Těžký úděl Keira Starmera

Keir Starmer odchází jako další z dlouhé řádky britských premiérů, kteří nedokázali zemi vrátit stabilitu ani důvěru. Jeho vládu postupně semlela špatná ekonomická nálada, rozpad veřejných služeb a pocit, že stát přestává zvládat své funkce. Starmer měl mimořádně nízkou podporu (ačkoliv to je v současnosti v Evropě spíš pravidlo než výjimka) a pověst premiéra, kterého veřejnost nejen považovala za neschopného, ale měla k němu intenzivní osobní nechuť. Na jeho hlavu se snesly výčitky za všechny nešvary soudobé Británie, což zarezonovalo i na českých sociálních sítích.

Některé výtky nejsou úplně spravedlivé, především co se týká migrace. Naprostou migrační erupci představovala vláda Borise Johnsona, ironicky vláda, která slibovala „znovuzískat kontrolu“ nad zemí a kterou volily do té doby historicky rudé dělnické čtvrti v naději na lepší budoucnost pro obyčejného britského pracujícího. Neoliberální bullshiter ovšem udělal to, co neoliberální bullshiteři obvykle dělají. Okamžitě zradil své voliče a přivezl rekordní počet migrantů z rozvojových zemí, protože by prý mohl hrozit nedostatek pracovníků v důsledku Brexitu. Takzvaná Boriswave se následně stala pojmem. Během jediného roku přišlo 1,4 milionu lidí, celkově mezi lety 2021 až 2024, v důsledku legislativy nastavené Johnsonem, okolo čtyř milionů osob. Mezi zdrojovými zeměmi dominovala Indie, Nigérie, Pákistán, Zimbabwe či Bangladéš.

Pro srovnání: před Brexitem byla net migration, tedy čistá migrace, neboli příchozí minus odcházející, do Británie kolem 200 až 300 tisíc ročně. Z toho značnou část, v různých obdobích 20 až 50 procent, samozřejmě tvořili příchozí z jiných zemí EU: Poláci, Rumuni a další. I to byl vývoj, který vedl k postupné demografické proměně Británie, neevropští příchozí totiž po mnoho let převládali. Johnson ale doslova zadusil evropskou migraci a otevřel stavidla nevídané migrační tsunami z Asie a Afriky.

Vlády Rishiho Sunaka a Starmera se pak snažily hasit, pochopitelně v rámci úzkých mantinelů liberálně přijatelného. Omezily například možnost přivést závislé rodinné příslušníky (dependants) u studentských a care worker víz, což byla patrně ta největší šílenost Johnsonovy politiky. Stačilo, aby si kdokoliv z rozvětvené africké rodiny našel nízkokvalifikovanou práci v rámci NHS (státního poskytovatele zdravotních služeb, děsícího východoevropské migranty svou kvalitou péče, na nějž jsou však Britové z neznámého důvodu strašně hrdí), a vzápětí měl nárok na příchod příbuzenstva. Totéž platilo, což je snad ještě absurdnější, pro studentská víza. Samozřejmě se už nehlídalo, zda ten člověk stále pracuje v NHS, nebo vůbec nastoupil k proklamovanému studiu na britské univerzitě. Většina příchozích to vzala jen jako vstupenku pro sebe a své rodiny. Těžko jim to vyčítat. Blbý, kdo dává, blbější, kdo nebere, jak praví klasik.

Starmer částečně těžil z opatření zavedených už Sunakovou vládou, ale nelze mu upřít ani to, že legislativu ještě zpřísnil, a to poměrně výrazně. Pro legální migranty zavedl relativně vysoké standardy týkající se vzdělání a jazyka, úplně uzavřel zahraniční rekrutace, zpomalil cesty k trvalému pobytu a občanství, zavedl dočasnější status, umožnil silnější pravomoci rušit víza za drobné delikty a tak dále. Výsledkem byl docela slušný pokles: net migration do Británie klesla na 171 tisíc v roce 2025.

V porovnání s Johnsonem je to prakticky desetina.