Ty vole, myše!

O shibách se často říká, že jsou to psočky. A je to naprostá pravda – jsou své, nezávislé, mejou se denně jazykem (a pokud by měly přístup do sauny, tak věřím, že si tam denně zaskočí očistit kožíšek), zkrátka jsou to kočky, co se nějakým nedopatřením narodily jako psi (nebudeme zde zacházet do detailů, ať v tom LGBTQ+ neděláme ještě větší bordel než už je, ano?). Zkrátka a dobře – shiba je shiba, naprosto mimo kategorie a škatulky. A já si myslel, že o nich vím všechno, nebo alespoň téměř všechno. A pak jsme s Arčim dorazili na chatu. Jo, tady se zase vracíme do června 2017, mám v té chronologii poněkud rezervy, píšu to tak, jak mi to paměť předkládá. Takže jsme dorazili na chatu, kde dobrých 6 let nikdo nebyl déle než pár dní, nebo spíš 10 let a déle než jedno odpoledne.

Přivítala nás chata netknutá od doby, kdy ještě žila babička, takže jsme nejdřív pořádně vyvětrali… Tady bych vzpomněl na Ivana Mládka a jeho geniální pohádku o Sněhurce, tam bylo: Sněhurka dorazila do chaloupky, vyvětrala tam, oni sice trpaslíci byli malí, ale sedm jich bylo… Tak nějak takhle, přátelé, jsme se s Arčim přestěhovali na chatu, no. A nyní začala ta pravá sranda. Viděli jste Hunger Games? Jop, tak o tom teď budu psát.

V dosud spokojeně vegetící myší populaci zavládl šok. Najednou se tu objevilo světlo, průvan, pohyb a shiba. A nějakej magor s koštětem, co se rozhodl narušit léty zažité pořádky. První den jsme tak neviděli ani chlup a těch pár bobků jsem vymetl a nepřikládal tomu žádnou váhu. Přeci jen – ještě jsem neměl brejle a kdo by zkoumal, co vymetá, že jo. Takže jsme vyvětrali (pardon za opakování, ale prostě to byla dlouhodobá a nutná akce), vyprášili přehozy a ložní prádlo (já prášil, Arči kejchal) a připravili se na první noc na chatě. Myši, stále ještě nedetekované, v různých zákoutích držely úhel a ani se nehnuly. Nejsou to úplně blbá zvířata. Byť Arči občas někam upřeně zíral a občas dominantně zvedal tlapku, mně to nedošlo. Uvařil jsem, vyvenčili jsme, nakrmil jsem a zase jsme vyvenčili a šli spát.

Už jsem zmiňoval, že shiba je lovecký pes? No jo, geny nejsou voda, to prostě nesmaže ani 11 let v pražském bytě, kde největší lovecká výzva bylo chytit míček, co se šprajcnul pod stolem. I začala noc. A z úkrytů se začaly trousit myši. Opatrně. Stejně jim to bylo prd platný, shiba číhá i když spí…

Optimyška, nové slovo, které jsem vymyslel k popisu přehnaně sebevědomého hlodavce. Myslet si, že zvládne přeběhnout místnost, ve které je shiba, je přibližně stejně naivní, jako si myslet, že FC Horní Paka vyhraje 1. ligu. Tehdy byl ještě Arči ve vrcholné kondici a na misku s půl kilem masa reagoval pohledem stylu: „tak málo?“. Takže začala noc a začala mela.

To máte: dřevěný podlahy, dřevěný stěny, dřevěný nábytek a 4 packy vyzbrojené drápy. A tlamu plnou zubů (za svůj skvělý chrup byl Arči oceňován na výstavách vždy. Jak perličky!). Tahle kombinace nicméně znamená, že by to vzbudilo i mrtvého, i hluchého… Když vystartoval za první optimyškou, měl jsem pocit, že jede vlak. Skrz chatu. Z kouta se ozvalo pak už jen zoufalé „píííísk“ a „křup“ a dále to raději nebudu popisovat. I šli jsme spát. Na 10 minut. Pak další optimyšce otrnulo a děj se opakoval.

Toho večera jsme se moc nevyspali.

Druhý den Arči na misku s půl kilem masa pohlédl jako Twiggy na Sacherův dort a odešel trávit do pelíšku. Inu – biomyši, to se pozná divočina. A ne, následujících pět let jsem nezahlédl ani chlup, natož bobek. Evidentně nějaké přežily a řekly si o tom pogromu. Darwin v praxi.