Proč ruština a ruský prostor nemohou být chápány jako střed a reprezentace slovanského světa

Tato esej předkládá následující tezi: ruština je sice nezpochybnitelný člen slovanské jazykové rodiny, avšak její standardní podoba i civilizační rámec, v němž se utvářela, jsou natolik vyhraněně periferní, že idea používat ruštinu a ruskost jako vzor a reprezentanta celého slovanského světa je metodicky i historicky neudržitelná.

Tato teze o odděleném vývoji se týká ruského jazyka a ruských institucí, nikoli neměnné povahy ruského národa. Z jazykových a dějinných faktů neodvozujeme absolutní a neměnný psychologický determinismus a nijak nezpochybňujeme, že vysoká ruská kultura 18. – 20. století (literatura, hudba, výtvarné umění, věda a technika včetně rusky píšících Židů, Ukrajinců, Poláků, Němců, Řeků, Tatarů, Gruzínů, Arménů a mnoha dalších) je integrální součástí evropské civilizace.

Slovanský svět v tomto textu znamená souhrn jazyků a kultur vzešlých z praslovanského dědictví. Střed / reprezentace je pozice, z níž lze legitimně odvozovat, co je pro slovanství typické. Takové centrum lze hledat ve genealogickém smyslu (hledání nejarchaičtějšího stavu, proto možná blíže jihoslovanštině a staroslověnštině), geografickém smyslu (těžiště ve středoevropském prostoru) nebo kulturně‑historickém (účast na společném evropském civilizačním vývoji). V žádném z těchto smyslů ale ruština není centrem, ale je severovýchodní periferií. Nárok ruštiny na centrálnost je jen politický konstrukt panslavismu 19. století a sovětské doktríny „staršího bratra”, který neodpovídá lingvistice ani historické realitě.

Staří Slované byli součástí evropské pozdně‑antické koiné. Etnika, z nichž se na konci antiky formovali Slované, byla integrální složkou evropského barbarika. Slované sdíleli s Germány a dalšími Evropany indoevropské jazykové dědictví, srovnatelnou materiální kulturu (žárový pohřební ritus, příbuzné typy sídlišť a řemesel) i strukturně příbuznou mytologii (jak dokazuje například paralela hromovládce Peruna a germánského Thora). Slovanství vznikalo uvnitř Evropy. Teprve následný vývoj severovýchodních částí slovanského prostoru se s Evropou rozešel.

Dějinný zlom 13. století. Rozhodující předěl tvoří mongolský vpád: dobytí Kyjeva roku 1240 a následná tři století vazalské závislosti severovýchodní Rusi na Zlaté hordě. Zatímco Evropa prožívala vrcholný středověk: univerzity (Bologna, Paříž, a také Praha), přijetí římského práva, rozvoj vědy, renesanci a reformaci… oblast Rusi byla z tohoto okruhu vytržena a zůstávala ve Zlaté hordě a současně už od velkého církevního schismatu (započato 1054 a vypleněním Konstantinopolu potvrzeno 1204) ani nenáležela k latinskému civilizačnímu okruhu. Tuto odlišnost završila ideologie „Třetího Říma” (mnich Filofej Pskovský, list Vasiliji III., kolem 1510–1520), který svému panovníkovi popsal Moskvu jako poslední a věčné centrum pravoslaví ve stylu nápodoby pozdně byzantské patrimoniální despocie.

Spisovná ruština stojí na výslovnostní bázi středoruských nářečí, jejímž určujícím rysem je akání (rus. а́канье, akaňje): v nepřízvučných slabikách splývá /o/ s /a/ a vyslovuje se jako [a] píše se moloko (česky mléko), ale vyslovuje se malakó, píše se okno (česky okno), ale vyslovuje se aknó. K tomu přistupuje ještě ikání: nepřízvučné /e/ a /a/ po měkkých souhláskách splývají v [i]. Důsledkem je silná redukce nepřízvučného vokalismu, jakou dokonce nezná ani blízka ukrajinština, která akání nemá. Akání samo o sobě ruštinu od všech Slovanů neodlišuje, protože ho sdílí s běloruštinou, ale jen v ruštině je v tomto rozpor mezi výslovností a pravopisem, protože ruština si ponechala etymologický pravopis původní slovanské řeči, který zakrývá skutečnou výslovnost zakrývá. Psaná ruština tak udržuje psané zdání původního slovanského stavu nad fonologicky inovovaným základem. Dělicím znakem i vůči nejbližším příbuzným je také výslovnost praslovanského /g/ v koncovkách, které se opět píše podle původní slovanské řeči, ale vyslovuje jinak. Proto z více důvodů ruština není fonologicky nejslovanštější, ale je dokonce vyčleněna i od svých nejbližších příbuzných.

Slovní zásoba uchovává dějiny svých mluvčích. Ruština nese rozsáhlou vrstvu především turko-tatarských přejímek spjatou se Zlatou hordou, soustředěnou příznačně do oblastí státní správy, fiskality a vojenství, tedy tam, kde Horda budovala mocenský aparát. Například:

• деньги (ďéňgi) „peníze”;

• таможня (tamožnja) „celnice”;

• казна (kazná) „pokladna, státní pokladna”,

• казначей (kaznačéj) „pokladník”;

• ярлык (jarlýk) „výnos, chánský dekret“;

• лошадь (lóšaď) „kůň”.

Nejde o počet slov, turko-tatarismy jsou menšinovou vrstvou a zbytek ruského slovníku je slovanský, ale na jeho systémovém umístění. Tato pro všechny ostatní Slovany neznámá cizí slova jsou koncentrována do sféry řízení státu, výběru daní a armády. Moskva převzala z hordské správy nejen slova, ale celé mechanismy: listinné potvrzování práv. Odtud pramení ruská posedlost potvrzovacími dekrety, peněžní a celní systém, struktura vojska i model dědičnosti moci. Později v 18. století došlo k částečné evropeizaci této ruské slovní zásoby především přejímkami z francouzštiny a němčiny. Dnešní ruská slovní zásoba a způsob řízení státu však stále dokládají, že rozhodující institucionální slovník se zrodil v hordském, nikoli v evropském prostředí.

Jazyk v sobě uchovává životní zkušenost svých mluvčích. Ruská gramatika vykazuje několik systémových zvláštností, z nichž tři si zde popíšeme.

1. Nulová spona v přítomném čase. Ruština nemá přítomné „být”: říká Я инженер („Já inženýr”), nikoli „Já jsem inženýr”. Tento rys sice není výlučně ruský, částečně jej sdílí také ukrajinština i běloruština a odlišuje východní Slovany od ostatních (čeština jsem, polština jestem, srbština a chorvatština sam, bulharština sъm …), ale ruština jej uplatňuje nejdůsledněji.

2. Vyjadřování vlastnictví bez použití slovesa „mít”. Zde se ruština výrazně vyčleňuje i uvnitř své vlastní podskupiny. Jazyk sice zná, ale téměř v žádném slovesném čase nepoužívá tranzitivní иметь (iměť = mít) (ruské mít je jen knižní a okrajově použitelné pro abstraktní pojmy), protože vlastnictví se vyjadřuje lokativní konstrukcí у меня есть (u menjá jesť) — doslova „u mě je”; stejně je tomu dokonce i u tělesných stavů: у меня болит голова „bolí mě hlava” (dosl. „u mě bolí hlava”). Naproti tomu i ukrajinština všem ostatním Slovanům i dalším Evropanům obvyklým způsobem užívá tranzitivní ма́ю (máju stejně jako čeština mám, polština mam; chorvatština imam a dál podobně všechny slovanské jazyky). Původ ruské konstrukce je předmětem otevřené vědecké rozpravy a shoda zatím neexistuje; obhajitelné je pouze tvrzení, že tato konstrukce je areálově spjatá s otevřeným prostorem na sever Evropy a za Ural.

3. Chybějící přímé sloveso pro „těšit se”. Ruština nemá žádný pojem typu českého „těšit se na něco” a proto jen nepřesně popisuje ждать с нетерпением (ždáť s nětěrpjénijem = čekat s netrpělivostí), Slovo радоваться (rádovať-sja = radovat se) znamená jen „radovat se z něčeho přítomného”, nikoli „radovat se předem na něco budoucí”.

Morfosyntakticky a syntakticky se ruština profiluje jako nejvyhraněnější realizace východoslovanského typu a v některých konstrukcích se dokonce vyčleňuje i ze své vlastní podskupiny.

Slova mohou být etymologicky slovanská a znít neruskému Slovanovi stejně nebo velmi podobně jako v jeho rodném jazyku, a přesto nesou odlišné kulturní konotace, protože označovaná sociální realita byla v Rusku jiná. Vysvětlíme si to na příkladu statusu řemeslníka a poddaného.

Ve středověké Evropě byli mlynář, pekař, kovář či krejčí typicky svobodní lidé, často cechovně organizovaní a s městskými právy. Řada měst nejen českých, ale i polských, ukrajinských (mimo území ruského carství), chorvatských a dalších měla například Magdeburské právo. Naproti tomu v moskevském a posléze imperiálním Rusku žila většina obyvatelstva jen v nevolnictví zrušeném až velmi pozdě v roce 1861. Nevolník byl fakticky majetkem pána; dokonce i za osvíceného cara Petra Velikého nebo Kateřiny II. a potom ještě i v 19. století bylo možné prodávat a kupovat poddané bez půdy, tedy de-facto v režimu otroctví. V Rusku po staletí neexistovalo svobodné měšťanstvo a řemeslnictvo.

Z tohoto objektivního sociálně‑dějinného rozdílu plyne interpretační problém: postava chytrého, podnikavého řemeslníka či sluhy, který se vlastní obratností vyšvihne, která je v evropské tradici dětských pohádek i reálných příběhů pozitivním společenským vzorem, v ruském kulturním kontextu dodnes naráží na nepochopení. Lexikální ekvivalent „mlynář” a další podobní v ruštině sice existují, ale jejich významový rámec se liší.

Toto je závěrečná a nejsilnější rovina celé teze. V Evropě se od konce antiky postupně prosazoval princip, že právo stojí nad panovníkem a existuje nezávisle na jeho osobě. Tak tomu bylo i u všech Slovanů nejen ve střední a jižní Evropě, ale také ve starém Kyjevě a Novgorodu. V celé Evropě postupně došlo k recepci římského práva, kanonického práva, feudální smlouvy s reciprocitou závazků mezi pánem a vazalem, vzniku stavovských sněmů atd. Tento proces byl ale v Rusku zrušen mongolsko-tatarským vpádem a následnou třistaletou nadvládou Zlaté hordy, jejichž kulturní dědictví v sobě Rusko nese dodnes.

V ruském prostoru se prosadil v různých podobách včetně komunistické a mafiánské jiný model, který Richard Pipes nazval patrimoniálním státem (Russia under the Old Regime, 1974), kde panovník nejen vládne zemi, nýbrž ji také vlastní jako svůj statek. Pipes mluví o splynutí konceptů dominium (vlastnictví) a imperium (svrchovanosti): celé Rusko je pojato jako gigantické carské panství, v němž žádná společenská skupina nikdy nevytvořila nějakou autonomní právní protiváhu carskému trůnu. Panovník byl a je jediným zdrojem práva, nikoli jeho adresátem. Ruské slovo самодержавие (samoděržaví) pochází z byzantsko-řeckého slova autokratia = samovláda. V Rusku sice byly ojedinělé pokusy po vzoru Evropy například o shromáždění (zemské sbory v 16.–17. století), ale nikdy se neprosadila idea práva jako panovníkem respektované, autonomní a panovníka omezující instance a v Rusku také nevznikly žádné stavovské či městské protiváhy moci. V ruské tradici dodnes platí, že panovník je jediný zdroj moci a zdroj práva.

Všech pět uvedených rovin má společný historický kořen: formování Ruska pod Zlatou hordou a následné ztvrdnutí do samoděržaví s ideologií Třetího Říma.

Empirická asymetrie ve vnímání srozumitelnosti jazyka a kultury. K této strukturální analýze náleží prakticky pozorovatelná postojová asymetrie, kterou uvádíme jako empirickou generalizaci (samozřejmě platí o rozšířeném vzorci, nikoli absolutně o každém ruském jednotlivci): Mnozí ruští mluvčí předpokládají, že jejich jazyku a rovněž jejich společenským a kulturním zvyklostem musejí ostatní Slované rozumět. Očekává se jednosměrná srozumitelnost směřující jakoby od periferie k údajnému centru. Recipročně to neplatí: porozumění češtině, polštině, srbštině či jinému neruskému slovanskému jazyku se na ruské straně za samozřejmé nepředpokládá. Tato asymetrie je ideologická: ostatní Slované jsou od Rusů implicitně nahlíženi jako oddálení od slovanského ideálu, který je v čisté podobě přítomen pouze v ruštině a ruské kultuře. Jde o přímý jazykový a sociální projev hierarchie staršího bratra, je to imperiální konstrukce centrálnosti, promítaná do každodenních komunikačních očekávání. Vztah mezi Slovany navzájem je ideologicky přepsán na mocenský vztah centra a odvozenin.

Dobové svědectví: Karel Havlíček Borovský. Tuto asymetrii nezachycuje až moderní lingvistika a sociologie. Přesně ji popsal už český politik a novinář Havlíček v textu Slovan a Čech (vydáno 1846), napsaném po ročním pobytu v Rusku, z něhož se vrátil jako střízlivý realista. Havlíček rozpoznal, že ruští panslavisté se s Čechy a „Ilyry” (jihoslovany) sice sbratřují, avšak v roli „starších bratří, poručníků našich”, tedy v hierarchii, nikoli v rovnosti. Vystihl i instrumentální povahu této vzájemnosti: slovanské země jsou nahlíženy jako kořist (jeho ironické „porostou jim v Dalmatsku vína”) a také popsal, že „osvobození” ve skutečnosti znamená vyjmout nějaký slovanský národ z Moskvě cizí sféry vlivu a podřídit jej pod Moskvu, nikoli mu dát vlastní suverenitu. Havlíček varuje před „jidášským políbením”, jež má ostatní Slovany „strčit do ruské kapsy”. Havlíček totiž poznal, že ruský panslavismus funguje jako ideologická kamufláž: Zlatou hordou, samoděržavím a absencí právního státu zatížené Rusko nemohlo ostatní Slovany ovládnout přitažlivostí svého civilizačního modelu, a proto místo toho využilo mýtus etnického bratrství, který měl zakrýt hlubokou civilizační divergenci mezi Ruskem a ostatním slovanským světem.

Pozoruhodná je také geografie. Seznam „slovanských sester”, které měla ruská síla „osvobodit” podle petrohradské brožury z roku 1806, kterou Havlíček ve svém textu citoval, se shoduje se západní hranici sovětského bloku po roce 1945 (střední Evropa, Pobaltí, Balkán), po jehož obnově dnes touží Vladimír Putin. Tato shoda vede k úvaze o kontinuitě imperiálních vektorů jako dlouhodobě trvajícím vzorci územního nárokování napříč staletími. Rusko ve svých pokusech expandovat do Evropy převádí jazykovou blízkost slovanských národů na legitimizační nástroj teritoriálního nároku.

Ruština a ruská kultura nejsou a nemohou být středem slovanství; jsou pouze jeho lingvistickou periférií a imperiální a regionálně‑historickou anomálií, která se pojmově i mocensky snaží pohltit ty slovanské národy, které zůstaly věrné evropské civilizační trajektorii.