Týden 25

Ahoj z Tallinnu,

Lucka se připravuje na zkoušku PD3 z dánštiny a jelikož má doma dva malé bobše (čtěte děti), tak toho má nad hlavu a my jí budeme držet palce, aby jí to vyšlo.

Já jsem mezitím strávila celý (nebo spíš většinu) týdne v Estonsku. Naposledy jsem tu byla před 3 týdny na setkání s místními partnery a evidentně mi to nestačilo, takže jsem sem jela znovu a tentokrát na konferenci o virtuální a augmentované realitě.

Bylo počasí celý týden, tedy neumím říct, ale když jsem se v sobotu ráno vrátila do Dánska, bylo 28 stupňů a alespoň na pár dní začalo léto a u našeho jezera pod hradem se to jen hemží ošklivými kačátky.

Ve Skandinávii bylo tento týden poměrně rušno. Začneme Norskem, to sledují mnozí i kvůli fotbalu a tento týden vyhrálo nad Irákem 4-1. Dobrou zprávou také je, že korunní norská princezna Mette-Marit prodělala úspěšnou transplantaci plíce. I tady je to trochu kontroverzní. Veřejně bylo oznámeno, že je na listu čekatelů teprve dva týdny a je tu tedy otázka, na kolik je fér, že členka královské rodiny někoho možná přeskočila.

Aniž bych tohle chtěla soudit, nejspíš je dobře, že plíci má, možná jí totiž vyrazila dech zpráva o jejím synovi. O tom jsme tu s Luckou už informovali, Marius Borg Hoiby, který je syn korunní princezny, ale z prvního manželství stál tento rok u soudu kvůli dvojnásobnému znásilnění, domácímu násilí a dalším několika trestným činům. Marius byl tento týden odsouzen na 4 roky vězení nepodmíněně. Člen královské rodiny se odvolal během několika hodin a podle novinářů byli nešťastní i státní zástupci, kteří požadovali více než dvojnásobný trest. Tak tedy uvidíme, jak to dopadne.

Možná férovější rozsudek padl ve Švédsku, kde před soudem stál vůdce pouličního gangu, který byl mimo jiné usvědčen z násilí během vlny nepokojů v roce 2023. Poya Shafie dostal doživotní trest, proti kterému se taky odvolal.

Jak jsem říkala, nemůžu si pomoct a místo knížek, filmů a seriálů bych občas ráda doporučila hry. A tohle je jeden z těchto momentů. Švédské studio, které je na severu ve městě Umea, před 11 lety přišlo s hrou Unravel. Hlavní postavou je Yarny, což je takový zvláštní paňáček smotaný z vlny (ale slibuji, že se mi to líbilo i předtím, než jsem začala plést).

No, a pokud se do Unravel pustíte, budete muset provést Yarnyho vzpomínkami paní, u které bydlí. Jsou různě staré, některé různě chybí. Funguje to v podstatě tak, že si Yarny stoupne k jedné ze starých fotek a tak nějak se do ní dostane. Abyste ho provedli vzpomínkou, je nutné hopsat přes překážky, řešit různé puzzle a hledat knoflíky.

Celá ta hra je velmi vydařená, má pěknou hudbu (taky švédskou) a příběh je takový nostalgický. Je to spíš pro ty, co mají rádi puzzle.

Cesty severu jsou nevyzpytatelné a já bych vás ráda zavedla na místo, kde začala legenda o dánské vlajce, která je nejstarší stále používanou vlajkou na světě.

Podíváme se do Tallinnu (ano, nejspíš tušíte, kde jsem byla). Ono se to docela i hodí, protože Dannebrog měla “narozeniny” nedávno.

Estonsko je malé a krásné, na Evropu v něm byli pohané ještě relativně nedávno. Dánský král Valdemar II. se to snažil změnit a proto v roce 1219 vytáhl do boje s tím, že tehdejší Estonce řádně okřesťanští. Patnáctého června se rozhodli, že místní přelstí a překvapí je útokem. Ne všechny tyto útoky ale končí šťastně a takhle málem dopadla i Valdemarova výprava. Podle legendy se ale z nebe snesla dánská vlajka (co si budem, nejspíš to byl kus koberce nebo nějakého hadru) a oni to brali jako boží znamení.

A já bych vás ráda pozvala do estonského muzea městského obrnění, což je částečně i hrad. Že jde o obrannou stavbu, jde poznat už z daleka, a to, kde se měla vlajka snést, je tu dobře poznačeno (a náhodou je to v místech, nad kterými se tyčí věž, tolik k tomu znamení).

Estonci se k seveřanům hlásí rádi, a zatímco Finové to vnímají tak nějak docela přirozeně, velká část seveřanů s tím tolik nesouhlasí. Částečně kvůli tomu, že Estonci sice byly delší dobu se Švédy nebo Dány, ale spoustu času, a zejména toho v 20. století strávili s Ruskem nebo dřívějším Sovětským svazem.

Co se týče křesťanství na severu, ještě u toho trochu zůstaneme. Minule jsme podívali na některé postavy z finské mytologie a dneska nebudeme daleko od této říše mýtů a bájí. Mezi Sámy měl odjakživa zvláštní postavení noaidi, tedy něco jako šaman či duchovní prostředník. Jeho hlavním pracovním nástrojem byl buben (sámsky goavddis nebo gievrie, ve skandinávských pramenech runebomme): dřevěný rám potažený sobí kůží, na kterou se odvarem z olšové kůry malovaly figury celého vesmíru – slunce uprostřed, bohové, sobi, medvědi, lidé, krajina. Noaidi na kůži položil mosazný kroužek nebo svazek drobných předmětů, rozezněl buben paličkou ze sobího parohu a podle toho, jak se kroužek po malbě posouval, věštil budoucnost, hledal ztracené věci nebo léčil. A když bylo potřeba, dobubnoval se až do transu.

To se ovšem křesťanským misionářům ani vrchnosti nelíbilo. Už jen to, že Sámové si myslí, že slunce je důležité a uctívají ho – taková blbost, co? Roku 1609 prohlásil dánský král Kristián IV. používání sámských bubnů za čarodějnictví, za které hrozil trest smrti (Norsko bylo tehdy součástí dánského království). V 17. století Sámové končili před soudy - nejznámější je případ stařičkého noaidiho Anderse Poulsena, souzeného roku 1692, který musel svůj buben dopodrobna vysvětlit, čímž nám paradoxně zanechal jeden z nejcennějších záznamů o tom, jak se vlastně buben „četl”; popravy se ovšem už nedožil. Na začátku 18. století pak misionář Thomas von Westen objížděl norský sever a bubny soustavně zabavoval a pálil. Spousta jich skončila v Kodani – kde je z velké části spolkl velký požár roku 1728. Praxe se proto stáhla do ilegality: bubnovalo se potají – což samo o sobě zní poněkud zvláštně, vědění se předávalo jen mezi zasvědcenými a navenek jako by všechno zmizelo. Dodnes se dochovalo jen kolem jednasedmdesáti bubnů, roztroušených po muzeích napříč Evropou.

A teď to hezké: bubny se začínají vracet domů. Pro Sámy totiž buben není jen muzejní exponát, ale „nelidská bytost“ s vlastní silou - proto na tom tolik záleží. V lednu 2022 putoval buben Anderse Poulsena z kodaňského Národního muzea zpět do sámského muzea v Karasjoku, zhruba 330 let poté, co byl Sámům odebrán; je to vůbec první navrácený buben a v muzeu má vlastní zatemněnou místnost - jako jediný exponát se nesmí fotografovat. O dva roky později, v roce 2024, vrátilo německé muzeum v Meiningenu buben zvaný Freavnantjahke gievrie (zabavený von Westenem roku 1723), a poprvé se tak buben vrátil odněkud mimo Skandinávii. Sámové pro ten návrat používají slovo máhcaheapmi, „návrat domů“. A na tom je něco krásně příznačného: podle staré tradice totiž uměl schopný noaidi svým bubnem přimět ukradené věci, aby se samy vrátily ke svému majiteli.

Jestli mám na nějakého dánského interpreta slabost, je to Lukas Graham a jeho texty o všem možném, od toho, jak se snaží dovolat se přítelkyni v 5 ráno po párty, jak dospíval v chudé čtvrti a podobně. Tahle je taková romantičtější a spíš víc folková, ale moc fajn.