Antisemitismus v ČR

Česká republika je dlouhodobě známá svými pevnými vztahy s Izraelem, a to napříč politickým spektrem – od středolevicových po středopravicové strany. V české společnosti přetrvává do určité míry romantizovaná představa vztahu Čechů k židovskému obyvatelstvu. Historie je však podstatně komplexnější. Přesto lze konstatovat, že v 19. a 20. století v českém prostředí nepanoval tak silný a agresivní antisemitismus jako v některých částech východní Evropy. Donedávna by málokdo v České republice pochyboval o tom, že je důležité, aby Židé měli svůj vlastní stát, kde budou v bezpečí.

I v Čechách se však tato situace začíná proměňovat. Dochází k nárůstu antisemitismu zejména mezi mladší generací – u studentů středních škol a univerzit, kteří jsou výrazně formováni obsahem na sociálních sítích. Protižidovská rétorika se postupně přesouvá z online prostoru do veřejné sféry. Objevují se případy vandalizace židovských objektů či osobních útoků a antisemitská rétorika se stává součástí širšího společenského diskurzu.

Podívejme se na příklad z akademického prostředí. V zimě minulého roku byla při oslavách svátku Chanuka na náměstí Jana Palacha tradičně vztyčena menora, kterou zde každoročně instaluje židovská organizace Chabad. Studentka Univerzity Karlovy na tuto skutečnost reagovala na sociálních sítích příspěvkem, v němž uvedla:

„Chodím tu každej den do školy a někdo tu vytyčil obří menoru s nápisem ‘Happy Hanukkah’. Přijde mi to přinejmenším nevhodný v kontextu genocidy, kterou Izrael páchá v Gaze. Náboženský symboly nelze oddělit od politiky. Nechci se na to muset koukat, nevím, kdo to tam postavil, ale mohl tam napsat třeba ‘Happy Genocide’.“

Tento výrok poukazuje na několik problematických aspektů. Lze v něm rozpoznat tendenci k přenášení kolektivní odpovědnosti na celou etnicko-náboženskou skupinu a zároveň předpoklad, že náboženské projevy nelze oddělit od aktuální politické situace. Opomíjen je přitom fakt, že menora je na tomto místě instalována pravidelně již více než patnáct let a představuje dlouhodobou součást veřejného prostoru.

Situace na Univerzitě Karlově zatím nenabyla masového charakteru, nicméně určité známky ideologické polarizace lze pozorovat zejména mezi částí studentů humanitních oborů, především u ročníků narozených po roce 2005. V prostředí, kde bychom očekávali vysokou míru tolerance a otevřenosti, se objevují projevy napětí. Antisemitismus je v těchto debatách často rámován jazykem boje proti útlaku, kolonialismu či rasismu. V rámci tohoto diskurzu může být židovská identita interpretována jako identita utlačovatele nebo podporovatele násilí.

V některých západoevropských zemích již lze sledovat důsledky podobné radikalizace, kdy univerzitní prostředí čelí zvýšenému napětí a případům šikany židovských studentů. Bezpečnostní analýzy zároveň dlouhodobě upozorňují na působení extremistických struktur v evropském prostoru, což může mít dopad i na akademické prostředí.

Sionismus jako nové stigma

V českém veřejném prostoru se postupně rozšířil narativ, podle něhož lze použitím pojmu „sionista“ relativizovat či ospravedlňovat projevy namířené proti Židům. Někteří se domnívají, že pokud hovoří o „sionistických Židech“, nejde o antisemitismus, protože tím nemíní všechny Židy. Tento mechanismus má historické paralely – obdobně byly v minulosti používány nálepky jako „kapitalističtí Židé“ či „bolševičtí Židé“, které vytvářely umělé kategorie a umožňovaly selektivní stigmatizaci.

Mediálně známý případ z roku 2026 ukazuje, jak snadno může být problematický jazyk normalizován prostřednictvím influencerů s vysokým dosahem, aniž by následovala jasná institucionální reakce. Česká influencerka zveřejnila video o dějinách sionismu obsahující řadu nepřesností a konspiračních motivů. Video začíná výrokem:

„Aspoň moje máma mi to říká roky, že Židi, sionističtí Židi, jsou za vším. A ona má pravdu, oni jsou fakt všude.“

Přestože se autorka bránila tvrzením, že nejde o antisemitismus, reakce části publika naznačily značnou míru tolerance vůči stereotypním a konspiračním tvrzením. Alarmující jsou zejména pozitivní reakce mladých lidí, kteří podobná sdělení přijímají jako „odhalení pravdy“. Incident vyvolal veřejnou diskusi a poukázal na to, jak snadno se může jazyk konspiračních teorií stát součástí běžné komunikace.

Následná komunikace influencerky na sociálních sítích obsahovala obvinění o údajném vlivu Židů na média a tvrzení, že její kritici jsou „placeni sionisty“. Po několika dnech rovněž sdílela pozvánku na akci organizovanou hnutím „Free Palestine“.

Podobně znepokojivý byl incident s posprejovanou tramvajovou zastávkou, kde byl židovský herec označen červeným nápisem „ZIONIST“. Tento čin získal na sociálních sítích značnou podporu a tisíce reakcí. Šlo o veřejné a viditelné označení jednotlivce na základě jeho židovské identity a domnělé politické příslušnosti. Pachatel zůstává neznámý a případ nebyl dále řešen.

V roce 2026 tak v České republice pozorujeme situaci, kdy influencerka s výrazným dosahem šíří konspirační narativy s antisemitskými prvky, některé politické subjekty s ní nadále spolupracují, vandalismus s protižidovským podtextem nachází veřejnou podporu a v části akademického prostředí se objevují ideologicky vyhrocené postoje vůči Židům. Přestože vláda deklaruje závazek k boji proti antisemitismu, v konkrétních případech může vznikat dojem nedostatečné reakce. Nabízí se proto otázka, jaké signály jsou tímto vývojem vysílány do společnosti. Je možné, že dochází k relativizaci antisemitských projevů, zejména pokud jsou formulovány prostřednictvím pojmu „sionista“ namísto „Žid“?

Nový přístup k boji proti antisemitismu

Podle názoru expertů z Bat El Institute je zapotřebí nový přístup k boji proti antisemitismu, který bude schopen oslovit mladou generaci. Ta se totiž nepohybuje v prostředí, kde by antisemitismus byl každodenně viditelný; konflikt na Blízkém východě často vnímá zprostředkovaně a mnozí mladí lidé mají s Izraelem i vlastní pozitivní zkušenost. Zásadní výzvou je však skutečnost, že velká část této generace přijímá informace především prostřednictvím sociálních sítí. Jde o mediální prostředí obtížně regulovatelné, v němž se zjednodušené či konspirační obsahy šíří velmi snadno.

Není v našich silách zcela ovlivnit, zda se takový obsah k mladým lidem dostane, můžeme však působit na způsob jeho interpretace. Programy zaměřené na prevenci antisemitismu by proto měly zahrnovat nástroje umožňující jeho rozpoznání a rozvíjet schopnost kritického odstupu. Reakce na výroky influencerky Sugar Denny zároveň ukazují, jak rychle se může veřejná debata vyhrotit a jak snadno může dojít k prohloubení negativních postojů namísto jejich zmírnění.

S antisemitismem je třeba pracovat tak, aby jej společnost dokázala vnímat jako širší společenský problém, nikoli jako osobní útok vyžadující obrannou reakci. Klíčovou otázkou zůstává, jak tohoto cíle dosáhnout. Jak veřejnosti vysvětlit, že antisemitismus představuje mechanismus manipulace, v němž se jednotlivci mohou stát nástrojem či obětí širších mocenských strategií?

Současná výuka holokaustu se oprávněně zaměřuje na hrůzy masového vraždění. Vedle toho je však důležité věnovat větší pozornost i tomu, jak byla společnost ve 30. a 40. letech systematicky ovlivňována antisemitskou propagandou a jak byly zneužívány základní lidské emoce – strach, závist či nejistota vyvolaná politickými a ekonomickými změnami.

Zároveň je třeba zdůraznit, že antisemitismus není problémem výhradně židovské komunity, ale celé společnosti. Pokud existují vlivy schopné mobilizovat nenávist vůči jedné skupině obyvatel, mohou se v budoucnu zaměřit i na jiné skupiny. Historie opakovaně ukazuje, že antisemitismus bývá předzvěstí širší destabilizace. Zkušenosti některých evropských zemí naznačují, že nárůst polarizace a nenávistných projevů může mít širší společenské důsledky.

Z těchto důvodů je vhodné rozšířit výuku o dějinách antisemitismu. Studenti by se měli seznámit s tím, jak různé politické režimy a hnutí využívaly antisemitismus k zakrývání vlastních selhání či k upevnění moci, kterou následně obracely i proti svým původním podporovatelům. Součástí výuky by měla být také práce s konspiračními teoriemi, zejména s představou celosvětového židovského spiknutí, aby studenti dokázali tyto narativy rozpoznat i v současném mediálním prostředí. Neméně důležité je seznámení s pojmem „blood libel“, tedy staletí starým obviněním Židů z rituálních vražd dětí a zneužívání jejich krve. Porozumění historické kontinuitě těchto motivů umožňuje lépe identifikovat jejich současné podoby.

„Blood lible“ a jeho současné projevy

V českém jazyce se používá pojem obvinění z rituální vraždy. Jde sice o pojem obecně známý, v českém prostředí je však nejčastěji spojován s již zmíněnou aférou z Polné, kdy byl židovský mladík Hilsner obviněn z rituální vraždy, tzv. „zakošerování“ Anežky Hrůzové. Tato aféra strhla veřejnost do antisemitské paniky a někteří politici si na ní vybudovali politickou kariéru.

Rituální vraždy a s nimi spojená obvinění však sahají až do 12. století do Anglie, kde tento narativ vznikl, mimo jiné jako prostředek zviditelnění jednoho z místních mnichů. Po několik století tak antisemitismus fungoval jako způsob uchopení moci a pozornosti pro ty, kteří se jeho používání neštítili.

Pojem rituální vražda však v českém jazyce neobsahuje zcela stejný význam jako anglický termín blood libel, který lze přesněji přeložit jako krevní pomluva. Jedná se o konspirační teorie, v nichž jsou Židé obviňováni z činů symbolicky či doslovně spojených s používáním krve – ať už v podobě obvinění z rituálních vražd, nebo z tvrzení, že krev slouží k výrobě židovského pokrmu macesu.

To, co se dnes objevuje na protestech proti Izraeli, představuje moderní variantu téhož narativu – obviňování Židů z prolévání krve dětí v aktualizované, politické podobě. Na jednom z protestů ve Washingtonu, který sdílel i deník The New York Times na svém instagramovém profilu, byla vystavena hadrová figurína Benjamina Netanjahua s rohy, upířími zuby a ústy potřísněnými krví.

Je proto důležité, aby se veřejnost učila historii těchto pomluv, porozuměla jejich zneužívání k politickému prospěchu a byla si vědoma důsledků, k nimž takové narativy dlouhodobě vedou.

Terezín jako klíč

Dle našeho názoru je třeba novou strategii v boji proti antisemitismu vystavět tak, aby se terezínské ghetto stalo středobodem této výuky. Současná paměťová kultura je v českém i mezinárodním prostředí do značné míry formována návštěvami Osvětim v rámci akcí typu Never Again, často spojenými s pietními gesty a symbolickými fotografiemi u památníků. Nabízí se však otázka, zda tyto aktivity mají v dnešní době stále skutečný vzdělávací dopad. Neotupěla již společnost vůči obrazům plynových komor a masového vraždění?

Přestože Terezín není ve světovém měřítku příliš známý, dle našeho dlouhodobého výzkumu představuje klíč k obnovení smysluplné výuky o holokaustu a antisemitismu a k navrácení jejího původního významu. Zároveň však platí, že obraz Terezína je dodnes zásadně zkreslen. V důsledku poválečného vývoje, vlivu komunistického režimu, který se systematicky snažil holokaust zastřít a depolitizovat, a poválečného českého nacionalismu, jenž z paměti vytěsnil příběh především německy mluvících Židů deportovaných do Terezína došlo k redukci terezínského příběhu na romantizovaný a zjednodušený narativ který přehlíží fakt, že zde mezi lety 1941–1945 zemřelo v krutých podmínkách téměř 34 000 vězněných Židů.

Terezín je v českém veřejném prostoru často prezentován především prostřednictvím obrazů dětských kreseb, kulturního života vězňů a opery Brundibár. Tyto prvky jsou bezpochyby autentickou součástí terezínské zkušenosti, avšak jejich izolované zdůrazňování vede k zploštění reality ghetta a zakrývá jeho skutečnou funkci v nacistickém systému vyhlazování. Na základě indicií našeho výzkumu a srovnání zahraničních pramenů, které česká akademie dlouhodobě zčásti přehlíží – mimo jiné v důsledku metodologických a ideologických deformací minulého režimu – tvrdíme, že Terezín představuje klíčový prostor pro pochopení mechanismů holokaustu i současného antisemitismu.

Skrze propagandistické filmy, inscenovanou návštěvu Mezinárodního červeného kříže a komplexní manipulační mašinérii vytvořili nacisté falešný obraz reality, který byl úspěšně vnucen nejen mezinárodní veřejnosti, ale i obyvatelstvu Protektorátu. Zatímco byl Terezín prezentován jako „vzorové židovské sídliště“, bylo z něj deportováno a následně zavražděno přibližně 80 000 Československých občanů, aniž by česká veřejnost měla povědomí o skutečném rozsahu zločinu.

Nacisté přitom používali totožné manipulační strategie, jaké lze pozorovat i v současnosti u extremistických a teroristických hnutí: práci s emocemi, selektivními obrazy, obracením role oběti a pachatele a cíleným šířením nenávistných narativů. Tyto mechanismy bohužel i dnes nacházejí odezvu a ukazují se jako mimořádně účinné. Terezín by proto neměl být chápán pouze jako místo kulturní rezistence, ale především jako sofistikovaný nástroj manipulace a klamu západní společnosti. Jako prostor, kde byli nejvýznamnější židovští umělci a osobnosti Evropy nuceni účinkovat v propagandistických filmech a spoluvytvářet obraz, který měl zakrýt skutečnost, že Židé jsou po milionech vražděni v plynových komorách.

Pokud byli nacisté již před téměř sto lety schopni zakrýt genocidu, která se bezprostředně týkala sousedů a přátel, nabízí se zásadní otázka: jak snadné je vytvářet falešné narativy dnes? Jakým způsobem by Joseph Goebbels dokázal využít sociální sítě, algoritmy a umělou inteligenci v současném mediálním prostředí?

Yvonne Pěnkavová