HAMNET aneb léčivé procítění zármutku

Když jsem seděl v brněnském kině Art, všiml jsem si po promítání několika jevů. Během závěrečných titulků zůstala drtivá většina diváků sedět. Působilo to skoro, jako by byli přikovaní tím, co před chvílí skončilo a museli ještě nějakou chvíli zpracovávat, co právě viděli. Většina z publika zřejmě Hamneta silně procítila. Při odchodu jsem si všiml i toho, že leckteré oko nezůstalo suché, což mi ostatně domněnku jen potvrdilo. Sám jsem s těží při sledování závěrečné scény držel emoce na uzdě, za což Hamnetovi opravdu děkuji.

Skočme teď ale o několik měsíců zpět. Že vzniká film o velmi důležitém období ze Shakespearova života jsem se dozvěděl až po zveřejnění traileru, ze kterého bylo cítit krásu budoucího filmu. Že půjde o doják bylo zřejmé už ze dvou důvodů. Zaprvé, je to příběh o ztrátě malého syna. Zadruhé, přítomnost Paula Mescala zaručuje, že budete brečet ještě další tři dny po zhlédnutí.

Žerty stranou a pojďme do času bližšímu současnosti. Konečně se mi po delší době uplynulé od premiéry poštěstilo jít na Hamneta do kina. A nelitoval jsem toho, že jsem chvilku počkal, ani toho, jaké kino jsem si zvolil (brněnský Art je totiž pro podobné filmy jako stvořený). Ono čekání ostatně také pomohlo vybudovat dojmy tužby Hamneta vidět.

Od první scény bylo opravdu zřejmé, že ten film je vším, co jsem čekal, že bude. Zvolený formát 1.66:1 (poměr stran působí jako něco mezi 4:3 a 16:9) zařídil, aby film působil trochu staroškolsky a připomínal tak snímky minulých mistrů kinematografie. Zároveň ale zvolený poměr přinesl dojem něčeho lehce neotřelého. Chytrá byla hra s inscenací v daném formátu. Někdy totiž záběry připomínají opravdu obyčejný život, jindy se před zrakem diváka hýbou téměř renesanční obrazy a jindy jde ze záběrů dojem promlouvajícího nadpřirozena.

Z filmových prostředků ještě potřeba vyzdvihnout práci se zvukem. Zvuková stopa totiž převážně není spolutvořena ohlušujícím soundtrackem s dechberoucími melodiemi. Místy je Hamnet opravdu tichý a přirozený. Často se tu pracuje se zvuky lesa, venkova, nebo celkově přirozeným prostředím místa, ve kterém se odehrává děj. Když se pak výjimečně do zvukové složky přidá i jednoduchý tón, může to místy působit nadpozemsky, spirituálně.

Spiritualita je obecně v Hamnetovi dobře zvládnutá. Chvílemi je tak imerzní, až připomíná duchovní rozměry filmů někdejších mistrů kinematografie, jako byly Carl Theodor Dreyer, Andrej Tarkovskij, Ingmar Bergman, Krzysztof Kieślowski nebo Jasujiro Ozu. Hamnet je přitom všem ale spíše naturalistický. Veškerá magie či nadpozemskost, která v něm je, tak představuje metaforu.

Mezi metaforickou, naturalistickou a spirituální rovinou se snímku daří držet balanc tím, že tyto symptomy pečlivě střídá. Silné a ukázkové jsou v tomto případě vrcholné scény se smrtí, které jsou nejprve silně naturalistické, poté se do nich začne promítat spirituální stránka, aby následně metaforicky zobrazily dění a pak se vrátily k tvrdé realitě. Je to právě tato oscilace, skrze kterou film promlouvá k divákovi. Ukazuje nám skutečnost a na ní navázané bezprostřední emoce, přičemž je vše zabalené do hávu něčeho, co je jen těžko viditelné či polapitelné. Postavy na kruté dění reagují způsoby, které někdy mohou působit fantaskně, nicméně jsou zakořeněné v nám všem dobře známých prožitcích.

Jako poslední poznámku si dovolím říct, že Hamnet je sice krutý a smutný příběh, nicméně uroněné slzy nemusí být nutně bolestivé, nýbrž jsou z velké části smířlivé. Hamnet ukazuje, jak může zármutek přetnout všechny další city, pokud ovšem nenajdeme cestu k hlubinnému uzdravení.

Po vší silné kombinaci skvělé práce s kamerou, zvukem, neskutečnými hereckými výkony (Paul Mescal nezklamal, ale Jessie Buckley předvedla něco až téměř nereálného a dětští herci mají také být na co pyšní), skvělému zpracování těžkých emocí a závěrečném zobrazení smíření se nelze divit, že většina publika proseděla i titulky a pak se těžko zvedala ze židlí. Navíc, když jsem vyšel z kina a nadechl jsem se, přišlo mi, že vzduch má chuť, jakou jsem v něm ještě nikdy necítil.

Share

Díky za přečtení recenze!