Havel kontra Havlisti

K tomuto postu jsem se dostal po přečtení článku Marka Prchala o vibracích posledních dní kolem Knihovny Václava Havla. Marek vyzval k diskusi (“diskutujme!”), a já jeho výzvu nemohl oslyšet, ačkoli jsem si celé ty dny říkal, že mám lepší věci na práci, než komentovat právě toto slepé rameno veřejné diskuse.

Jako třeba vysypávat chodníčky štěrkem.

Nejsa Lepším Člověkem™, nečtu odkaz Václava Havla ani kurzívou, ani S Velkými Písmeny. Můj vztah k němu jako osobě je vlažný, i když spíš kladný; vztah k Instituci VH je tak nijaký, jaký jen může být. Necítím touhu, natož puvoár ho hodnotit, a necítím potřebu se k němu odvolávat, jeho jménem vymezovat, zaštiťovat nebo argumentovat.

Což je, myslím, patrné i z toho, v jakém neskrývaném despektu a politování chovám jedince, kteří toho mají nad míru zapotřebí.

Knihovna VH mě nechává stejně chladným. Je to instituce, se kterou se míjíme: ona mě nepotřebuje, já ji taky ne, ale myslím, že si vzájemně přejeme úspěšnou existenci - jen ne jeden pro druhého.

To, že je jejím ředitelem Tomáš Sedláček, jsem zjistil až teď. Nevím, jestli je ředitelem dobrým, nebo špatným an sich, a už vůbec netuším, jestli je ředitelem vhodným. Nevím totiž, jestli je k ředitelování Instituce podobného ražení zapotřebí víc manažerské schopnosti, nebo vhodné ideové ukotvení. Z vzniklých ozvěn dění usuzuju, že nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že k řízení je potřeba manažer, ale zaměstnanci očekávají především někoho, kdo vzhlíží k ikoně správným způsobem.

A v tom je kámen úrazu, protože způsobů vzhlížení k ikoně je několik. Nade vší pochybnost pak Sedláček provozuje jiné vzhlížení, než samotní zaměstnanci.

Takhle zpovzdálí to trošku, ale fakt jen trošku, připomíná debaty starých bolševiků, kdo z nich víckrát mluvil s Leninem, komu co Lenin řekl, kdo má nižší číslo stranické průkazky a kdo tím pádem přesněji ví, co by Lenin řekl. Protože stranu řídil Lenin, navěky živý v hlavách těch, kteří se jím zaštítili, prostřednictvím výroků, které sice neřekl, ale určitě by je podle svých vykladačů přesně takto řekl (kdyby je řekl).

Zde věčně živý Václav Havel promlouvá ústy svých vykladačů, kteří se mezi sebou neshodnou na ničem z výkladu Václava Havla, kromě toho, že by se Havel, coby milovník ironie a absurdity, situací bavil. Samozřejmě především počínáním těch ostatních vykladačů; sami sebe z ironie vyjímají.

Což je nejvíc ironické.

Knihovna Václava Havla je pravděpodobně instituce potřebná a svůj význam má. Ale prospělo by jí, kdyby v exekutivě měla méně vykladačů a strážců odkazu a více manažerských pragmatiků, i za cenu toho, že intelektuální obec bude zděšena z toho, že v čele stojí někdo, komu je jedno, jestli k Havlovi vzhlíží zprava, nebo v úterý.

Empirická zkušenost totiž říká, že ryze intelektuálské skupiny mají tendenci se drobit a štěpit i po těch nejnanicovatějších názorových puklinkách a pálit čas a energii ve sporech o jediný správný výklad. A ve vášni těchto sporů mají tendenci zaměňovat výklad za podstatu a ideologii za vedení. Což je v případě instituce, která musí nějak ekonomicky fungovat a žít, kruciální problém.

Je-li ovšem podstatou existence Knihovny Václava Havla hledání jediného správného výkladu, bylo by lépe, kdyby se změnila na Klášter Václava Havla, kam by se vykladači uchýlili a vedli disputace, aniž by byli jakkoli komukoli zavázáni dodat nějaký, natož použitelný, výsledek.

Chod takového kláštera by mohl být hrazen z milodarů, vybraných mezi věřícími…

(Poplatek za použití jména “Václav Havel” zaplacen z vašeho předplatného.)