Sobotní Noční linka: Když zalžou rodiče

Nejde jen o pohádky o Ježíškovi, čápovi nebo zoubkové víle. Jde i o vážnější věci, které dospělí často schovávají za větu: „Tohle mu přece nemůžeme říct.“ Někdy rodiče tají nemoc, rozchod, dluhy, smrt v rodině, problémy v práci nebo vlastní minulost. Často to dělají s dobrým úmyslem, protože dítě nechtějí vystrašit, zatížit nebo připravit o klid. Jenže dítě často cítí napětí v domě dřív, než mu někdo něco vysvětlí. A když dospělí mlčí, začne si pravdu domýšlet po svém.

Děti nejsou dospělí, a proto jim nejde říkat všechno stejným jazykem jako velkým lidem. Zároveň ale nebývají tak slepé, jak si dospělí někdy myslí. Vnímají změny nálady, ticho u stolu, zavřené dveře, šeptání v kuchyni i věty, které najednou končí uprostřed. Rodiče svým dětem často přinejmenším často mlží o skutečnostech, které k životu patří odedávna. O nemoci, penězích, rozvodu, nevěře, adopci, smrti, původu, závislosti nebo minulosti, která se doma nesměla otevírat. Často to dělají s pocitem, že dítě chrání. Jenže dítě jednou vyroste a začne chápat, že ne všechno, co doma slyšelo, byla pravda. Rodičovská lež má zvláštní váhu, protože přichází od lidí, kterým dítě přirozeně věří nejvíc. Malá lež může pomoci překlenout těžký okamžik, uklidnit strach nebo odložit pravdu na dobu, kdy ji dítě unese. Jenže dlouhé mlčení může v dospělosti bolet víc než samotná skutečnost.