Pardes: čtyři vrstvy studia a tarot

Hebrejské slovo pardes (פרדס, pardes) pochází ze staroperského pairidaeza, což znamená ohraničený prostor, obezděná zahrada, doslova okolo (pairi) zeď (daeza), které do řečtiny v podobě παράδεισος (parádeisos) převzal historik Xenofón, když popisoval rozsáhlé bohatě zavlažované parky a královské obory perských panovníků. Takto vzniklo označení pro biblický ráj a z řečtiny proniklo do latiny (paradisum), arabštiny (فردوس firdaus) a mnoha dalších jazyků, ale biblický ráj v hebrejštině má název Zahrada v (kraji) Edenu (גן בעדן gan be-Eden) a pardes v moderní hebrejštině znamená normální pomerančový nebo citrusový sad. V základu slova pardes tedy nestojí žádná magie.

V židovské tradici má pardes dvě podoby. V té první vystupuje jako mystická zahrada poznání, do níž podle talmudu vstoupili čtyři mudrci, a pouze jediný se z ní vrátil celý. V té druhé vystupuje jako hermeneutický akronym ze čtyř slov, která popisují čtyři roviny studia. Obě podoby spolu souvisejí, protože vstoupit do posvátného textu je jako vstoupit do zahrady poznání.

1. Nejprve vyložíme čtyřvrstvý způsob studia a na konkrétních příkladech zdůrazníme, že jednotlivé roviny si neprotiřečí, nýbrž se vzájemně doplňují.

2. Poté převyprávíme příběh o čtyřech rabínech, kteří vstoupili do zahrady poznání, a budeme jej číst jako varování.

3. Nakonec obě linie využijeme v rozboru tarotu a okultismu Eliphase Léviho a jeho následovníků, kde si ukážeme, co se stane, když se symbolický systém odpoutá od reality.

V kabalistickém prostředí konce 13. století, zejména v okruhu Zoharu spojovaném s Mošem de Leónem, se vyvinulo chápání pardesu jako čtyřvrstvého hermeneutického modelu v podobě akronymu z počátečních písmen názvů čtyř výkladových rovin:

P (פ) פשט (pšat) doslovný, přímý a prostý význam
R (ר) רמז (remez) náznak, symbolický odkaz, nápověda
D (ד) דרש (draš) pátrání, dotazování, zkoumání
S (ס) סוד (sod) tajemství, mystická rada

Tyto čtyři roviny nepředstavují čtyři alternativní vzájemně soupeřící výklady. Každý hlubší způsob výkladu předpokládá platnost a navazuje na ten předchozí.

Vezměme si verš z první kapitoly knihy Genesis, יהי אור (jehi or) „Budiž světlo.“

P - Na rovině pšat čteme prostě to, co je napsáno. Předtím byla tma, potom bylo světlo.

Otázka na této rovině zní: „Co se stalo?“

R - Na rovině remez si všímáme, že světlo může naznačovat víc než fyzikální jev a odkazovat k metafoře poznání, k pravdě, k Boží přítomnosti. Verš pak naznačuje cosi jako „ať se z chaosu vynoří smysl“.

Otázka na této rovině zní: „K čemu text ukazuje?“

Varování: Remez je naučitelný a okamžitě uspokojivý. Gematrie, alegorie, křížové odkazy či soustavy korespondencí jsou intelektuální dovednosti, které skýtají rychlé potěšení z kódování a dekódování. Takové potěšení se snadno zamění za zážitek zjevení, proto nezkušený student, který nalezne jakýkoli skrytý význam a prožije „aha“ moment, snadno uvěří, že pronikl až do hloubky tajemství, ale přitom stále zůstává jen v remez.

D - Na rovině draš vstupuje do hry rabínské zkoumání a dotazování. Vykladač si například povšimne obtíže, že Slunce a další svítící tělesa jsou stvořena teprve čtvrtého dne. Jaké tedy bylo ono prvotní světlo? Midraš (rabínský výklad svatých textů) odpovídá pojmem אור הגנוז (or ha-ganuz), tedy „skryté světlo“ uchované pro spravedlivé.

Otázka na této rovině zní: „Jak tomu rozuměli učenci a co z toho vyvozujeme?“

Varování: Draš je tvořivý, a v tom je jeho nebezpečí. Vyvstává zde otázka, kde končí význam textu a kde začíná soukromá projekce vykladače. Vlastní důvtipná konstrukce se snadno zalíbí natolik, že ji student zamění za hlas samého textu a začne vykládat jen sám sebe. Rabínská tradice proto vybavila draš pravidly a opravným dohledem společenství, neboť osamělý vykladač bez tohoto korektivu si vystaví soukromou mytologii a vzdaluje se skutečnosti.

S - Na rovině sod přestává být světlo pouhou metaforou a stává se ontologickým principem. Kabala zde hovoří o אור אין סוף (or ein sof), o nekonečném světle prýštícím ze zdroje bytí. „Budiž světlo“ pak označuje samotný počátek vyzařování bytí do skutečnosti.

Otázka na této rovině zní: „Co tento verš vypovídá o Bohu, bytí a stvoření?“

Kontrola, zda opravdu jsme v sod: Než prohlásíme, že jsme dosáhli tajemství, podrobme se čtyřem zkouškám. Za prvé, dokážeme svůj výsledek beze zbytku vyslovit jinými slovy a symbol poté odložit? Pokud ano, jsme stále v remez nebo draš, neboť sod se vzpírá vyčerpávajícímu překladu. Za druhé, týká se to, k čemu jsme dospěli, pouze významu textu, anebo bytí samého? Zůstává-li to u významu, práh hlubšího poznání jsme ještě nepřekročili. Za třetí, byli jsme svým poznáním pouze poučeni, anebo proměněni? Remez a draš informují, kdežto sod proměňuje poznávajícího. A za čtvrté, nezaměňujeme skvělou reprezentaci za samu skutečnost? Teprve když přestáváme manipulovat se znaky a ocitáme se tváří v tvář tomu, k čemu ty znaky ukazovaly, můžeme říct, že opravdu jsme v sod.

Pravidlo: Moderním jazykem řečeno, remez je ontologie ještě nezakotvená v realitě, ale sod je ontologie zakotvená v realitě. Nejde tedy o dvě zcela různé věci, nýbrž o podobnou strukturu představ ve dvou různých epistemických fázích. Dokud symboly zůstávají jen vnitřně konzistentní konstrukcí, jsme v remez. Teprve až jsou ověřeny skutečným setkáním s tím, k čemu by měly odkazovat, dosahujeme poznání sod. Filozoficky to souvisí s Kantovým rozlišením prázdných a naplněných pojmů a s Husserlovým rozlišením mezi prázdnou a naplněnou intencí.

Mystický výklad vyšších úrovní pardes v tomto příkladu o světle nijak nepopírá, že na začátku byla tma a potom přišlo světlo. Naopak, doslovný smysl zůstává základním kamenem, na němž stojí vše ostatní. Kdybychom základní doslovný smysl zrušili, ztratili bychom oporu pro vyšší smysl.

Tutéž strukturu lze ukázat na stromu poznání.

P - Na rovině pšat stojí v zahradě skutečný strom a první lidé jedli jeho plod.

R - Na rovině remez strom naznačuje schopnost rozlišovat dobro a zlo, případně svobodnou vůli.

D - Na rovině draš se vede spor o druh stromu, zda fíkovník, vinná réva, jabloň …, přičemž každá odpověď může nést odlišné mravní naučení.

S - Na rovině sod se strom proměňuje ve strom sefir, totiž v samotnou architekturu emanace světa, a Adamův čin pak narušuje proudění mezi vyššími a nižšími rovinami bytí.

Také zde vidíme, že nejhlubší výklad neruší nejprostší výklad, ale naopak jej využívá a rozšiřuje.

Nemusíme rozebírat jen náboženské texty. Vezměme si prostou větu „Dům stojí na skále.“

P - Na rovině pšat jde o stavbu fyzicky založenou na skalním podloží.

R - Na rovině remez skála naznačuje stabilitu, tedy pevný základ života.

D - Na rovině draš například vyvozujeme mravní důsledky, jaké hodnoty unesou krizi.

S - Na rovině sod se skála stává symbolem principu, první příčiny či ontologické stálosti bytí.

Posledním příkladem může být katedrála.

P - Na rovině pšat vidíme kameny a zdi.

R - Na rovině remez si všímáme systému symbolů a ornamentů.

D - Na rovině draš zkoumáme, proč je stavba právě takto navržena.

S - Na rovině sod zjišťujeme, jaký vztah mezi nebem, člověkem a Bohem tato stavba zpřítomňuje.

Druhá podoba pardesu se nachází v Babylonském talmudu, v traktátu Chagiga 14b, přičemž starší verzi říká také Tosefta Chagiga 2. Tento krátký text umožnil dva tisíce let výkladů. Stojí v něm:

ארבעה נכנסו לפרדס (arba’a nichnesu la-pardes), tedy „Čtyři vstoupili do Pardesu.“

Oněmi čtyřmi byli Ben Azaj, Ben Zoma, Eliša ben Avuja a rabi Akiva. Dále text pokračuje:

Ben Azaj uviděl a zemřel.

Ben Zoma uviděl a pozbyl rozumu.

Eliša ben Avuja pokácel výhonky a odpadl od víry.

Rabi Akiva vstoupil v pokoji a v pokoji vyšel.

Příběh říká, že přímý kontakt člověka s tím, co přesahuje jeho obvyklou zkušenost, může dopadnout čtyřmi způsoby:

Ben Azaj uviděl a zemřel. Tradiční výklad praví, že se jeho duše tak silně připoutala k Božskému, že se již nevrátila do fyzického těla. Kabala zde mluví o כלות הנפש (kelot ha-nefeš) „vyjití duše“, tedy o mystickém rozplynutí proměněné duše, protože ji lidská omezenost neudržela.

Ben Zoma uviděl a pozbyl rozumu. Nahlédl příliš hluboko, avšak zkušenost nedokázal zpracovat. Nezemřel tělesně, ale duševně. V pozdější luriánské terminologii bychom řekli, že světlo převýšilo kapacitu těla (nádoby).

Eliša ben Avuja pokácel výhonky a odpadl od víry. To je nejtajemnější z formulací. Talmud výslovně neříká „zhřešil“, nýbrž קיצץ בנטיעות (kicec ba-neti’ot), což je v doslovném překladu „ořezal/posekal v sazenicích“. Výklady se zde rozcházejí. Možná přerušil spojení mezi větvemi Stromu života, možná dospěl k dualistickému závěru, že v nebi vládne víc soupeřících božských mocí. V talmudu má také jméno Acher (אחר) „Ten druhý“, protože se odcizil sám sobě i své tradici.

Rabi Akiva vstoupil v pokoji a v pokoji vyšel. On jediný prošel tajemstvím a vrátil se celý. Podle příběhu ostatní předem varoval záhadnými slovy: „Až dorazíte ke kamenům čistého mramoru, neříkejte voda, voda.“ Smysl tohoto varování je možná následující: Leštěný bílý mramor se na první pohled podobá hladině vody, ale není vodou, takže Akiva radí, aby si poutník nespletl obraz se skutečností. Schopnost rozlišit zdánlivé od skutečného umožňuje vstoupit do zahrady poznání, neztratit v ní ani život ani rozum ani víru a moci se celý vrátit do běžného života.

Talmud nepolemizuje s mystikou jako takovou a neříká „nevstupujte do pardesu“. Říká, že vstup je možný, avšak ne každý se dokáže v pořádku vrátit. Pozdější kabala vidí v tomto příběhu rovnou model práce se sefirami, kde Akiva ztělesňuje harmonickou rovnováhu milosrdenství a přísnosti, zatímco ostatní tři představují různé podoby nerovnováhy. Ať už přijmeme kterýkoli výklad, jádro sdělení zůstává stejné: do zahrady poznání je potřeba vstupovat připravený.

Nyní obě linie pardesu spojíme, neboť v dějinách západního okultismu se ukazuje, co znamená vstoupit do zahrady a nevrátit se. Seriózní historické bádání má za prokázané, že tarot nevznikl jako tajná egyptská nauka, nýbrž jako karetní hra. Michael Dummett v monografii The Game of Tarot (1980) doložil, že tarotové karty se objevují v severní Itálii v 15. století jako rozšířený balíček pro hru zvanou tarocchi, přičemž hrací karty tehdy neměly žádný ezoterický význam.

Ezoterický výklad tarotových karet přichází až mnohem později. Roku 1781 prohlásil francouzský učenec Antoine Court de Gébelin v knize Le Monde primitif, že tarot je pozůstatkem starověké egyptské knihy moudrosti, totiž knihy boha Thovta. Šlo o domněnku bez jakéhokoli důkazu, neboť hieroglyfy v té době ještě nebyly rozluštěny. Potom Comte de Mellet ztotožnil 21 velkých arkán a kartu Blázna s 22 písmeny hebrejské abecedy a navrhl první metodiku věštění z karet. Na tyto spekulace reagoval pařížský věštec Etteilla, který v roce 1783 vydal první příručku kartomancie a pro účely divinace vytvořil mystický karetní balíček. Dějiny tohoto omylu pečlivě zmapovali Ronald Decker, Thierry Depaulis a také právě Michael Dummett v knize A Wicked Pack of Cards (1996), kteří podrobně ukázali, jak se ze středověké karetní hry stal domnělý pramen prastaré moudrosti.

Jedním z nejvlivnějších okultistů 19. století byl bývalý kandidát kněžství Alphonse Louis Constant (1810-1875), který si své jméno pohebrejštil na Eliphas Lévi. Ve svých spisech, zejména v Dogme et Rituel de la Haute Magie (vydáno v letech 1854 až 1856), provedl krok, jenž rozhodl o podobě celého pozdějšího okultismu. Lévi převzal a doplnil spekulativní konstrukce renesančních a barokních křesťanských nadšenců, kteří se pokoušeli propojit novoplatonismus, hermetismus a kabalu ve snaze dokázat křesťanská dogmata (především dogma o Trojici) a vyrobit misijní nástroj vůči Židům.

Z této syntézy vznikl velkolepý korespondenční systém. Tarot se proměnil z hracího balíčku v jakýsi univerzální klíč, v němž je údajně zašifrována celá struktura světa, kterou převzali a dále upravili a rozpracovali Hermetický řád Zlatého úsvitu (Golden Dawn), francouzský okultista Gérard Anaclet Vincent Encausse známý jako Papus a britští okultisté Arthur Edward Waite a Aleister Crowley, kteří tarotovým kartám různými způsoby přiřazovali sefiry nebo dráhy na Stromě života a spojovali je s planetami, zvířetníkovými znameními či živly.

Vše, co západní kultura dodnes pokládá za „okultní tarot“, vychází přímo či nepřímo ze systémů od Léviho a jeho následovníků.

Na rovině pšat je okultní tarot prostě tím, čím je: balíčkem obvykle sedmdesáti osmi karet, totiž souborem obrázků opatřených jmény a čísly. To samo o sobě ještě není pochybné. Podobně pracuje matematik s matematickým zápisem, hudebník s notami a programátor s kódem; všechny tyto jazyky zastupují něco, co samy nejsou. Je tu však rozdíl, který se naplno projeví v dalších úrovních: matematický zápis se zodpovídá důkazu, noty skutečnému zvuku a kód tomu, zda program běží, nebo selže. Každý z těchto symbolických jazyků má totiž mimo svou vlastní množinu pojmů a vazeb mezi nimi ještě také mechanismus, který ho může usvědčit z omylu. Zde tento rozdíl ještě nevystupuje; zatím vidíme jen práci s vybraným symbolickým jazykem.

Na rovině remez symboly k něčemu odkazují. Například karta Smrt neznamená biologickou smrt, ale proměnu, a karta Hvězda nemluví o nebeském tělese, ale o naději. Dokud symbol zůstává odkazem, funguje ještě legitimně. Tato rovina je naučitelná a skýtá rychlé potěšení z dekódování. Okultní tarot je v tomto mimořádně svůdný, protože každý takový nález přináší „aha“ moment. Snadno se potom zamění zážitek důmyslného výkladu za zážitek zjevení tajemství.

Na rovině draš vzniká rozsáhlá interpretační síť. V jednom z více možných systémů karta Věž odpovídá Marsu, Mars sefiře Gevura, Gevura souvisí se soudem a soud s konkrétní životní událostí. Řetězení může libovolně pokračovat. V jiném systému by to řetězení probíhalo jiným způsobem. Objevuje se tu otázka, kde končí výklad symbolu a kde začíná vlastní projekce vykladače. Rabínská tradice vybavila draš pravidly a opravným dohledem společenství. Okultní tarot ale žádný takový korektiv nemá. Vykladač může do nekonečna vytvářet vztahy a nic je nezpochybní. Dokonce vedle sebe stojí několik vzájemně neslučitelných systémů, které dávají různé výsledky: Léviho, Zlatého úsvitu, Crowleyho. Spor nelze rozhodnout, a právě to dokládá, že zde chybí něco, čemu by se různé výklady musely zodpovídat.

Na rovině sod se rozhoduje, zda systém obstojí nebo neobstojí, protože symboly se mohou chovat dvěma opačnými způsoby. Buď nás dovedou k poznání skryté skutečnosti a samy pak ustoupí (to by byl pravý sod: například prst, jímž ukazujeme k Měsíci a který odložíme, jakmile Měsíc spatříme, protože Měsíc není prstem), anebo v systému zůstávají a ukazují k dalším symbolům. Ale například karta poutníka neukazuje k realitě, nýbrž stále jen k další kartě uvnitř zvoleného karetního systému. Můžeme si to ověřit zkouškami, které jsme si stanovili na příkladu o světle: Za prvé, okultní výklady lze beze zbytku přeložit do jiných slov, protože se týkají jen formy významů a vztahů. Za druhé, výsledek práce vykladače karet se týká jen významu použitých karet, nikoli bytí samotného. Za třetí, případná proměna člověka zůstává psychologickým účinkem symbolické práce, nikoli ověřitelným setkáním s tím, k čemu by symboly měly ukazovat. A za čtvrté, skvělý systém symbolů a vazeb zaměňujeme za samu poznanou skutečnost. Ve všech čtyřech ohledech tedy okultní tarot neobstojí. Soustava, která se tváří jako sod, ve skutečnosti nikdy neopustila remez a draš, a to ani v jejich zdravé podobě. Její remez přestal být odkazem a zaměnil symboly za to, k čemu měly jen ukazovat; její draš pak postrádal jakýkoli korektiv, takže se zvrhl v řetězení vztahů a v soukromou projekci vykladače.

Spravedlivý rozbor vyžaduje uvést obě strany. Na jedná straně tu máme mimořádně soudržný a tvořivý symbolický jazyk, který evropské kultuře ve zjednodušené a hermeticky přepracované podobě nabídl atraktivní bránu do židovské mystiky a inspiroval rozsáhlou uměleckou i myšlenkovou produkci. Z hlediska psychologie lze okultní tarot chápat jako mapu možných vnitřních stavů, tedy jako nástroj sebepoznání, nikoli však s nárokem na vnější fakta. Carl Gustav Jung v podobných symbolických systémech viděl projekci archetypů, což také dovoluje čtení, které použitým symbolům ponechává hodnotu, aniž by jim však připisovalo doslovnou pravdivost.

Ale naproti tomu je celá konstrukce postavena na omylu Courta de Gébelina. Tarot nikdy nebyl egyptskou ani jinou prastarou naukou, jak doložili Dummett a jeho kolegové. Z pohledu židovské duchovní tradice jde navíc o postup velmi problematický, protože kabala je neoddělitelná od víry, od studia Tóry, od dodržování přikázání a od reálného života ve společenství, kdežto napojení tarotu na kabalu je z tohoto rámce vytržené a stává se autonomní okultní technikou symbolické interpretace.

Čtyři úrovně studia pšat, remez, draš a sod ukazují, že hledání pravdy je vrstevnaté.

Příběh čtyř rabínů, kteří vešli do pardesu, ukazuje, že hloubka poznání je dosažitelná, ale nepřipravenému hrozí ztráta vztahu ke skutečnosti, ztráta rozumu, odpadnutí od tradice nebo dokonce ztráta života.

Vlastní pohnutkou této eseje je společenský dosah okultního tarotu. Jeho symbolika se stala a dodnes zůstává pojivem různých zasvěcovacích společenství a v krajních případech také uzavřených skupin sektářského typu, které si na ní vybudovaly svou identitu a předávají ji svým členům jako tajemné umění. Samo o sobě na tom není nic špatného. Člověk je tvor společenský a potřebuje se uskutečňovat ve sdílených světech pomocí obřadů, her a obrazů. Právě proto oceňujeme význam takových her třeba na dětských táborech, kde sdílený symbolický svět pěstuje představivost, soudržnost a odvahu, aniž by kdokoli z hráčů zaměňoval hru za skutečnost.

Jakmile však někdo zamění reprezentaci vybraných symbolů a vztahů za skutečnost a uvěří, že tento okultní systém odhaluje, jak svět doopravdy funguje, případně že před ním toto údajně pravé poznání kdosi tajil, hrozí, že dopadne jako ti tři, kdo do zahrady poznání vstoupili nepřipraveni. Celý se vrátil jen ten čtvrtý, který dokázal rozlišit zdánlivé od skutečného.

Poznámka:

Stejný rozbor lze vztáhnout i na astrologii, a ta je v jednom ohledu ošidnější než tarot. Zatímco pšat tarotu je lidský výtvor, pšat astrologie je přírodní jev: planety, jejich pohyb v blízkosti ekliptiky, cykly i vzájemné polohy těles skutečně existují a lze je pozorovat a měřit. Problém astrologie proto nezačíná na obloze, nýbrž tam, kde se z měřitelného astronomického jevu stává neověřený symbolický výklad povahy, osudu či budoucích událostí konkrétního jedince. Skutečnost reálného základu navíc propůjčuje rozsáhlému astrologickému systému remez a draš vědecké zdání. Na rozdíl od tarotu však astrologie činí ověřitelná tvrzení, takže korektiv je k dispozici, a právě v tom astrologie selhává, neboť odborné studie opakovaně neprokázaly žádný vztah mezi polohou těles a konkrétními lidskými osudy. Astrologie tedy nedosahuje sod nikoli proto, že by korektiv neměla, nýbrž proto, že ho má, ale přehlíží, a dokonce nepracuje poctivě ani se svou rovinou pšat, kterou se zaštiťuje: vlivem precese zemské osy se zvěrokruh za dva tisíce let posunul vůči souhvězdím, podle nichž je pojmenován, téměř o celé znamení, takže Slunce dnes stojí v jiném souhvězdí, než hlásají horoskopy.

• Babylonský talmud, traktát Chagiga 14b a Tosefta Chagiga 2.

• Gershom Scholem, Major Trends in Jewish Mysticism, New York 1941.

• Moshe Idel, Kabbalah: New Perspectives, New Haven 1988.

• Immanuel Kant, Kritika čistého rozumu, (KrV A 51 / B 75).

• Edmund Husserl, Logische Untersuchungen, (VI. §§ 8, 16, 21).

• Carl Gustav Jung. Psychologie und Alchemie, (CW 12, §§ 40, 332 – 336).

• Michael Dummett, The Game of Tarot, London 1980.

• Ronald Decker, Thierry Depaulis, Michael Dummett, A Wicked Pack of Cards: The Origins of the Occult Tarot, London 1996.

• Antoine Court de Gébelin, Le Monde primitif, sv. VIII, Paris 1781.

• Eliphas Lévi, Dogme et Rituel de la Haute Magie, Paris 1854 až 1856.