O Bohu nepochybuji, ale s Ježíšem mám problém

Nejdříve, co je to biřmování.

„Biřmování je svátost, v níž Duch svatý oživuje a upevňuje víru pokřtěného, který byl řádně vzdělán v evangeliu, vede ho k uvědomělému vyznání víry a slibu věrnosti evangeliu a obdařuje ho radostí a nadšením Kristova vyznavače.“

Zní to dost odborně, ale prakticky to znamená upevnění víry a je to pro ty, kdo jsou již byli někdy pokřtěni. Od církve se to ještě liší, někde je to spojené společně s křtem, někde je to samostatný rituál.

A teď zpět do toho momentu před dvěma lety. Měla jsem za sebou několik spirituálních zážitků, velmi intenzivních, které mě utvrzovaly v tom, že Bůh je - ač tomu každý říkáme jinak a já sama to slovo nemám moc ráda a ještě méně raději jej používám. Hlavně proto, že příliš Boha personifikuje, přitom, jak píše ve svých knihách (nejen) Tomáš Halík: Nezáleží tolik na tom, v CO (v osobu) věříš, ale JAK (jaký vztah) věříš.

Seděli jsme s farářem Petrem Benešem na promluvě, vyprávěla jsem mu o tom, jak se chystám na studium husitské teologie a mezitím jsem vyhrknula: O Bohu nepochybuji, ale s Ježíšem mám problém. Usmál se a mezi zuby prohodil, že to tedy může být při studiu křesťanské teologie problém a odkázal mě na pár myšlenek a knih, kterým se mohu věnovat. Byl velmi laskavý, ale v duchu se musel smát, jak ta holka se chce pustit do křesťanství, které má Ježíše v názvu žejo.

A s čím mám problém? Jsem člověk dost racionální, i když se to poslední roky dost mění. Těžko ale při četbě Bible se smiřuju s tím fantaskním příběhem, ve kterém se ději zázraky, lidé se uzdravují a někteří dokonce ožívají. Jen těžko si tedy představuju, že se to opravdu stalo. Jen těžko si v tom čtu jako v historické knize a jen těžko to obhajuji před druhými. Ostatně když se začtu do Bible, takových příběhů je tam ale opravdu hodně. Nepřidala tomu ani moje babička a jejích praktický katolicismus, který mě nutil zbožně koukat na mrtvého Ježíše na kříži v kostele a modlit se k němu. Asi hlavně proto, že mě bylo věkem kolem puberty (nebo i míň) a neznala jsem ten celý příběh za tím.

Křesťanství jsem si vybrala jako víru rozumem. Když se totiž podívám na svou svobodnou a nezávislou duši, asi by mě více seděl a snad i slušel třeba budhismus, ale když už žiji na evropském kontinentě, kde máme křesťanskou infrastrukturu - kostel nebo boží muka doslova na každém rohu, tak si to nebudu dělat těžší žejo.

Takže mě nezbývalo nic jiného, než si k Ježíši najít cestu a přestat s Ním mít ten problém. A tak jsem příběh Ježíše uchopila jako alegoricky příběh, jako vyprávění, ze kterého se mohu poučit a které mohu následovat. Jeho cestu plnou odvahy, i milosrdenství, lásky k druhých i nepřátelům. Odhodlání žít život v jeho plnosti, i zemřít pro druhé. Nepochybovat ani v okamžik na kříži, že je to jeho cesta a trpělivě věřit v život věčný - nebo alespoň v to něco po smrti. A o tom, každý kdo žije dobrý život, má naději na své spasení (nebo klid svojí duše chcete-li).

A ty jsi věřící? Otázka, kterou z duše nenávidím, protože na ní neumím jednoduše odpovědět - ostatně neumím tyhle jednoduché odpovědi vůbec. Stejné je to, když se mě někdo zeptá: jestli věřím v Boha nebo v Ježíše.

To, jestli jsem věřící nebo nejsem, ale nakonec vnímám v tom rychlém světě jako rozlišovací znamení mezi lidmi, které nás potom dovede i k hlubším rozhovorům. Takže když se na mě někdo zeptá, tak říkám: Ano, jsem věřící a věřím v Ježíše Krista. Ale teď i vy víte, že to tak jednoduché rozhodně nemám a ještě mít dlouho nebudu - ostatně asi po celý svůj pozemský život a jen bůhví, jak dlouho to tak budu mít.