Jana Taasante vyměnila město a kariéru za život na samotě u lesa. Nedaleko Jankova vybudovala hospic Psí cesta František. Doprovází tam psí seniory na jejich poslední cestě. Někteří jsou slepí, hluší, špatně se pohybují, jsou zmatení, často nevrlí a zub času poznamenal i jejich kožíšky. Přesto se občas podaří vrátit jim radost ze života.
Před lety Jana Taasante do práce nosila kostýmky a lodičky. Zakladatelka spolku Psí cesta František však nebyla šťastná, a tak pohodlný život vyměnila za práci, která má podle ní smysl. Stará se o skupinu psů, u kterých je mizivá šance na adopci. Často jim veterináři předpovídají jen pár měsíců života. Péče o takové psí babičky a dědečky je extrémně náročná. „Začátky byly těžký a já jsem si musela ke smrti, které říkám ‚milostpaní‘ hledat cestu,“ vysvětluje chovatelka, jak se jí daří vyrovnávat s tím, když psí senioři vydechnou naposledy.
Svěřenci Jany Taasante soutěže krásy nevyhrávají, ale život mají hezký|foto:, Český rozhlas
Počet svěřenců spolku Psí cesta František se neustále proměňuje. Ještě nedávno jich bylo 17, potom, co na slámě naposledy vydechla Maruška, se jejich počet snížil na 16. Občas se ale psí smečka Jany Taasante rozroste i na 23 členů. Její součástí překvapivě nejsou jen staříci, ale najdete zde i mladé psy, jejichž úkolem je vyvážení energie. Hry a dobrá nálada prý občas strhnou i starší pejsky k tomu, že začnou opět pobíhat a pošťuchovat se.
Svatý František byl známý tím, že měl ke zvířatům blízko a ochraňoval je před zlým a surovým zacházením ze strany lidí. Spolek Psí cesta František však dostal jméno po jednom z prvních seniorů v útulku. Fanoušek překonal nepříznivé prognózy veterinářů o celé čtyři roky a podobných příběhů zažila Jana Taasante mnohem víc.
Původně se o psy starala v městském domě bez výtahu, postupně se dopracovala až k životu v originální mongolské jurtě. Psi odsud volně vybíhají otevřenými dveřmi a pečlivě sledují každý pohyb, který Jana udělá.
Dvojice 80kilogramových vlkodavů, nervózní Rakeťák, černý Pišta, šavlozubá Šiška i strakatý Lojzíček žijí vedle sebe v poklidu, i když občas dojde k potyčkám. V létě je péče o psy o něco lehčí. V jurtě není zavedena elektřina a topí se tam v kamnech, a tak je nutné všechnu práci zastat ještě před soumrakem.
Hospic se daří provozovat nejen z vlastních zdrojů, ale i díky pomoci podporovatelů, kteří pravidelně přispívají. „Často se jedná o drobné částky, ale v součtu to pro Psí cestu František znamená hrozně moc,“ děkuje jim za podporu Jana Taasante.
Comments
Nothing yet. Say the first thing.
Sign in to join the conversation.