Dědek pod kořenem

Nějak mi to bobtná pod rukama, původně jsem chtěl skončit s povídáním po Arčiho odchodu za duhový most (tohle slovní spojení nesnáším, netuším, proč jej tolik pejskařů používá, je to kýč jak bič. Arči prostě umřel), nicméně tady se pořád něco děje a já pořád píšu. A pořád nemám hotovo, no. Tak proč nepřidat další historku z #naChatě, když tu tvrdnu a mechem obrůstám už další rok (letí to…).

Někdy během září 2023 jsme tady, s ostatními chataři, začali pozorovat, že nám nějak mizí uskladněné dřevo. Nijak výrazně, pár polínek denně, ale když sem někdo jezdí jednou za 14 dní, tak už si všimne. Já si všiml taky, i když tu jsem furt. Čundráci sice taky znárodňují palivo, ale zase takovej provoz tady není. Vrtalo mi to hlavou. Zahrál jsem si tedy na Sama Hawkinse, hihihi, a vyrazil pravidelně kontrolovat dříví. Tři dny po sobě mizelo mezi desátou a jedenáctou večerní, takže už máme dostatek indicií… Teda, co to kecám – takže už vím, kdy číhat. Byla teplá říjnová noc (letošní rok je nejteplejší v historii měření) a já, opřen o komín a vybaven svařákem, čekal. A tu hle – tmou se plíží postava! Je to pocestný? Není to pocestný? Je to pocestný! A bere pár polínek z hromady souseda. Tak jdeme. Tma mi nevadí, jsem zvyklý a tady v okolí trefím i po sluchu (takže na blind). Sherlokuji, holmesuji, vacátkuji a zjišťuji, že milovník dřeva zdarma míří směrem k prakticky neprostupnému remízku pod tratí. To je takové náhodné seskupení hloží a stromků, do kterého asi možná ústí odvodňovací strouha pod tratí, ale nikdo tam nevlezl už 30 let a před tím taky ne…

Plížil jsem se tedy setmělým lesem, nikoliv proto, abych svůj cíl nevyplašil, ale zejména z toho důvodu, abych nedopadl jako datel bez zobáku a nerozmlátil si držku o strom. Jen máloco statečnějšího jsem ve svém životě dokázal (a v to počítám i setkání s Babišem „na štyry oči“ v Sokolovně). Rozhrnul jsem křoví a místo dvanácti Měsíčků uzřel dědečka Hříbečka a chýši tak umně schovanou, že by šumavské řopíky bledly závistí.

A tak jsem poznal Pavla.

Napsal bych, že nevím, kdo z nás dvou byl více překvapený, ale to bych kecal. Vítěz této soutěže je jasný a já jím nebyl. Dědek právě přikládal do krbu (velice umně sestaveného z kamenů, jak jsem později zjistil), když tu náhle se rozhrnulo roští a příchozí Jurica pravil: „Hezkej večer! Hoří to dobře?“. Kdybych na něj bafnul, tak takového efektu nedocílím. Tomu chudákovi zaskočila včerejší večeře a já měl obavu, že budu muset poskytovat umělé dýchání z úst do otvoru mezi vousy. Naštěstí to rozdýchal.

Když se mu vrátil dech a tep, začal se omlouvat, protože mu hned došlo, odkud vane vítr, teda dříví. Žije tady už několik let, sám, stranou od lidí (což naprosto chápu), a když teď vykáceli les široko daleko, tak nemá kam chodit na dřevo a do dalšího lesa je daleko a denně to nezvládne, je mu 76 a už se necítí na tahání dřeva 10 kilometrů (to já taky ne a to mi je půlka toho). Tu litanii omluv jsem obratem utnul, o pár polínek neubude, ale zvědavost je něco jiného, představili jsme se navzájem a zasedli k večeři. Host do domu, hůl do ruky, nebo jak je to přísloví.

Teď uděláme skok časem, o houbové polévce si povíme za okamžik, teď vám popíšu Pavlovo skrýš, kterou jsem detailně poznal až v následujícím měsíci. Pro pochopení je to ale zásadní, tak kašleme na chronologii. Představte si vysoký železniční násep, 8 metrů na výšku, pod ním metr vysoký mostek s drenážní strouhou. Máte? A teď hloží, hlavně trnky a osiky, všude kolem. A teď si ještě představte, že to hloží někdo sváže do tvaru tepee, obloží kameny a jílem, udělá podlahu z prken (aby ta voda z mostku podtekla), u náspu postaví krb ze žuly a kouř vede pryč tím mostkem, celé to zamaskuje tak, že by to ani hajnej nenašel, a místo dveří použije starej koberec (kterej mi nápadně připomíná ten, co jsem před pár lety vyhodil, protože na půdě si z něj udělal pelíšek Arnošt). A teď ještě přidejte postel z prken, spacák a na opačné stěně příbytku knihovnu, chráněnou igelitem, plnou knih o všem možném a v šesti jazycích. Máte? Tak pojďme dál ve vyprávění, na krbu bublá houbovka v kotlíku a já jsem byl pozván na návštěvu.

Co bych tehdy dal za covid, protože dědek v lese v chatrči pod přejezdem opravdu nevoní jako fialky, ale člověk si zvykne. A hlavně – Pavel je osobnost, co za pár chvil svým intelektem a charismatem přebije ostatní smysly. Ještě že tak…

A teď nevím, kde začít… Povídali jsme si až do rána (teda já hlavně poslouchal a žasl (jo, měl jsem sluchadlo)) a přede mnou se zhmotňoval příběh neuvěřitelného člověka, s rozhledem, který by mu záviděl i Klaus (kdyby toho byl schopen), kterému před lety udělalo něco v hlavě „cvak“ a on odešel do lesů. Pryč od všeho. A je šťastný (a nemá dřevo). Pavel během hovoru náhodně přechází mezi jazyky, asi si to ani neuvědomuje, prostě vyjadřuje myšlenky v tom jazyce, který jim nejlépe odpovídá. Nietzscheho automaticky cituje v němčině, u dějin Británie přechází do angličtiny, během jednoho dialogu je schopen přepnout třeba čtyřikrát. Mně to dělá trošku potíže, ale nezastavuji ho, většině rozumím a zbytek pochytím z kontextu (umím anglicky, německy, francouzsky, španělsky, rusky a trošku italsky a esperanto, takže pokryju většinu jeho výletů za hranice češtiny), možná i proto si mě docela oblíbil. A miluje Horníčka a Wericha, umí nazpaměť všechny hry a předscény, tohle nás sblížilo asi nejvíc a hned. Kouknu ven, po jednom z jeho dlouhých monologů, a povídám: A hele, noc! A on hned: A éle nos! A pak jsme ještě dvě hodiny citovali předscény…

No, mohl bych toho napsat o Pavlovi ještě mnoho, klidně i celou knížku, protože je to renesanční člověk a hovory s ním zpracovávám v hlavě ještě několik následujících dní. Je chytřejší než já (a takových lidí moc není, sorry jako), akorát se rozhodl, že už dal společnosti dost a teď bude žít pro sebe. A dožije tak. Svobodný, spokojený, v lese. Možná časem něco napíšu, možná ne, tenhle příběh byl o tom, jak nám mizí dřevo. A na to odpověděl. Tím mám splněno.

A ta houbová polévka? To je zase na jiné povídání. Recept mám a je výborná. Má sílu jak Barbar Cohen (to není překlep) a těším se, až v zimě zajdu za Pavlem a dám si porci ze zimních hub. Prej tu někde roste hlíva a i trubky smrti (stroček), to jsem nikdy nenašel a neochutnal.

Začala zima a dřevo přestalo mizet. Zašel jsem za Pavlem (zaklepal na koberec) a viděl, že topí klestím. Asi mu už bylo blbé dál „chodit na lup“. Koupil jsem mu 5 metrů dřeva a nechal to složit u cesty pod jeho chýší, včera jsem se tam byl podívat a už kus zmizel. Musíme si pomáhat, no ne?