Začalo to už ve čtvrtek a s mužem jsme osaměli - tedy spíš dobrovolně jsme si chtěli odpočinout. Synové byli s babičkou a dědou, takže měli o tu nejlepší zábavu postaráno. A my s mužem měli jediný program - chodit na kafe, snídani a procházet se na sluníčku. No - a když jsme si plánovali, co budeme dělat, nesměle jsem navrhla: “Nechceš jít do kostela?” a muž na to: “Tak jo, můžeme”.
Pro vysvětlenou: s mužem jsme byli v kostele už několikrát, těžko říct, s jakým úmyslem tam chodí, ale neprotestuje a ve většině návrhů termínu jde se mnou.
A když už kývnul, začala jsem horlivě studovat, kam a kdy je nejlepší jít. Zjistila jsem, že tý velké slávy jsou teprve před námi - Velký pátek a umučení Krista i Bílá sobota a Zmrtvýchvstání.
Vybrali jsme si kostel Jiřího z Poděbrad (chodíme s mužem spolu jen tam), a ač je to kostel římskokatolický, tak oběma farářům jsem přišla na chuť, tedy Petr Beneš je snad nejlepší, kterého jsem potkala a byla jsem s ním loni na několikadenní duchovní obnově.
V pátek jsme si tedy dali odpolední procházku, kafe a v 18 hodin to začalo, konkrétně tedy: obřad na památku Umučení Ježíše Páně. Vše probíhalo v potemnělém kostele a bez zvonění, protože zvony odletěly do Říma, ale byla to jedním slovem krása.
Střídala se četba z vybraných pasáží z Bible s zpěvem sólistů i sboru s příběhem jeho posledního dne na kříži. V ten den kázal farář Beneš, který mluvil hodně naděje-plně - což je vlastně hodně dobře, protože nakonec umučení Krista je předzvěst jeho Vzkříšení - a po hodině a po více než hodině a půl jsme šli dobu.
V kostele bylo úplně plno a přišla jsem si jako na divadle. V tom nejlepším slova smyslu - povznešeně a ve společném prožitku s druhými.
V sobotu jsem šla sama a vigílie, jak se říká obřadu na Bílou sobotu, začínala až v 21. O vigílii jsem si četla už něco dopředu, abych nebyla úplně nepřipravená - a často psali, že se jedná o jeden z nejrásnějších obřadů v roce - a taky ano.
Po příchodu do setmělého kostela nás pan farář Jan Houkal, který nás vyzval k setkání před kostelem. Tam se nejdřív zapálil a vysvětil oheň, od kterého se zapálila velikonoční svíce, tzn. paškál. Ten průběh je dobře popsán tady, já spíš jen zkusím vypíchnout svoje momenty.
Prvním silným momentem je to, když všichni přinášejí světlo do setmělého kostelu s tím, že v jeden okamžik s i začnou zapalovat od paškálu svoje svíce a světlo se tak šíří dál. Není důležité, kdo si ho od koho zapálí, ale šíří se mezi lidmi.
Druhým silným momentem bylo symbolický moment vzkříšení Krista, kdy po sadě čtení ze Starého zákona rozezní a rozsvítí kostel. Vybavuju si, jak mě bušilo srdce a zase mě doslova zaplavil pocit sounáležitosti - podobně jako u zpěvu písní při mši.
Dlouho se mi v mých spirituálních prožitcích opakovalo světlo. Teď už mě je více jasné proč - jako symbol naděje a obnovy.
Po skončení první části začal křest, ale to jsem vydržela spíš už z povinnosti, protože si myslím na vlastní křest nebo biřmování, ale v husitské církvi, takže mě ten katolický rituál tolik nebere. Dorazila jsem domů asi před půlnocí.
V neděli jsem šla místo bohoslužby se ponořit s bohem po svém - zaplavat si do studené Vltavy a splynout s přírodou :)
Chcete si se mnou po prožitcích povídat víc? Napište mi do do chatu, ráda si s vámi popovídám.
Závěrem. Tyhle Velikonoce byly jiné - už docela natrvalo ve mě už zůstane ten pocit oslavy, duchovního prožitku i toho, jaký nový svět mám ještě k objevování. Jak je kouzelný a opravdový. Jak se mi najednou otevírá nová možnost, jak sdílet s lidmi kus lidství, kde nejsou potřeba slova.

Comments
Nothing yet. Say the first thing.
Sign in to join the conversation.