „normalizace“ vyrůstaly děti ve většině rodin. A nezřídka se časem začalo tradovat, že celý ten pokus o svobodu a demokracii navzdory Kremlu bylo jen takové divadýlko soudruhů tam nahoře, které si nakonec odskákali „obyčejní lidé“.
Socialismus s lidskou tváří
Ruská invaze v srpnu 1968 tím perfektně zapadá do zdejší vyprávěnky, podle níž byl český národ odjakživa ve svých dějinách jen obětí a hříčkou cizích mocností. Svou stopu v našich genech to zanechalo nepochybně.
Čtěte také
Pro sebevědomí národa je to ovšem spíš katastrofa. Překrývá totiž oněch osm měsíců před invazí, zvaných „pražské jaro“, na které můžeme být právem hrdí. To, co se na začátku roku 1968 mohlo jevit jako snaha několika reformních komunistů vylepšovat komunismus, se záhy změnilo v autentické úsilí celé společnosti o svobodu a demokracii.
Slogan o socialismu s lidskou tváří byl spíš součástí taktiky vůči Moskvě než skutečným programem. Všem bylo jasné, že kvůli Kremlu je třeba zachovat aspoň dekorum vedoucí úlohy strany.
Zároveň se ale komunističtí funkcionáři veřejně přiznávali ke zločinům své partaje. Političtí vězni žádali rehabilitaci a organizovali se pod hlavičkou klubu K 231, což bylo číslo paragrafu, podle něhož je v 50. letech soudy posílaly do vězení.
Lída Rakušanová|foto:archiv Lídy Rakušanové
Pod názvem „Klub angažovaných nestraníků“ se formovalo demokratické občanské fórum a lidé se do něj hlásili po stovkách. Na Staroměstském náměstí žádaly tisíce studentů založení opoziční politické strany a rovnoprávné vztahy se Sovětským svazem.
I tohle všechno patří do roku 1968. I tohle máme v genech.
Autorka je komentátorka Českého rozhlasu
Comments
Nothing yet. Say the first thing.
Sign in to join the conversation.