Recenze: Avatar: Oheň a popel

Filmy Jamese Camerona jsou vždy událost. Ať už jde o Terminátory, Titanic nebo Avatary - vždycky je nám přislíbena poctivá blockbusterová práce, která nemá v Hollywoodu po řemeslné stránce obdoby. Očekávání jsou vyšponována na maximum, ať už jde o variaci na Romea a Julii na potápějící se největší lodi světa nebo o třímetrové modrásky z Pandory. U Camerona by mě ale zajímala i romantická komedie odehrávající se v kumbálu na košťata.

Svět Pandory mě fascinuje, stejně jako píle a neuvěřitelná preciznost jejího stvořitele Jamese Camerona. Pamatuju si, že na dvojku jsem se klepal jako ratlík a zase jsem dostal plnotučnej popcornovej nářez, kterej se u mě poslední hodinkou vyhoupl mezi největší kino-zážitky mého života. Ano, očekávání na trojku byla obrovská. Byla však i tentokrát naplněna?

Nemá smysl se tu moc rozepisovat o technické stránce třetího Avatara. To samé bych mohl totiž psát o všech Cameronových filmech, nejen přerostlých Šmoulech. Ty, tentokrát, tři hodiny a bez mála dvacet minut, nabídly opět neuvěřitelně vypiplané vizuální hody, nad kterými se tajil dech. Opět platí, že je Oheň a Popel must-see kino záležitostí (nejlépe IMAXovskou), po které budete mít přesně ten pocit “viděl jsem něco velkého.” Bohužel tentokrát to z mnoha důvodů na absolutní hodnocení z mé strany nestačí.

Začínáme tam, kde jsme ve dvojce skončili. Třetí díl pokračuje v příběhových liniích a nastíněných vztazích a interakcích z The Way of Water. V tomto směru trojka navazuje na jednu stranu moc hezky, avšak je v ní toho zkrátka moc a na ty nejzajímavější motivy a témata není tolik prostoru. Téma hněvu a smutku by zasloužilo více soustředěnosti, protože na emoční rovině skvěle funguje a film je v tomto ohledu zdaleka nejzajímavější. Je dobré znát události z dvojky - pakliže se chytáte, tak k vám hněv Neytiri, zároveň smutek celé rodiny Sullyových a Loakova tíha najít porozumění od ostatních může silně promlouvat. Jak ale říkám - děje se tam toho tak strašně moc, že se od těchto silných motivů hned uteče k jinému. Celkově však překvapivě trpí třetí návrat na Pandoru svojí výstavbou. Už dvojce jsem vyčítal velkou předvídatelnost ve smyslu: “Quaritch hledá Jakea Sullyho a my jen čekáme, než ho najde.” Proto jsem chtěl po dalším pokračování více zvratů, překvapení a napětí. No, a to se bohužel tak úplně nestalo.

Vyprávěcí schéma v podstatě kombinuje již dříve viděné s tím rozdílem, že tady máme novou záporačku Varang, “Tsahik” popelavého lidu. Její klan je určitě zajímavým prvkem, přináší do příběhu něco nového, jen mi připadá až trestuhodně nevyužitý. Celé je to totiž hlavně o interakci Jakea, Quarritche a Spidera a Varang a její lid tady působí tak nějak navíc. Přitom tahle interakce je funkčním jádrem třetího Avatara, někam směřuje a nějak vrcholí. Jen zase – je tam toho prostě moc, tak to nevyzní tak silně. Tvůrci hodně v rozhovorech lákali na to, jak je Oheň a popel emocionálnější než kdy dřív. S tím nemůžu úplně souhlasit. Nakročeno k tomu je. Chtělo to ale větší soustředěnost na motivy, o nichž jsem psal výše a větší odvahu vyprávět “jinak” - jako jsme třeba ve dvojce sledovali dlouhou pasáž sbližování Loaka s velrybákem Payakanem, která rozhodně v blockbusterovém rybníčku vyčnívala.

Pocit, že jsem viděl něco velkého, ale přetrvává i tentokrát. Je to dechberoucí spektákl se vším všudy. Jediné co, tak v tomto směru malinko zamrzí, že akční finále nemá takovou flow, jako mělo minule. Je super, ale není tak dechberoucí, ani tak strhující jak posledně. Malinké zklamání z celku pramení hlavě z pocitu již viděného s nevytěženým a nerozvinutým potenciálem v emocionálně silných motivech v kombinaci s jakousi hrou na jistotu bez snahy o špetku překvapení nebo vybočení. Dost jsem doufal, že bude Cameron odvážnější, že pořádně hlavním hrdinům zatopí, že se budu strachovat o jejich životy… Trailery toho vykecaly ale až moc. Možná kdybych je neviděl, byl bych s jistými scénáristickými rozhodnutími smířlivější. Tak snad v té pětce (nebo třeba už čtyřce, hm?). See you!

Hodnocení:

75%