Redakční ohlédnutí za uplynulou sezónou

Globální filmový trh je divočina; v loňské sezoně jsme hráli upírský blues, stavěli světy z bloků, ale i železnice, znovu probudili dinosaury stejně jako superhrdiny od DC, dalších pár animáků jsme převlékli do live-action a ze stíhaček přesedli do formulí, truchlili jsme a to hodně (nejen ve skutečném světě), tančili na K-POP a zabili pár démonů (překvapivě v jednom filmu), skoro zešíleli z mateřství, chvíli na to v divočině, chtěli všechny nakopat, stihli jsme otevřít i zavřít stánek na tržnici, prodali pár kafkovských burgerů a tak vůbec, ještě mnohem víc.

Přinášíme vám tedy redakční výběr tipů FRITÉZY a jejich přispěvatelů; všichni byli osloveni k neseřazenému výběru 2-6 děl která pro ně byla v minulé sezoně směrodatná a která podle nich stojí za doporučení.

Přejeme hezké čtení a snad objevíte něco nového!

✹✹✹

Karavan (Režie: Zuzana Kirchnerová, Česko/Slovensko/Itálie)

Přesto, že jsem slyšel na Karavan samou chválu, byl jsem stejně příjemně potěšený. A to z důvodů, které se mohou zdát jednoduché z pohledu diváka, ale jejich vypracování určitě snadné nebylo. Karavan je mnohdy podbízivě pocitový, rozjímající. Častokrát vyjadřuje různé emoce záběry plnými doteků, díky čemuž působí místy silně intimně. Skrze subtilní niternost Karavan umí jít postavám nenásilně pod kůži a během filmu je postupně pročítáme, přičemž film může předat několik podnětů k zamyšlení.

Letní škola, 2001 (Režie: Dužan Duong, Česko)

Pocitový a dotekový je i první český viet-film Letní škola, 2001. Je to jedna z jeho rovin, skrze kterou vypráví o několika menšinách. Další způsob, kterým Letní škola vypráví, je promyšlená nelinearita. Krok po kroku nám servíruje „příběhy” jednotlivých členů rodiny, přičemž postupně odhaluje události a upřesňuje vztahy. Zkombinujte to ještě s pár prvky, jako občasnému použití efektu step printing (nízký počet snímků za vteřinu, čímž se dosahuje rozmazaného obrazu) a máte svěže odvyprávěný, hezky pocitový film se společenským přesahem.

Hamnet (Režie: Chloé Zhao, Velká Británie)

Hamnet už není tolik o přesahu, nicméně stále se jedná o duchaplný tobogán emocí, doplněný o nádhernou práci s kamerou, světlem, hudbou a kostýmy. Ačkoli vše ladí do středověkých, spirituálních a melancholických barev, jeho vyznění může nakonec působit i smířlivě. Dosahuje toho skrze portréty dvou komplexních postav, které se vzájemně doplňují a z nichž se každá vyrovnává se ztrátou, či stinnými stránky svého života, po svém. Hamnet ukazuje, jak je důležité si v překračování traumat pomoct.

Sny o vlacích (Režie: Clint Bentley, USA)

Podobně jako Hamnet, jsou i Sny o vlacích lehký art, na který se klidně může podívat běžný divák a porozumí tomu. Nebyl by to špatný začátek pro někoho, kdo začíná s méně tradičními filmy. Asi tak jako všechny filmy v mém výběru se i Sny o vlacích soustředí na vyvolávání dojmů skrze haptičnost, což je pro ně důležitější, než například časová posloupnost. Pro vyvolávání pocitů a otázek ohledně života, společnosti a politických posunků se Sny o vlacích nebojí z posloupného vyprávění sem tam přeskočit v čase o výrazný kus dozadu, nebo dopředu. Snímek se dá také popsat jako ambivalentní - lze ho chápat jako politický komentář, nebo prostě film, který tak nějak vypráví o životě. Sny o vlacích v sobě zkrátka skrývají několik možných interpretací, díky čemuž je celkem těžké je popsat.

Hříšníci (Režie: Ryan Coogler, USA)

Jestli jsem nečekal, že letos něco někde uvidím, tak je to chlap v glam-rockovým kostýmu s elektrickou kytarou uprostřed filmu o rasistických nepokojích v USA ve 30. letech. Přesně tohle míchání provází celý film. Míchají se zde fikce s historií, žánry s žánry, hudba jedné kultury s hudbou další kultury. To všechno navíc ještě doplňují skvěle uchopení kulturně apropriační, dominance chtiví, manipulativní a masivně narcističtí upíři. Díky tomu všemu Hříšníci působí svěže. A co je možná ještě víc uznáníhodné, i pod náporem toho všeho se nerozpadají. Naopak vytváří dost dobrý, ne bezmyšlenkový spektákl.

Adolescent (Režie: Stephen Graham/Jack Thorne, Velká Británie)

Ačkoli si myslím, že je téměř nerealistické, co všechno se stihlo v seriálu odehrát mnohdy během jedné hodiny reálného času, téma seriálu je velmi skutečné. Kromě toho je minisérie taky důkazem tvrzení, že nejsilnějším efektem ve filmu/seriálu bývá herecká tvář. Intenzita všech výkonů spojená s intenzitou inscenování celého děje do jednoho záběru společně vytváří pocit, že divákovi nesmí nic uniknout. A když divák všechno navnímá, může ho seriál intenzivně zasáhnout. Přesto, že každý díl je vysoce emočně náročný a může působit i negativně, je ze seriálu cítit, že tvůrci do díla šli s pozitivními účely. S cílem napravit něco velmi problematického.

✹✹✹

Sny o vlacích (Režie: Clint Bentley, USA)

Natočit film “o životě”, který není prvoplánově patetický je opravdové umění. Tato adaptace minimalistické novely Denise Johnsona to ale zvládá s bravurou. Portrét dřevorubce a železničáře s rodinou, který žije svůj malý život na pozadí proměňujících se dějin amerického západu podtrhuje citlivé záběrování Adolpho Velosy. Nenápadné překvapení z produkce Netflixu je srdcervoucí, ukazuje pomíjivost všeho kolem nás a i když do vás vetkne melancholii, která vás pomalu sžírá - je vlastně v něčem nádherná.

Studio (Režie: Evan Goldberg, Seth Rogen, USA)

Pokud vás aspoň trochu zajímá Hollywood a dění kolem něj, nebo filmová tvorba jako taková, tahle minisérie Apple TV+ je pro vás. Seth Rogen v roli nově jmenovaného CEO studia Continental balancuje svoji lásku k filmu s nutností se přizpůsobit nemilosrdné branži, kde je prioritou zisk. Studio je tak dokonalou satirou a milostným dopisem v jednom; jednotlivé epizody jsou homage různým filmařským stylům a žánrům (jednozáběrovky, film noir…) a celý seriál zároveň odráží skutečný Hollywood a jeho trendy. Přičtěte k tomu nejedno sebeparodické cameo velkých režijních i hereckých jmen, příjemně krátkou stopáž a jeden z nejzábavnějších seriálů loňského roku je na světě.

Křídla smutku (Režie: Dylan Southern, Velká Británie)

Ačkoliv loňskému truchlení globálně vévodil Hamnet, téma propastné ztráty spojovalo mnoho filmů. Jedním z nich jsou i Křídla Smutku. Komorní adaptace knihy Maxe Portera a příběh truchlícího vdovce, který čelí ztrátě manželky a matky jeho dvou synů. Stejně jako u Hamneta, i zde najdeme téma terapie uměním - divadlo zde ovšem nahrazuje ilustrace, živobytí ústřední postavy skrz které do děje vstupuje symbol vrány. Symbol tíživého smutku, který je najednou součástí domácnosti, kterého se nelze zbavit. Snímek absurdně groteskní, protkaný poeovsky horrorovou poetikou, ale i podvratně vtipný; v lednu nenápadně prošuměl kiny a brzy se snad podívá na lokální VOD platformy.

Velký Marty (Režie: Josh Safdie, USA)

Velký film s velkými ambicemi, který nakonec sklouzl pod tíhou jiných velikánů a ega jeho vůdčí figury Timothéeho Chalameta. Jeho metodická role přesahující do marketingu filmu nejdřív vystřelila očekávání a v závěru jej trochu pohltila. I přes to jde ale o výrazný snímek o obsesi úspěchem, který svojí roztěkaností a úzkostlivým tempem připomene starší film bratrů Safdieů, Drahokam (2019). Chalametův Marty je nesnesitelný, ale uhrančivý protagonista a výkon, který i přes veškeré kontroverze nelze z loňska opomenout. Nejvýraznější je ale svět postav, které tvoří filmový New York. Vedle sebe tady tak hrají začínající Odessa A’zion, polozapomenutá Fren Drescher, ale i hudebník Tyler, the Creator, indie filmař Abel Ferrara, kouzelník Penn Jillette (z dvojice Penn a Teller), nebo podnikatel Kevin O’Leary, nemluvě o nespočtu dalších menších rolí neherců, či obskurních undergroundových osobností.

Otec (Režie: Tereza Nvotová, Slovensko, Česko, Polsko)

Soustředěný pohled na skutečný případ a fenomén dětí zapomenutých v rozpáleném autě postavila Tereza Nvotová na ústřední postavě otce, kterého bravurně ztvárnil Milan Ondrík. Jeho výkon v kombinaci s rozvážnou a klouzavou kamerou Adama Suzina vytváří hutné a vtahující drama, které bylo loni uvedeno na Benátském filmovém festivale. Tato úvaha nad fatální chybou a tím, jestli se může stát každému z nás bohužel nesplnila podmínky pro nominace v cenách Českého Lva, ale přináší kvalitní evropskou festivalovou kinematografii a určitě stojí za pozornost.

Není jiná možnost (Režie: Chan-Wook Park, Jižní Korea)

Černá korejská komedie a satira současného pracovního trhu v jednom. Potažmo výsměch kapitalismu; absurdní příběh o zaměstnanci papírenské firmy, který je po ztrátě práce a všech dalších možností nucen vystavět plán eliminace svých konkurentů je zábavný hybrid žánrů, který sice nedosahuje kvalit podobného Parazita (kterého jistě připomene), ale i tak stojí za pozornost.

✹✹✹

Balerína (Režie: Len Wiseman, USA)

Špičkovej akčňák. Ana de Armas hraje očima, takže jí tu pomstychtivou “křehkou” hrdinku sežerete a přitom zapomenete na banální revenge-flick. O story ale nikdy v případě světa Johna Wicka nešlo, ne?

F1 (Režie: Joseph Kosinski, USA)

Apes spolu strong na tour! Byl jsem 2x a ta klubová atmosféra za zvuků beatů a textů Viktora Sheena měla něco do sebe. Jinej, ale srovnatelnej zážitek s Sheenovou O2 arénou z prosince 2024.

✹✹✹

Život ve zkratce (Režie: Raphael Bob-Waksberg, USA)

K Long story short jsem se dostal kvůli zájmu o práci Raphael Bob-Waksberg, který pracoval i na BoJack Horseman. Pojednává o židovské rodině a jejich životních chvílích skrz nechronologické vyprávění. Poznáváme postavy jak v epizodě, tak i v retrospektivním pohledu na jejich chování. Z jedného životního momentu nedokážeme zcela pochopit členy rodiny, ať už jde o komplikované rodinné vazby nebo jejich vztahu k judaismu. Mimo jiné show může posloužit k naučení nových židovských frází, pokud je to něco co vyhledáváte ve svých seriálech. Na to je dobrý například Seinfeld, ale ten můžu oficiálně doporučit až bude zase rok 1989.

Nezvratný osud: Pokrevní linie (Režie: Zach Lipovsky, Adam B. Stein, USA)

Jedná se za mě o nejlepší film z celé Final Destination série. Zde cítíte snahu o vykreslení postav a zajímavější výstavbu příběhu, který pro změnu není jen vtipně morbidní sled úmrtí. Film si bere to nejlepší z předešlých dílů a utváří zajímavou zápletku o generačním traumatu, které má za sebou reálnou historii. Fanouškovi udělá radost důstojné rozloučení se se sérií, ale finále si užije i nový divák.

✹✹✹

Citová hodnota (Režie: Joachim Trier, Norsko/Francie/Dánsko/Německo/Švédsko)

Oscarem za nejlepší cizojazyčný film ověnčený snímek norského režiséra Joachima Triera, který mě po emoční stránce rozložil a opět postavil na nohy, abych mu za to byla neskonale vděčná. Jak se dá vyrovnat s tíživou minulostí, přízraky dávných křivd a generačním traumatem? A lze se vůbec od spletitých rodinných kořenů o(d)prostit a začít znovu, nebo tímto způsobem člověk jen utíká před sebou samotným? V průběhu sledování jsem měla pocit, jako by se v příběhu skrývala samotná esence lidskosti – neuchopitelná, křehká a chaotická, ale nám všem důvěrně známá. Narozdíl od loňské Dokonalé shody kanadské režisérky Celine Song, kde na mě tematizovaná (milostná) vztahovost působila vykonstruovaně a neupřímně, Citová hodnota i přes prolínání několika časových a dalších rovin zachycuje komplexitu mezilidských vazeb s empatií a bez příkras. Z kinosálu jsem tak odcházela s hlavou plnou otázek, ale také s prazvláštním zadostiučiněním a povzneseností. Jako by mi ze srdce spadl kámen, o kterém jsem ani netušila, že mě tíží.

Hamnet (Režie: Chloé Zhao, Velká Británie)

Hamnet představuje hluboce srdceryvný příběh o lidských poutech a o tom, jak mohou být tato jemná vlákna zničehonic přetrhána, aniž bychom danou událost byli jakkoli schopni předpovědět. Režisérka Chloe Zhao si diváky podmanila svou melancholickou Zemí nomádů, načež její Eternals vyvolali odezvu spíše negativní. Podobně jako u svého oscarového počinu však v Hamnetovi zvládá mistrně zachytit niterné prožitky, spojené s láskou, mateřstvím, potažmo otcovstvím, ale především neočekávanou ztrátou dítěte. Memento mori do příběhu vetkané v něm však nabývá významu, který citlivě a s neochvějnou jistotou přesahuje naše vnímání zármutku: dichotomie života a smrti zaniká, aby se dostavila radost, pokora a naděje.

Sbormistr (Režie: Ondřej Provazník, Česko/Slovensko)

Ačkoli se v případě Sbormistra jedná o nešikovně uchopené zpracování skutečných událostí, věřím, že právě z tohoto důvodu je třeba jej zhlédnout, obeznámit se se všemi okolnostmi kauzy a přehodnotit etická a morální dilemata, která na plátně i v české společnosti vyvolává. Mrazivý, ale umně a empaticky natočený snímek totiž významně přispívá do debaty o sexuálním násilí na mladých dívkách a jeho dopadech, a to nejen svou nepochybnou výpovědní hodnotou – bohužel rozdmýchává i debatu ohledně sekundární viktimizace v důsledku filmových či seriálových zpracování. Tuzemskému filmovému průmyslu tak bylo nedopatřením nastaveno zrcadlo, kterému stojí za to věnovat pozornost, samozřejmě v kontextu Sbormistra samotného.

Chi Chi na gauči (Režie: Petra Chaloupková, Česko)

Tato talk show s “matkou českého dragu” bezesporu stojí za zhlédnutí. Pořad na poměry České televize neobvyklý divákům přibližuje nejen vývoj této disciplíny u nás, ale také historii české queer komunity jako takové. V určitém směru tak pro mě osobně navázala na to, co o rok dříve započal dokument o fotografce Libuši Jarcovjákové Ještě nejsem, kým chci být: připomínku dob minulých z pohledu těch, kterým doposud nebyla dána možnost vyprávět. A Petr Vostárek alias Chi Chi Tornado má opravdu co předat: smích, naději a pocit bezpečí, který zprostředkovává jak svým hostům a hostkám, tak (nejen) queer lidem u obrazovek. Česká televize tak přišla s pořadem, který možná leckdy provokuje, ale také podněcuje diskuzi a – především – baví svou otevřeností, přidrzlou upřímností a nekonvenčním, peprným humorem.)

✹✹✹