Nemám recept na klid v duši, ale o pár tipů se ráda podělím

V březnu roku 2025 jsem změnila práci a nastoupila na manažerskou pozici na ministerstvo. Z režimu - řídím si svůj čas, jsem se rychle musela přepnout do režimu, že můj čas je řízen kolegyněmi a kolegy. Teda i v tom tlaku si samozřejmě chráním svůj čas, jak to jde pro rodinu a kousek sebe.

…

Můj pracovní den vypadá tak, že vstávám kolem sedmé pomůžu vypravit syny a jedu do práce. Někdy na osmou, někdy o kousek dýl, nejpozději v devět tam musím být a už cestou do práce vyřizuju emaily nebo píšu zprávy kolegům, co je potřeba udělat (a často mě to napadlo přes noc). Ano, docela tím žiju.

Z práce odcházím tak, abychom stihla být s dětmi, tedy alespoň navečer, někdy kolem páté, jindy v sedm. Život máme jen jeden a vyrůstat svoje děti máme bohužel jen taky jednou v životě.

O víkendu nepracuju, pokud to není super nutný, ale snažím se jít příkladem druhým, takže říkám: intenzivně pracujeme, abychom mohli intenzivně odpočívat.

Práce, kterou mám, je náročná. Vyžaduje soustředění. Já si to ještě komplikuju v tom, že funguju hlavně na vnitřní motivaci, tedy musím se v sobě usebrat, že se mi pracovat chce. To ostatně platí i pro učení. Dřív jsem se v životě nutila, hecovala se, ale to není - tedy alespoň pro mě - udržitelný model. Dřív nebo později vyhořím.

Zjistila jsem tedy, že moje síla musí vycházet zevnitř. Z mého nitra. Jen tak dokážu fungovat dlouhodobě.

Dříve jsem zkoušela meditace, ale to mě nejde. Najít v sobě v tichu chvilku klidu, aniž by mě lítaly myšlenky, je to pro mě těžký. A nakonec je to frustrující a brzy to přestanu dělat. A tak svůj klid hledám ve víře.

A Pán mi pomáhá na to nebýt sama. Jsme v tom totiž spolu.

Tak se to sešlo, že od března poctivě chodím prakticky každý týden v neděli na bohoslužbu; chodím u nás do Husova sboru v Nuslích. Vyplynulo to z mého studia, když k poctivému studiu teologie je potřeba nejen teorie, ale i praxe - a zrovna v tom čase mě to tak přišlo důležitý.

Zjistila jsem, že je to pro mě ale důležitý opěrný bod, takový výdech a čas jen pro sebe, alespoň tu jednu celou hodinu. V tichu, ve zpěvu, v soustředění na svoje nitro, na spojení s lidmi a sounáležitost. Občas se zajiskří spojení s Bohem.

Většinou hned potom utíkám domů, protože k tomu, pokud není zkouškové, plavu celou zimu ve Vltavě. Takže kombinace duchovního a fyzické spojení s lidmi a sounáležitost je pro mě jako nedělní rutina fakt nejvíc nabíjející.

Rutinu jsem hledala už dřív, než jsem začala chodit pravidelně na bohoslužbu. Ta mě teď pomáhá mít tu kotvu a když přes týden nezvládnu nic duchovního navíc, tak ta neděle je prakticky jistá.

Ale často to nestačí. Dny přes týden jsou náročné a ve zkouškovém musím v sobě najít další sílu, že přijdu večer z práce a další hodiny se učím. Nejde tak ani o fyzické tělo, ale soustředění.

A tady přichází na řadu aplikace v mobilu. Když jsem se o tom bavila s jedním mým učitelem, ten o denní prací říkal: “to je přeci jednoduché, rozsvítím svíčku a začtu se do Bible”. Nevím, jak to máte vy, ale pro mě si najít tiché místo se svíčkou, kde otevřu nějakou stránku v Bibli, začtu se a verš mě osloví natolik, že mě dodá životní sílu, je něco (prozatím) nemožného.

Druhá věc, co řeším, je taky snaha o porozumění Bibli. Jenže jak ji číst? Od začátku nebo které pasáže si vybrat? A tak jsem pro nějaké prvotní porozumění Bibli a i tomu, co za tím hledat, začala používat aplikaci One Minute Pause a jejich program 30 Days to Resilient. Stačí k tomu dvakrát denně deset minut, mobil a sluchátka. Program se soustředí na základní texty v Bibli, ale také na vztah a porozumění Ježíši, to celé jako posílení vaší odolnosti.

Velmi elegantně kombinuje audiovizuální zážitek jako podobné meditační aplikace jako třeba Headspace.

…

Když jsem byla na podzim loňského roku v Kolínském klášteře, hodně Miloš Hrdý, který se duchovnímu vedení dlouhodobě věnuje, zdůrazňoval, že denní praxe je nutností. Nejde ani tak o rutinu nebo návyk, ale o poznávání Boha, přesněji řečeno o prohlubování vztah s Ním. Jen tak s Ním být. Jen tak se v jeho pozornosti převalovat a hřát se v jeho pozornosti (za Boha si můžete dosadit klidně sami sebe, i to bude fungovat).

Hodně o tom od té doby přemýšlím a snažím se tu svou denní praxi najít. Nejdříve jsem zkoušela sedět na meditační židličce jako v klášteře, ale nedokážu si najít ten klid denně. Pohrávám si s modlitebním růžencem, ale taky se mi nedaří ho vzít denně do ruky. Nakonec je to zase aplikace, tentokrát aplikace Glorify, která denně servíruje kus textu z Bible i s jeho interpretací. Nabízí i modlitbu a kratší zamyšlení. Nic nenutí, vy si můžete vybrat. A podobně jako One Minute Pause nebo Headspace, dbá na audiovizuální zážitek, aby to prožívání proudilo všemi smysly.

Jsem pořád na cestě. Jasně, že si mi to někdy přes den nepovede, protože jsem tak přesycená dojmy, že už se nechci soustředit ani na minutu.

Co ale pozoruju je, že mám v sobě větší klid. Mám v sobě pevné nitro, kam se mohu vždycky během dne vrátit. Jen si na okamžik zavřít oči, nadechnout a vydechnout. Čtení Bible mě nedělá takovou potíž. Cítím, že čtu s větší lehkostí a některé pasáže dokonce znám a oslovují mě.

A hlavně - necítím se na život sama, protože Bůh je vždy po mém boku. Podpoří mě, když potřebuju. Nic neříká, když nechci nic slyšet. No, když chci slyšet, mot toho teda taky neřekne :-) Ale mám naději, že můj život má smysl a já pevné místo v něm.