Hodní lidé se srdíčkem na dlani

A je to furt dokola a můžete vzít na to jed, že se zas objeví nějaká ludra na sociální síti, charismatický a trochu svérázný životní smolař s touhou vyhrabat se z problémů.

A můžete vzít jed na to, že mu lidé budou chtít pomoct.

A můžete vzít jed i na to, že se budou hrozně rozčilovat na každého, kdo jim bude říkat, že nedělají dobře, Jaromíre, s tou svojí pomocí.

Ten Tožtak byl z nich ještě relativně nejsložitější na odhalení. Měl aspoň barák a jakés takés zázemí. Namísto “vlastního těžkého osudu” vytáhnul nemocného tatu, kocoura, extchána… Jó, kdyby vytáhnul svůj osud, to by se lidi divili, takže radši jen naznačoval, že “to neměl lehký”. No jo, nikdo by to neměl lehký, kdyby seděl za podvody, několikrát, natvrdo, a měl na krku pěkných pár exekucí. A kdyby se za něj vlastní rodina styděla a ve vsi by ho měli ti, co o něm smýšlejí nejlíp, za mluvku a hochštaplera.

Von psál v tém nářečijů, takže to nemůže být špatný člověk. A měl to těžký. A bél to takové hodné člověk. Takže se nedivím, že lidičkové se srdíčkem prachy posílali, sbírky dělali, pomoc nabízeli, a kdo upozornil na nesrovnalosti, toho okamžitě osočili.

Když měla vyjít druhá kniha, tak některým už začalo svítat, ale pořád málo. Ale po jeho smrti nastalo poslední vzpomínání na starého Miroňa, to se málem i zádušní Twisraz konal, ale nedošlo na něj a tři týdny poté po syrovínském hulvátovi, lháři a podvodníkovi pes neštěknul. Dneska se k tomu lidé moc neznají, nanejvýš řeknou “kdoví jak to bylo…”

Jak - kdoví? Já to vím, vy to víte, oni to vědí, ale přiznat si to nechtějí. Nechtějí si přiznat, že krmili podvodníka, že ho bránili, protože si připadají hloupě.

Pak ten Bezďák Nebezďák. Nesleduju ho, nemám na to čas ani náladu. Miluju bizár, ale tohle je očekávatelná nuda. Vypitec, vyhulenec a socka, pravděpodobně s osobnostní poruchou, kterou vydatně posiluje chlastem a hulením a klepkama, co píše po Twitterech story, která se točí v kruhu sebelítost - “teď mám poslední šanci” - euforie - nadávání všem, co jsou za hajzly - přiznání selhání - “potřebuju vykoupit mobil ze zastavárny” - “Skončím se životem” - sebelítost - …

Nudná pička, jak by řekl jeden můj známý. Ale i tahle nudná pička má pár příznivců, kteří mu stále chtějí pomáhat, i přesto, že skutečný stav věcí popisuje čím dál víc “probuzených pomahačů”. Já myslím, že i ti, co mu chtějí pomáhat, vědí, že lejou pomoc, emoční investici i prachy do hajzlu, ale dělají to, protože jsou to dobří lidé.

Nebo ten Porg. Podobné stvoření jako ten před ním. Pár let stejného modu operandi. To zase včera paní popsala, jak ho nechala bydlet na svojí lodi. Vystřízlivění bylo krušné. Myslím vystřízlivění té paní; dotyčný vypitec asi jen tak nevystřízliví. Ale bude zas psát o své cestě za léčením… Zas najde nové lidičky, co mu na to skočí, a ti noví lidičkové nebudou věřit těm, co s ním už zkušenost měli, budou ho bránit, pak možná přiznají, že není bez chyby (“ale kdo z nás je bez chyby…”), budou mu chtít pomáhat…

Je to furt dokola, a když jsem si to včera četl, tak jsem si říkal: Co je to s těmi hodnými lidmi, že nevidí, že chtějí dávat další a další šance…? Syndrom týrané ženy jak z učebnice, ale tam to je v rodině; tihle jsou cizí. A navíc se některá jména opakují: pomáhali Nebezďákovi, pomáhali i Tožtakovi,.. Za čas si najdou dalšího podvodníka.

Já nevylučuju, že někteří z nich jsou autenticky hodní a pomáhající. Pomáhají po svém a za své, takže do toho vlastně nikomu nic není… Jen si říkám, co se v nich odehrává ve chvíli, kdy přijdou na to, že je jen prachsprostě dojila nějaká pohádkářská ludra? Jestli cítí zklamání, že nedokázali pomoct, nebo zklamání, že nepoznali podvodníka… Jestli to berou jako ponaučení, nebo jestli si říkají, že podle jednoho nelze soudit další, a u dalšího si řeknou, že ten je třeba opravdu v nouzi a potřebuje pomoct…

Tyhle povahy se potřebují, proto se přitahují. U každého naivního dobrodince vždycky zakotví nějaký exemplární podvodník, který ho vysává. Je to bezesporu symbiotický vztah: podvodník dostává “pomoc” (kterou většinou rovnou zneužije), ale co dostává naivní dobrodinec?

Seděl jsem, díval jsem se, jak sprinklery zavlažují růže, a přemýšlel jsem, co z toho má naivní dobrodinec. Stranou jsem nechal realistické dobrodince, lidi, kteří fakt pomůžou člověku v nouzi - a takových nás je většina. Když je reálná nouze, tak si lidé pomáhají. Naivní dobrodinci pomáhají i tam, kde nouze zjevně není, a jejich pomoc je patologická. Musí to přeci vidět! Tak co z toho mají?

Nechci být na naivní dobrodince nějak ošklivý, ale myslím si, že důvod je v nich. Ne v tom, že jsou “hodní” a “důvěřiví”, ale v tom, že potřebují, aby byli za hodné.

Samozřejmě to popřou, ale myslím si, že to je součást jejich emočního driveru. Ti lidé jsou samozřejmě hodní a chtějí pomoci, ale zároveň jim dělá dobře, když pomáhají. Mají libý pocit z toho, že pomáhají, i z toho, že “jsou šlechetní”. A když to nevyjde a oni demaskují, jak zase naletěli, tak od okolí dostávají zpětnou vazbu “víš, ty jsi až moc hodný (nebo hodná)”, a to je vlastně taky těší: “Jsem dobrý člověk!”

Vyhozený čas a peníze jsou pro ně vlastně jen investice do trojnásob libého pocitu: Dělám dobro, jsem dobrý a lidi mě vnímají jako dobrého.

Se všemi těmi podvodníčky je pojí vzájemně výhodné pouto: jedni mají na chlast, nebo kde bydlet, ti druzí mají pozitivní emoční bilanci “pomáhám, jsem dobrý člověk, lidé to vidí”.

Budou “pomáhat” dalším a budou se krmit vlastním uspokojením z toho, že pomáhají. Potřebují tomu věřit. Proto pomáhají, i když jim desítky lidí říkají “já dotyčného znám, je to lump a hochštapler”. Oni si vysnili člověka v nouzi, kterému pomohou; podvodník jim tu roli zahraje; oni mohou dál milovat toho dobrého člověka v sobě.

Co komu po tom, když jim to vyhovuje. Jako v sexu: pokud nějaká praktika dvěma lidem vyhovuje, jsou v ní spokojení a dělají to dobrovolně, tak do toho nikomu nic není. (Jo, pro náhlé prozření paní, co s pánem provozuje dva roky dobrovolně D/s a po dvou letech přijde s tím, že jí došlo, že ji vlastně “zneužíval” a “manipuloval”, taky moc pochopení nemám.)

Jediné, co je na tom “k poučení”, je, že bychom se my ostatní neměli nechat těmito příběhy ovlivnit. Pokud pomáháme jiným pro to, abychom jim pomohli, ne pro své uspokojení z toho, jak pomáháme, tak to bude dobré…

Tož tak, nebezďáci…