Subjektivní důvody, proč mít děti

Zdravím po delší době,

děkuji, že jste mi (většinou) zůstali věrní. Jednak jsem moc neměla inspiraci, jednak mi nebylo úplně dobře. Dneska vám to vynahradím a zaměřím se na téma, které na vás v poslední době vyskakuje i z lednice. Je to naše hroutící se porodnost, její příčiny a možná řešení. Hned na začátek uvedu, že mě ta debata do určité míry vytáčí.

Recept totiž dosud nikdo nenašel (očividně), přesto toto téma využívá kdekdo s cílem prosazování své politické agendy. Vypadá to asi tak, že dotyčný všem sdělí, že problém vyřeší jedině blahodárné X. Případně že příčinou nízké porodnosti je to odporné Y.

Že dotyčný blábolí, si spolehlivě ověříte tak, že si prostě stáhnete mapu světa s údaji o plodnosti nebo použijete AI. Jakýkoli X návrh byl pravděpodobně dávno realizován v jiné zemi, ale plodnost se tam stále drží mezi „zakletými“ 1,0 až 1,5 dítěte na ženu. V dalších zemích je zase Y ve stejné nebo větší míře než u nás a také to nemá vliv.

Vídeň je známá jako město s poměrně dostupným bydlením. Přesto má plodnost stejnou jako Curych, který naopak patří k městům s nejvíce nedostupným bydlením. Ve Skandinávii mají zkrácené úvazky a feministické muže, ale plodnost mají jako na Slovensku nebo v Rusku. V Itálii nebo Španělsku mají lidé přátelský přístup k dětem, dovolují jim řvát a lítat, ovšem plodnost mají horší než v Česku, kde děti ve veřejném prostoru rádi nemáme. Polsko dává dávky, Maďarsko odpouští daně, v Německu si z dětí můžete snadno udělat dobrou živnost… Přesto nikde nevidíme žádné výsledky.

Tím neříkám, že se to nemá zkoušet, že se nemají hledat možná řešení, nebo že je mi snad líto peněz, které jsou použity na různé programy pro rodiny (žádná optimálnější investice neexistuje). Jen ty příčiny zcela evidentně nejsou ekonomického rázu. Je to kulturní otázka a změna kulturního nastavení společnosti shora je nesmírně obtížná.

Jako jediný příklad, kdy se společnost podařilo takhle „shora“ motivovat k větší změně v demografickém chování, mě napadá nacistické Německo. Tam opravdu porodnost vzrostla oproti Výmarské republice poměrně výrazně (z historického minima 1,67 dítěte na ženu v roce 1933 na 2,56 dítěte v roce 1939). Což mimochodem svědčí o až religiózní povaze nacismu. Nacismus neměl přívržence, měl praktikující věřící.

Ostatní případy, kdy v nějaké zemi výrazně vzrostla porodnost, jsou taženy „zdola“ a primárním faktorem je náboženství. Nejlepší soudobý případ je nejspíš Izrael. Se svou plodností přes 3 děti na ženu se v žebříčcích nachází mezi africkými státy. Židovská plodnost také mezi lety 2018 až 2020 překonala arabskou a od té doby náskok zvyšuje.

Když se podíváme na rozpad do konkrétních komunit, zjistíme nepřekvapivá čísla. Okolo 6–7 dětí připadá na jednu ženu v ultraortodoxních židovských komunitách (charedim), okolo 4 dětí na ženu mají tzv. dati leumi, neboli náboženští sionisté (jinak známí také jako ortodoxní Židé), následují se 2,5 až 3 dětmi tzv. masorti, což jsou stále nábožensky založení (svátky dodržující, vepřové nejedící), ale přece jen už liberálnější Židé. Na sekulární Židy připadá okolo 2 dětí na ženu, což je pořád hodně slušné.

Zdá se, že tu platí přímá úměra: čím víc dětí, tím víc dětí. A bohužel i naopak. Zde může být kontrakulturou k Izraeli třeba Jižní Korea (plodnost okolo 0,7 až 0,8 dítěte na ženu). Čím víc je normalizovaná bezdětnost a děti jsou ve společnosti jako pěst na oko, tím víc lidí bude dál bezdětných. Naopak čím je větší expozice dětem a normalizovaná mnohodětnost, tím víc dětí i u nábožensky lhostejných lidí. Vymýšlíme sofistikované důvody, ale většina lidí je prostě docela jednoduše ovlivnitelná svým okolím.