Manuál pro přežití morální politiky

Když jsem loni napsal text o woke, dalo mi hodně práce, aby zůstal co nejvíc sevřený. Spoustu věcí jsem musel vynechat, nezmínit se, nerozebírat. Jinak by to nebyl úplně manifest, že…

Ale ty otázky přicházely. “Myslíš si, že to někdo řídí? Nebo jak je možné, že se to tak rozšířilo?” Měl jsem v hlavě koncept textu, kde jsem chtěl popsat synchronizaci institucí, které nedostávají nic “befelem” ani “shora” ani jinak, ale přesto dochází ke stejným postojům a tezím. Nešíří se to tak, jak si lidé představují, ale podobně jako se šíří blbé nápady v dětských skupinách: pár dětí dostane nápad, udělají partičku a začnou se tvářit, že jsou víc než ostatní: víc cool, lepší, že patřit k nim je výsada… Nemusí svoje blbé nápady šířit: ostatní je začnou sami napodobovat. Vypadá to hrozně primitivně a milovníky zlých úmyslů to neuspokojí, ale je to tak.

Nebo otázka, kterou jsem dostal od nejmenované “budoucí významné” dámy: “A co proti tomu můžeme dělat?” Nevím, co duchaplného jsem odpověděl, ale ta otázka mi vrtala hlavou: Co proti tomu dělat?

Před pár týdny se to nějak propojilo s postem, kde se diskutovalo o skvělém nápadu Evropské atletické unie, která vydala doporučení, jak správně fotit a zabírat sportovkyně (sportovce možná taky, ale to není podstatné). A v těch vírech reakcí jsem zachytil jednu, kde autor psal, že přeci nic nezakázali, že jen vydali doporučení.

Došlo mi, že tohle je přesně ten moment, který celou tu současnou vlnu charakterizuje: celé to šmejdstvo zjevné i skryté, celé to pokřivení i přiohnutí, všechno se to děje ne tak, že někdo něco zakáže, přikáže, potrestá, odsoudí, ale vlastně tak nějak přizdisráčsky, nepřímo, neurčitě a tak, že za to vlastně nikdo nemůže: My jsme nic nezakázali. A my jsme nic nepožadovali. My jsme nikoho nepotrestali. Všichni aktéři se vždycky “jen ozvali” a “jen reagovali”. Zbraní není paragraf; je napsaný a někdo by si ho mohl přečíst. Místo něj se bojuje morálkou. Ne morálkou, ale “morálkou”, ne žitou etikou, ale hubou.

Sednul jsem a začal jsem tu myšlenku rozvíjet. Nejdřív jsem přemýšlel nad tím, co by měl člověk udělat, ale když jsem našel odpovědi, zkusil jsem si je rozbořit - a došlo mi, že jsou mimo. Musel jsem se ponořit hlouběji a zároveň odplavat dál, přemýšlet nad tím, co vlastně dělá protivník, jak se mu v tom dá zabránit, jak jeho vliv omezit, …

Řešení samozřejmě existuje, ale přišlo mi to jako stokrát čtené, ale nulakrát realizované. Tak jsem musel hledat ještě hlouběji. Hledat popis situace, což není tak jednoduché, pokud nechci přijmout nějaké proklamace o “marastu”. V čem vlastně spočívá? Na čem stojí, o co se opírá, co ho drží při životě? Padlo několik formulací, které jsem postupně upravoval, měnil, opouštěl a zase se k nim vracel.

A když jsem došel ke kořeni, u kterého jsem věřil, že popisuje příčinu celého problému, a díky tomu můžeme zjistit, jak ho eliminovat, tak jsem se začal pomalu vynořovat zpátky… Znáte to: Někdy dlouho putujete křivolakou cestou skrz trní a bažiny, a když jste v cíli a ohlédnete se, tak zjistíte, že hned vedle je pěkná cesta, upravená, i s občerstvením. Proběhnul jsem po té cestě zpátky, a když jsem tak šel, začalo mi hlavou vrtat podezření, které sílilo a sílilo: Celá ta pouť byla skvělá, ale na jiné místo!

Musel jsem se kriticky zeptat sám sebe, jestli jsem celou dobu hledal způsob, jak porazit moralizující politiku, nebo jestli jsem už tím, že jsem si připustil takovou otázku, nevstoupil na prokleté kolbiště kulturní války, tedy přesně toho nástroje, který používá moralizující politika. Chci opravdu hledat způsob, jak vyhrát současnou kulturní válku, když vím, že její pravidla diktují ti, proti kterým bych bojoval? Není “kulturní válka” jen proxy bitevní pole, nastrčené na vyčerpání oponentů v marných soubojích?

Neřeknu vám, jak to dopadlo, ale pozvu vás ke čtení eseje Gumová společnost. Je to podrobný zápis úvah, kterými jsem prošel a které jsem výše zhutnil do pár odstavců. Mohl jsem si to samozřejmě nechat pro sebe a položit jen výsledek, okořeněný nějakými štěpnými citáty, ale přišlo mi potřebné nechat někde svědectví o slepých cestičkách i o procesu, kterým jsem došel k výsledku (a kterým vy můžete dojít k naprosto odlišnému).

Nevím, jestli jsem došel ke správným závěrům, jestli jsem někde nezabloudil. Nemůžu zaručit správnost. Ale věřím, že jsem vše poctivě zaznamenal.

PS: Volím pro publikaci tuto cestu, protože jsem vám nechtěl zahltit mailbox sáhodlouhým čtením.