Věci, které se nedějí

Kromě Colorada se stejná politika (žádný gestační limit) týká k dnešnímu dni ještě Aljašky, Marylandu, Michiganu, Minnesoty, New Jersey, Nového Mexika, Oregonu a Vermontu. Zákon z Massachusetts vstupuje v platnost až za 90 dní, tedy v listopadu.

Massachusetts mělo liberální potratový zákon už předtím. Z jakéhokoliv důvodu jste mohli podstoupit umělý potrat až do tzv. hranice samostatného přežití (viability), tedy do 24. týdne (u nás je to 12. týden). Po 24. týdnu jste potřebovali mít závažné důvody:

1. nutnost zachránit život pacientky;

2. nutnost zachovat její fyzické nebo duševní zdraví (což se samozřejmě v praxi interpretovalo poměrně volně a reálně vzato jste mohli jít na potrat po 24. týdnu kvůli vágně definovaným „psychickým potížím“ už i dříve);

3. závažná anomálie/diagnóza plodu.

Veškeré tyto podmínky nyní nahradila jediná věta:

„an abortion may be performed by a physician based upon the professional judgment of the physician“

Neboli:

„potrat může být proveden lékařem na základě jeho profesionálního úsudku“

Technicky vzato samozřejmě jde o zrušení jakýchkoliv limitů a otevřenou legalizaci potratů až do porodu, k čemuž si demokratické političky bouřlivě zatleskánkovaly.

Skrze sociální sítě věc pronikla i do české veřejné debaty, a protože mě nebaví neustále číst nesmyslné sofistiky, jak „nikdo dobrovolně nejde na potrat po 24. týdnu“ a „týká se to jen závažných zdravotních důvodů“, rozhodla jsem se přeložit jednu starší reportáž ze slavného, renomovaného a světonázorově liberálního média – The Atlantic.

Lidí, kteří potraty ve třetím trimestru provádějí, ve Spojených státech není tolik – a některé radikální pro-life organizace shromažďují jejich jmenné seznamy. Jedním z těch známějších je Warren Hern, nyní už penzionovaný potratář z Colorada.

The Atlantic s ním v květnu 2023 udělal dlouhý rozhovor/reportáž.

Autorkou je Elaine Godfreyová, která s Hernem strávila zřejmě dost času.

V článku jsou uvedená data – včetně toho, že potratů po 24. týdnu opravdu není procentuálně mnoho, když se podíváme na absolutní čísla všech potratů. Ale zkrátka existují a, jak říká sám Hern v pravděpodobně nejdůležitějším odstavci celého článku:

Pozdní potraty po zdrcující lékařské diagnóze jsou pro některé lidi snáze pochopitelné. Hern však odhaduje, že nejméně polovina – a někdy i více – žen, které na jeho kliniku přicházejí, žádnou takovou diagnózu nemá.

Jinak řečeno, většina dětí, které Hern na své klinice usmrtil po 24. týdnu těhotenství, žádné zdravotní potíže neměla. A zdravé byly i jejich matky. Obvykle prostě zjistily své těhotenství příliš pozdě, anebo se jim změnily životní okolnosti a děti už nechtěly.

Jednou z takových žen, které o tom veřejně promluvily, byla v reportáži Associated Press jistá Beth Vialová. Na potrat zdravého (a v tu chvíli již plně životaschopného) dítěte v Novém Mexiku šla ve 28. týdnu a zaplatila za něj deset tisíc dolarů. Mluví o tom s úsměvem. Dozvěděla se to pozdě, neměla peníze (sic) a dítě prostě nechtěla.

Kdyby Vialová místo potratu dítě ve 28. týdnu porodila, mělo by takřka stoprocentní (v Česku okolo 98 procent) šanci na přežití a mohlo být okamžitě nabídnuto k adopci.

Není to šokující. V každé populaci prostě vždycky existuje určité množství lidí ochotných páchat děsivé činy – není jich hodně, ale právě kvůli nim máme zákony, které se 99,5 procent populace nikdy nedotknou. U potratů však tato logika zjevně neplatí; zde máme spoléhat na to, že „žádná normální žena by přece nikdy…“

Ano, možná žádná normální žena. Neustále mě překvapuje, jak si někteří lidé nejsou ochotni připustit skutečnou diverzitu v psychosociálním rozptylu populace. V mém okolí také nejspíš není žádná žena, která by novorozence utopila v záchodě, ale nepopírám, že se takové osoby vyskytují. A zákony na jejich existenci myslí.

Z reportáže Godfreyové plíživě a hrozivě vystupuje i Hernova motivace, proč si vybral právě takovou práci. V USA totiž umělé potraty neprobíhají v nemocnicích, ale na specializovaných klinikách. Lékař na takové klinice tedy nedělá nic jiného.

Pokud si ještě vybere specializaci na pozdní potraty, člověk by se skoro bál podívat, co má doma ve sklepě. Hern je ale ohledně svého pohledu na věci poměrně otevřený:

Hern lidem pravidelně posílá své nejnovější publikace. Kromě magnetu a kalendáře mi zaslal výtisk své básnické sbírky a novou knihu o globální ekologii. V té druhé, nazvané Homo Ecophagus, přirovnává lidstvo k rakovině planety a píše, že náš nezadržitelný populační růst nakonec povede k zániku všech druhů na Zemi.

Nebo alternativně:

Na vrcholu kopce Hern ukázal na travnatý hřeben zvaný Dakota Ridge. Jedním z velkých problémů moderní společnosti je podle něj to, že jsme zapomněli, že jsme součástí toho všeho, řekl a mávl směrem k hřebeni. Bible říká, ať „jdeme, množíme se, ovládneme Zemi a blá blá blá, jenže to je přesně ta nejhorší možná rada“.

I když to Hern na přímý dotaz popře, mám pocit, že Occamova břitva nás rychle přivede k vysvětlení, proč si jako kariéru vybral zabíjení dětí, které vypadají takhle:

Dál už samotný text Elaine Godfreyové z roku 2023. Přestože se článek podle mě snaží o maximální objektivitu a pohled na problematiku ze všech stran a úhlů, citlivějším lidem stejně doporučuju číst s kyblíkem. A nemyslím tím zrovna kyblík popcornu.

Nad Boulderem byla tma, když mě potratový lékař vyzvedl, abychom si vyrazili na večeři. Musela jsem přimhouřit oči, abych Warrena Herna poznala za jeho silnými pilotními brýlemi a v kožešinové čepici, jakou nosí lovci. V restauraci, dost kýčovitém italském podniku na pěší zóně, Hern odmítl stůl, který nám nabídl číšník, ukázal na jeden v rohu a v těžkých turistických botách se k němu odšoural. Chtěl by si objednat hned, řekl: osso buco a sklenku španělského červeného. Jak dlouho to bude trvat?

Následující dvě a půl hodiny naší večeře mě Hern opravoval. Dítě je plodem až do chvíle, kdy se „narodí živé“, vysvětloval mi, zatímco jsem jedla bucatini. Jeho drahý přítel, kansaský lékař také provádějící pozdní potraty George Tiller, nebyl v roce 2009 prostě „zavražděn“ – byl na něj spáchán atentát. Aktivisté, kteří křičí před klinikou, nejsou „pro život“, nýbrž fašisté. Hern se na chvíli odmlčel a povzdechl si.

Má spoustu práce, řekl, a existuje mnoho věcí, které by dělal raději než rozhovor se mnou. „Nemůžu si ale stěžovat, že hnutí za právo na interrupci naprosto selhalo v komunikaci,“ dodal, „a pak odmítnout příležitost komunikovat.“

S Hernem už jsem se v minulosti setkala, takže mě jeho neomalenost nepřekvapila. Ve čtyřiaosmdesáti umí být pořádný morous – je tvrdohlavý, naprosto přesvědčený o vlastní pravdě a nesnáší kritiku, přestože sám jí rozhodně nešetří.

Pro člověka v jeho oboru jsou to možná užitečné vlastnosti.

Hern se nyní na své klinice v Boulderu blíží pátému desetiletí praxe; vydržel po celý životní cyklus rozsudku Roe v. Wade, od jeho vzestupu až po pád po bezmála padesáti letech. Specializuje se na interrupce v pokročilém stadiu těhotenství – nejvzácnější a zároveň nejkontroverznější podobu interrupcí. Ukončuje tedy těhotenství žen ve 22., 25., nebo dokonce 30. týdnu. Ačkoli čtrnáct států nyní interrupce zakazuje ve většině nebo ve všech případech, Colorado žádný časový limit pro provedení zákroku nemá.

Pacientky za Hernem přijíždějí z celé země, protože patří k pouhé hrstce lékařů, kteří interrupci v takto pokročilém těhotenství dokážou – a jsou ochotni – provést.

Během prvních třinácti týdnů těhotenství, kdy se v USA provádí zhruba 90 procent interrupcí, může plod vzhledem připomínat cokoli od malé hlenovité sraženiny až po podivný, téměř mimozemsky vyhlížející útvar z tkáně. Ve 22. týdnu už však lidský plod dorostl přibližně velikosti menšího melounu. Výsledkem zákroků, které Hern provádí, je vyjmutí těla, při jehož spatření člověka okamžitě zasáhne poznání, na co se dívá.

Právě tyto interrupce poskytují materiál pro drastické fotografie na transparentech demonstrantů a billboardech podél silnic amerického Středozápadu – fotografie, na které se člověk vydrží dívat jen s obtížemi. Mnoho žen sice přichází na Hernovu kliniku proto, že je ohroženo jejich zdraví – nebo protože má plod závažnou vadu, kvůli níž by dítě muselo podstoupit nesčetné operace, a přesto by mělo jen malou naději na přežití. Hern však svou práci na tyto případy neomezuje.

Telefon na Hernově klinice dnes vyzvání prakticky bez přestání. Od zrušení rozsudku Roe a následné smršti zákazů interrupcí se v těch státech, kde zákrok zůstává legální, rychle plní objednávkové kalendáře klinik. Ženy, které musejí na termín čekat celé týdny, tak mohou propásnout dobu, kdy lze zákrok provést ještě v prvním trimestru.

Některé si proto koupí letenku do Boulderu a zamíří za Hernem, který nyní přijímá asi o 50 procent více pacientek než obvykle.

Pozdní interrupce představují méně časté a zároveň nejobtížnější případy. Jsou to právě ty případy, o nichž zpravidla raději nemluví ani zarytí zastánci práva na interrupci. Jenže když se nyní hnutí za toto právo po pádu Roe snaží své pozice znovu upevnit, musí se rozhodovat, zda vůbec – a jak – chce tuto praxi obhajovat.

Většina Američanů právo na interrupci podporuje, ale chce je zároveň nějak omezovat – záleží jim na délce těhotenství, schopnosti cítit bolest nebo třeba na tom, zda už se vyvinuly nehty. Hern se zdráhá uznat jakoukoli hranici, jakoukoli červenou čáru.

Argument o právu ženy rozhodovat o vlastním těle dovádí až k jeho logickému závěru, podobně jako dnes aktivisté proti interrupcím ženou svou vlastní argumentaci do krajnosti. Hern považuje své nábožensky založené odpůrce za fanatiky, a mnozí z nich jimi skutečně jsou. Jenže svým způsobem je stejně absolutistický i on.

V květnu 2019 mi na pracovní stůl přistála obálka s fotokalendářem. Snímek rybáka polárního přistávajícího na kře, horského javoru zářícího v divočině Holy Cross nebo dvou jeřábů kanadských právě se odlepujících od země – autorem všech fotografií byl Hern. O týden dříve jsem s ním dělala rozhovor pro krátký článek o aktivismu na podporu práva na interrupci a pobavilo mě, že lékař, který se profesionálně zabývá interrupcemi, vyrábí kalendáře s divokou přírodou a expresně je rozesílá novinářům.

Loni v prosinci jsem odletěla do Boulderu, abych se s ním znovu setkala. Boulder Abortion Clinic sídlí v přízemní budově ze žlutých cihel, kterou od silnice zčásti zakrývá dřevěný plot. V roce 1988 se někdo pokusil Herna zastřelit, takže dnes jsou přední okna z neprůstřelného skla. Do čekárny se člověk dostane jedině po předložení dokladu totožnosti a žaluzie bývají většinou zatažené, takže celý prostor působí šerým dojmem. Když vstoupíte dovnitř, připadáte si jako při cestě do minulosti: ordinace tvoří bludiště dřevěného obložení, vinylových židlí a vyšisovaného zeleného koberce.

První den mé návštěvy před klinikou žádní demonstranti nepokřikovali; bylo pondělí a obvykle chodí v úterý, kdy klinika přijímá nové pacientky. Hernovi zaměstnanci mě usadili v kanceláři poblíž recepce, odkud jsem slyšela příchozí telefonáty.

Poslouchala jsem, jak recepční pacientce jménem Lindsey vysvětluje, že je naprosto v pořádku mít strach; několikrát se odmlčela, zatímco Lindsey plakala. „Cena bude přibližně šest tisíc dolarů,“ řekla recepční. Pozdní interrupce jsou drahé, protože jde o medicínsky složité zákroky. Pacientkám, které potřebují finanční pomoc, může část nákladů uhradit National Abortion Federation a často přispívají také místní fondy na podporu interrupcí. Recepční to Lindsey vysvětlila a nabídla jí telefonní číslo organizace. „Ano, část můžete zaplatit hotově a část kreditní kartou,“ řekla.

Pokud si žena nemůže dovolit zaplatit hotel, dopravu do Boulderu nebo nějakou část samotného zákroku, Hern náklady často uhradí z vlastní kapsy, řekli mi zaměstnanci.

Interrupce v prvním trimestru přestal Hern provádět před několika lety; potřeba pozdějších zákroků byla příliš velká a klinika nemohla zvládnout všechno. Zákrok, který používá, trvá tři až čtyři dny a probíhá následovně: nejprve provede ultrazvuk a poté tenkou jehlou přes břišní stěnu pacientky vstříkne lék zvaný digoxin, který zastaví srdce plodu. Tomuto postupu se říká „vyvolání úmrtí plodu“.

Poté Hern zavede do děložního hrdla jednu nebo několik laminárií, tedy jakýchsi sterilních nahnědlých tyčinek z mořské řasy, které zahájí jeho rozšiřování.

Když je děložní hrdlo po dalším dni nebo dvou postupného vkládání a vyjímání laminárií dostatečně rozšířené, Hern vypustí plodovou vodu, podá pacientce misoprostol a plod vyjme. Někdy je plod celý a neporušený. Jindy jej Hern musí vyjmout po částech. Pokud si to pacientka přeje, sestra plod zabalí do deky a dá jí možnost si jej pochovat, případně jí připraví otisky rukou či chodidel.

Vedla jsem rozhovory s půltuctem Hernových bývalých pacientek. Většina žen ochotných se mnou mluvit si původně dítě přála. Teprve v pokročilém těhotenství se dozvěděly závažnou diagnózu: poruchy s hrozivými názvy jako prune-belly syndrom, trizomie 13, Dandyho-Walkerova malformace nebo ageneze corpus callosum. Některé mi říkaly, že pozdní potrat vnímaly jako určitý druh milosrdného usmrcení.

„Nechala jsem své dítě uspat,“ řekla mi Kate Carsonová, která podstoupila interrupci na Hernově klinice v roce 2012. Byla v 35. týdnu velmi chtěného těhotenství, když lékař zjistil několik vývojových vad mozku. Její dcera by podle něj měla potíže chodit, mluvit, udržet hlavu vzpřímenou a polykat. „Je to eutanazie. O takový druh zabití jde,“ řekla. „Ale kdybych musela, udělala bych to znovu milionkrát.“ Amber Jonesová, která v roce 2016 ukončila těhotenství přibližně ve 24. týdnu, mi řekla, že diagnóza jejího dítěte znamenala, že nemůže přežít. Hern ji tehdy prý ujistil, že „nikdo by ji neměl nutit to těhotenství dál nosit. Že je to hovadina a že máme právo na zdravotní péči.“

Carsonová i další pacientky popisovaly Herna jako strohého. Zdálo se však, že je právě tato strohost uklidňovala, jako by jim Hernova neochvějná jistota pomáhala získat jistotu vlastní. „Neřekla bych, že má zrovna skvělé vystupování vůči pacientům,“ řekla mi Carsonová. „Ale cítila jsem z jeho strany obrovskou míru respektu.“

Pozdní interrupce po zdrcující lékařské diagnóze jsou pro některé lidi snáze pochopitelné. Hern však odhaduje, že nejméně polovina – a někdy i více – žen, které na jeho kliniku přicházejí, žádnou takovou diagnózu nemá.

On i jeho zaměstnanci mají stejné pochopení i pro jiné okolnosti. Řada nezletilých pacientek podstupuje pozdní interrupci proto, že vůbec netušily, že jsou těhotné. Některé oběti sexuálního násilí těhotenství vytěsňují nebo se příliš stydí navštívit lékaře. Jednou se podle zaměstnankyně Catherine pacientka rozhodla pro pozdní interrupci proto, že její manžel spáchal sebevraždu a ona se ocitla bez peněz.

„Ani jedna žena si nikdy na seznam věcí, které chce v životě zažít, nenapsala, že by chtěla podstoupit pozdní potrat,“ řekla Catherine. „Vždycky je nějaký důvod.“

Hernovi na tom důvodu vlastně vůbec nezáleží. Za hranici životaschopnosti plodu – tedy schopnosti přežít mimo dělohu – se obecně považuje období mezi 24. a 28. týdnem. Hern je však přesvědčen, že o životaschopnosti plodu nerozhoduje délka těhotenství, nýbrž ochota ženy jej donosit. Stejný princip uplatňuje na všechny potenciální pacientky: pokud se domnívá, že je pro ně bezpečnější podstoupit interrupci než těhotenství donosit a dítě porodit, zákrok provede – zpravidla zhruba do 32. týdne, ve vzácných případech i později. Za touto hranicí už totiž roste riziko krvácení a dalších život ohrožujících komplikací pro samotnou pacientku.

I uvnitř komunity zastánců práva na interrupci je Hernův postoj občas považován za krajní. Frances Kisslingová, zakládající prezidentka National Abortion Federation, profesního sdružení poskytovatelů interrupcí, Herna a jeho oddanost ženám obdivuje.

Zároveň však má k jeho práci výhrady. „Pozdní interrupce jsou z etického hlediska závažnější než interrupce prováděné dříve,“ řekla mi Kisslingová, která po několika letech NAF opustila a později vedla organizaci Catholics for Choice. A to podle ní platí tím spíše v případech žen, u jejichž plodu nebyla zjištěna žádná závažná diagnóza. „Moje etické přesvědčení je takové, že bych jim řekla: ‚Je mi to strašně líto, ale interrupci vám provést nemohu. Udělám všechno, co bude v mých silách, abych vám pomohla zvládnout příští dva nebo tři měsíce, ale tohle nedělám,‘“ uvedla.

Hern se ohradí, když jej někdo označí za abortion doctor, tedy „potratového lékaře“. Je to příliš zjednodušující, říká. Pokud tento výraz použijete, opraví vás. Je lékař, vysvětluje, který se jen shodou okolností specializuje na interrupce.

Ještě horší je slovo abortionist – „potratář“. Dodnes ho rozčiluje článek z roku 2009 v časopise Esquire, jehož autor jej tak označoval znovu a znovu. Je to hanlivé slovo, říká Hern. Potřebuje, abyste věděli, že je něčím víc než jen svou profesí. Je prý spoustou věcí: antropologem, epidemiologem, adoptivním synem peruánských indiánů Shipibo.

Interrupce podle něj nikdy nebyly cílem jeho cesty; byly jen odbočkou.

Jako dítě vyrůstající na předměstí Denveru snil Hern o tom, že bude zkoumat nemoci v dalekých zemích. Během studia medicíny působil jako neoficiální lékař v hornickém táboře v Nikaragui, kde se naučil španělsky. Šest měsíců strávil v Peru studiem kultury a zvyků Shipibů. V roce 1966 ho Peace Corps vyslal do Brazílie, kde se naučil portugalsky a školil se pod vedením lékařů, kteří založili sdružení pro plánované rodičovství. Hern navštívil porodnické oddělení, kde v jedné místnosti ležely ženy zotavující se po porodu. Ve dvou dalších byly pacientky s komplikacemi po nelegálních interrupcích; nejméně polovina z nich nakonec zemřela.

Tato zkušenost jej podle jeho slov zásadně formovala.

V roce 1970 přijal Hern místo v dnes již zaniklém Office of Economic Opportunity ve Washingtonu, kde vedl projekt zakládání klinik plánovaného rodičovství po celé zemi a spustil program dobrovolných sterilizací dospělých obyvatel Appalačského pohoří.

Vzhledem k propojení eugenického hnutí s počátky hnutí za kontrolu porodnosti může slovo sterilizace znít zlověstně. Hern však tvrdí, že cílem jeho práce bylo dát lidem s nízkými příjmy možnost volby a zmírnit jejich finanční tíseň.

„Rodiny, jako jsou tyto,“ napsal tehdy v časopise The New Republic, potřebují bydlení, čistou vodu, potraviny a hygienické podmínky. „Jednou z jejich nejdůležitějších potřeb je však osvobození od tyranie vlastní biologie.“

V roce 1973 byl Hern zpět v Coloradu, tedy prvním americkém státě, který interrupce za určitých okolností dekriminalizoval, a pracoval jako poradce pro programy plánovaného rodičovství, když se svět náhle změnil. Nebo přinejmenším Amerika.

Sarah Weddingtonová, Hernova známá právnička z Washingtonu, vyhrála před Nejvyšším soudem USA případ Roe v. Wade a interrupce byly od té chvíle legální ve všech padesáti státech. Hern psal komentáře na obranu rozsudku a pro The Denver Post napsal vysvětlující text o samotném zákroku. Jednoho dne mu zavolali z coloradské skupiny, která chtěla v Boulderu založit neziskovou interrupční kliniku. Nechtěl by se stát jejím lékařským ředitelem? Samozřejmě, odpověděl Hern. Rozhodně.

Boulder Valley Clinic otevřela v listopadu téhož roku. Hern vypracoval léčebné postupy a všechny interrupce prováděl sám. Jedna zásadní bitva za právo na interrupci byla sice vyhrána, ale větší válka teprve začínala. Před novou klinikou se začali shromažďovat demonstranti. Pouhé dva týdny po otevření dostal Hern první výhrůžku smrtí. Pozdě v noci mu někdo zavolal do jeho odlehlé chaty v horách. Muž na telefonu mu oznámil, že si pro něj jde. Hern od té chvíle spal s puškou vedle postele.

V roce 1975 si Hern vzal půjčku a založil vlastní praxi. Nazval ji Boulder Abortion Clinic, čímž se vyhnul eufemismům typu péče o ženy, protože chtěl, aby jej pacientky snadno našly. V té době ještě nikdy neprovedl interrupci ve druhém trimestru.

Standardním postupem tehdy bylo vstříknout do dělohy solný roztok a vyvolat porod. Hern se však v učebnici dočetl o jiné metodě: japonští lékaři používali laminárie k ukončování abnormálních či nebezpečných těhotenství. Zákrok trval déle, ale byl bezpečnější. Hern si techniku nastudoval, objednal laminárie a pustil se do práce.

Brzy nato publikoval v americké lékařské literatuře vůbec první odbornou práci o metodě využívající větší počet laminárií. S různými úpravami ji převzaly další kliniky a téměř padesát let patří k hlavním metodám interrupcí ve druhém a třetím trimestru.

Hern se svými zaměstnanci takových zákroků provádí až dvanáct týdně.

Hernovi bylo 34 let, když provedl svou první interrupci, bylo to rok před rozhodnutím v případu Roe v. Wade. Přítel z Washingtonu, který vedl místní kliniku, ho pozval, aby se přijel zákrok naučit. Hernově pacientce bylo sedmnáct let a byla v prvním trimestru těhotenství. Chtěla se stát anestezioložkou, jak si Hern dodnes pamatuje.

Ve škole se sice naučil provádět interrupci dilatací a kyretáží, přesto měl obrovský strach, stejně jako jeho pacientka. Vzpomíná si, že když zákrok dokončil a oznámil jí, že už není těhotná, rozplakala se úlevou. On také. „Ohromilo mě, jak zásadní význam měla tato operace pro život té mladé ženy,“ řekl mi. „Pro mě to byla nová definice toho, co znamená vykonávat medicínu.“

Někdy však na něj ta práce doléhala. Po interrupci se často uchýlil do své kanceláře, aby se vzpamatoval. Částečně kvůli tomu, jak závažný zákrok prováděl. Potřeboval ale také čas na zpracování toho, jak mrtvý plod vypadal a jaký byl pocit jej vyjímat.

Někdy seděl v kanceláři a říkal si: Co to vlastně dělám? Míval také zlé sny. V sedmdesátých letech lékaři při interrupcích plod předem neusmrcovali a při jednom či dvou zákrocích v 15. nebo 16. týdnu Hern kleštěmi vyjmul plod, jehož srdce stále bilo. Tlouklo už jen několik vteřin a pak se zastavilo. Ještě dlouho poté ale Herna ze spánku budila představa tohoto plodu. Viděl v duchu tělíčko a srdce: bije, bije, bije. V jednom ze snů natočil vlastní tělo tak, aby zaměstnancům zabránil ve výhledu.

Jiní lidé by možná došli k závěru, že jim ta práce za vtíravé obrazy a výčitky svědomí nestojí. Možná by skončili. Hern však psychickou zátěž považoval za nutnou cenu za pomoc pacientkám. Chápal jako součást své práce nést část jejich emocionálního břemene. Postupem času se se stresem naučil vyrovnávat snáz. Přestal mezi jednotlivými zákroky potřebovat čas, aby se dal dohromady. Zlé sny zmizely.

V roce 1978 přednesl Hern na konferenci Association of Planned Parenthood Physicians v San Diegu příspěvek nazvaný „A co my? Reakce personálu na D&E“ — tedy na interrupci metodou dilatace a evakuace. Došel v něm k závěru, že chirurgické interrupce ve druhém trimestru jsou sice zdravotně bezpečné, pro personál však představují větší emocionální zátěž než interrupce v ranější fázi těhotenství.

Něco v našem kulturním, a možná dokonce biologickém dědictví se vzpírá destruktivnímu zákroku na útvaru, který se podobá nám samým, přestože víme, že tento čin má pozitivní dopad na živého člověka… Zde jsme dospěli do bodu, kdy už nelze nijak popřít, že jde o akt destrukce. Člověk ji má přímo před očima.

Citovala jsem tento text během jednoho rozhovoru s Hernem, když jsme seděli bok po boku u baru v centru Boulderu. Ještě než jsem citaci dočetla, přikyvoval.

Řada jeho kolegů byla tehdy tím, co napsal, podrážděná, řekl. Hnutí za právo na interrupci pochopitelně nijak netouží o podobných výjevech mluvit – především proto, že tím dodává munici odpůrcům. Hernovy výroky o „destrukci“ se dodnes objevují na řadě protipotratových webů jako důkaz hrůznosti zákroku. Smyslem jeho zprávy však podle Herna bylo být upřímný a dodnes si za ní stojí. Proč se nepostavit čelem ke skutečnosti, že pozdní interrupce je destruktivním činem? Hern je přesto stále přesvědčen, že taková destrukce může být hluboce milosrdným skutkem.

Bez ohledu na okolnosti těhotenství podle Herna neplatí pouze to, že život ženy, její lidství a její přání jsou důležitější než život plodu. Je to prakticky jediná věc, na které záleží. Tento přístup je naprostým opakem názoru zastánců zákazu interrupcí, pro něž těhotenství znamená mateřství a často také sebeobětování. Hern částečně chápe, že jeho naprostou jistotu sdílí jen málokdo. „Pro mnoho lidí je tohle groteskní rozhovor,“ řekl mi u baru. „Ale jde o chirurgický zákrok kvůli stavu, který ohrožuje život.“

Tak Hern definuje těhotenství jako takové. Je to „život ohrožující stav“.

Během tohoto i následujících rozhovorů jsem se snažila v Hernově jistotě hledat trhliny. V jednu chvíli jsem si myslela, že jsem jednu našla: Hern mi vyprávěl o ženě, která chtěla interrupci proto, že nechtěla porodit dívku. Domnívala jsem se, že ji odmítl. Když jsem se však později zeptala proč, zjistila jsem, že jsem jej špatně pochopila. Hern řekl, že interrupci kvůli pohlaví provedl dvakrát: jednou této ženě a podruhé jiné, která si naopak zoufale přála dívku. Byla to jejich volba, vysvětlil.

„Takže kdyby na kliniku přišla zdravá těhotná žena, řekněme ve 30. týdnu, a prostě nechtěla dceru, co byste udělal?“ zeptala jsem se Herna při jedné příležitosti. Otázka ho podráždila. „Každé těhotenství je zdravotní záležitost!“ odsekl. „Samotné těhotenství s sebou nese prokazatelné riziko smrti. Tečka!“

S kansaským lékařem Georgem Tillerem, který rovněž prováděl pozdní interrupce, se Hern seznámil na konferenci National Abortion Federation koncem sedmdesátých let. Po třicet let si spolu telefonovali téměř každý týden. Tiller byl Hernovým pravým opakem. Byl jemný, tichý, dokonce pravidelně chodil do kostela.

„George byl normální člověk,“ řekl mi jednou Hern. „Tím se ode mě hned zásadně lišil.“ Přesto byl právě kvůli stejné práci, jakou dělá Hern, zavražděn.

Jednoho květnového rána roku 2009 zazvonil Hernovi doma telefon. Volala Jeanne Tillerová. „George je pryč,“ řekla mu. Protipotratový fanatik zastřelil jejího manžela v kostele, kde právě pomáhal na akci jako pořadatel. Hern odletěl do Wichity na pohřeb a pomáhal nést rakev svého přítele uličkou zaplněného metodistického kostela College Hill United Methodist Church. Pohřeb střežilo šedesát federálních policistů, vyprávěl. Řekli mu, že dalším cílem bude nejspíš on. Později toho týdne Hern provedl na své klinice v Boulderu interrupce všem zbývajícím Tillerovým pacientkám.

Třináct let po Tillerově smrti jsme s Hernem dlouho do noci seděli v restauraci mého hotelu. Mluvil tak hlasitě – o Donaldu Trumpovi, údajném nárůstu fašismu a násilí proti poskytovatelům interrupcí – že po nás barman začal pokukovat.

Odpor proti interrupcím je pro Republikánskou stranu už dlouho jedním z hlavních nástrojů cesty k moci, tvrdil Hern, „kvůli jejímu spojenectví s bílými křesťanskými nacionalisty a bělošskými supremacisty“. Křesťanství, řekl mi, a ne poprvé, „je dnes tváří fašismu v Americe“. A ten slavný oblouk morálního vesmíru, který se prý nakonec sklání ke spravedlnosti? „Tomu se věří, ale já tomu nevěřím.“

Zeptala jsem se Herna, jestli se někdy nebojí, že nyní, ve světě po Roe, má na zádech ještě větší terč. Napadlo mě, zda není trochu lehkomyslné vystupovat tak otevřeně před novináři, jako jsem já. Ve skutečnosti je to přesně naopak, odpověděl Hern.

Tím, jak hlasitě mluví, „zvyšuji politickou cenu atentátu na mě“.

„To je dost temné,“ řekla jsem.

Jen pokrčil rameny. „Tohle jsou věci, o kterých musím přemýšlet.“

Najednou si vzpomněl, že mi něco přinesl. Začal se přehrabovat v kapse kabátu a vytáhl magnet na ledničku vyrobený z fotografie, kterou před několika lety pořídil poblíž ostrova Jižní Georgie: tučňáci skákali z ledovce do temně modrého oceánu.

Hern je známý tím, že lidem podobné dárky rozdává – a také jim pravidelně posílá své nejnovější publikace. Kromě magnetu a kalendáře mi zaslal výtisk své básnické sbírky a novou knihu o globální ekologii. V té druhé, nazvané Homo Ecophagus, přirovnává lidstvo k rakovině planety a píše, že náš nezadržitelný populační růst nakonec povede k zániku všech druhů na Zemi. Dívat se na lidstvo jako na pohromu působí u člověka, který se živí ukončováním těhotenství, poněkud zlověstně.

Nemohl by svou práci třeba jen podvědomě vnímat jako formu regulace populace?

Když jsem se ho na to zeptala, rázně zavrtěl hlavou a mou otázku odmítl, jako by na ni byl dávno připravený. „Obavy z populačního růstu jsou naprosto slučitelné s myšlenkou pomáhat ženám regulovat jejich plodnost na dobrovolném základě.“

Hern žije v nenápadném šedém domě přeplněném fotografiemi krajiny, keramikou kmene Shipibů a vystavenými fosiliemi. Některé fotografie pořídila jeho manželka Odalys Muñoz Gonzalezová, která je o 27 let mladší a kterou Hern oslovuje mi amor.

Gonzalezová pochází z Kuby, ale seznámili se v roce 2003 na konferenci v Barceloně. Ve Španělsku vedla vlastní interrupční kliniku. Dnes pracuje na Hernově klinice, kde vykonává nelékařské činnosti a tlumočí španělsky mluvícím pacientkám.

Gonzalezová se někdy obává, že Hern působí až příliš intenzivně. „Pořád mu říkám: ‚Nedívej se jako Bernie Sanders,‘“ řekla mi se silným kubánským přízvukem. Jedna její část nesnáší, jak dokáže být rozhněvaný a nesmlouvavý. „Ale jiná část mě to miluje,“ dodala. „Protože kolik znáte lidí, kteří žijí s takovou mírou vášně jako Warren?“

Přesto by si Gonzalezová přála, aby odešel do důchodu a měli spolu více času cestovat a fotografovat divokou přírodu.

Během pobytu v Boulderu jsem se na Herna občas podívala a říkala si: Chtěla bych, aby právě tyhle ruce prováděly můj složitý lékařský zákrok? Příští měsíc mu bude 85 let, a když se po klinice šourá v tyrkysovém zdravotnickém oděvu a bílém plášti, svůj věk nezapře.

V posledních letech otevřeli mladší poskytovatelé několik nových klinik zaměřených na pozdní interrupce. Někteří z nich i další lidé z oboru tvrdí, že Hernovy zákroky trvají déle, než je nutné, a že některé jeho metody jsou zastaralé.

Podle těchto kritiků měl odejít do důchodu už před desítkami let. „Být aktivní lékař ve čtyřiaosmdesáti a pořád provádět takové zákroky je problematické,“ řekl mi jeden lékař, který si kvůli otevřenosti svých slov o Hernovi vyžádal anonymitu. (Když jsem se Herna na kritiku některých jeho metod zeptala, odpověděl, že vždy kladl důraz na bezpečnost pacientek a své postupy změní, pokud tím bude interrupce bezpečnější. „Jestli se mnou někdo nesouhlasí, je mi to úplně jedno,“ řekl. „Je mi to u prdele.“)

Hern spolupracuje se dvěma lékaři v naději, že kliniku jednou převezmou. Není však snadné se mu zavděčit. „Musím najít správné lidi, vyškolit je a naučit je, co je třeba dělat,“ říká. „Je těžké najít lékaře, kteří jsou ochotní tuhle práci dělat dobře a pečlivě.“

Jednoho rána během mé návštěvy jsme s Hernem vystoupali na kopec za jeho domem. Zem byla rozbahněná a Hern se kvůli nedávnému zranění při lyžování držel na nohou jen nejistě. Na okamžik mě napadlo, zda právě tento výlet nebude koncem jednoho z nejslavnějších amerických lékařů provádějících interrupce.

Na vrcholu kopce Hern ukázal na travnatý hřeben nad námi zvaný Dakota Ridge. Jedním z velkých problémů moderní společnosti je podle něj to, že jsme zapomněli, že jsme součástí toho všeho, řekl a mávl směrem k hřebeni. Bible říká, ať „jdeme, množíme se, ovládneme Zemi a blá blá blá, jenže to je přesně ta nejhorší možná rada“.

Bibli prý četl několikrát. Není ale věřící; je duchovně založený. „Příroda, les – to je moje katedrála,“ řekl. Pozorovat východ slunce, spatřit divoké zvíře, „prostě tam být – to je pro mě duchovní zážitek“. A pak najednou začal všechno spojovat dohromady: náboženství, republikány, Nejvyšší soud, budoucnost americké společnosti.

„Tihle lidé věří věcem, které pocházejí ze středověku. Z pleistocénu!“ Povzdechl si. „Ještě se držím zpátky,“ řekl. Přestože se očividně vůbec zpátky nedržel.

Poslední den mého pobytu v Boulderu se několik zaměstnanců kliniky sešlo v kuchyňce na neoficiálním vánočním večírku. Všechny zákroky plánované na daný týden byly hotové a všechny pacientky už odjely domů. Nastal čas na vaječný koňak.

Gonzalezová jej nalila do hrnků a správce kliniky nabídl, že do něj přidá trochu svého domácího rumu. Mezi přítomnými kolovala krabice čokoládových cupcaků.

Hern svým zaměstnancům pogratuloval k úspěšnému roku a oni pobaveně poslouchali, jak vysvětluje, že letos v Barnes & Noble nedokázal najít žádné pěkné Audubonovy kalendáře, které jim každoročně dává k Vánocům.

Pak zopakoval vtip, který jsem od něj už několikrát slyšela: „Mohl bych vám dát loňské kalendáře, abyste je rozdali svým republikánským přátelům,“ řekl se smíchem „Asi za tři sta let si všimnou, že už nejsou aktuální.“

Na nástěnce viselo dvanáct vánočních punčoch, na každé bylo třpytivým lepidlem napsáno jméno některého zaměstnance. Byly na ní připíchnuté i odznáčky, mimo jiné několik s tváří George Tillera. Budeš nám moc chybět, stálo na jednom z nich.

Někdo nechal kvůli větrání otevřené venkovní dveře a průvan rozvlnil stoh papírů na stole vedle telefonu – instrukce, jak mluvit s člověkem, který zavolá s výhrůžkou bombovým útokem. „ZHLUBOKA SE NADECHNĚTE,“ stálo na nich. „Otázky, které je třeba položit: Kdy má bomba vybuchnout? Kde se právě nachází?“

Zdálo se, že Hern si podivného kontrastu toho všeho nevšímá. Toho vaječného koňaku a interrupcí, cupcaků a výhrůžek bombou. Odznáčků s podobiznou zavražděného přítele ani skutečnosti, že on sám navzdory všemu tvrdohlavě přežívá.

Samozřejmě že si toho nevšímá. S těmito rozpory žije už padesát let.

Článek je to podle mě velmi dobrý. Nevynechává prakticky žádný aspekt americké potratové debaty a je ukázkou skutečné žurnalistiky. Netvrdí, že všechny ženy chodící na pozdní potraty jsou monstra, která se rozhodla eliminovat životaschopné dítě z nějaké zvrácené zábavy, ale zároveň se netváří, že se tyto zákroky omezují jen na znásilněné desetileté dívky čekající dítě s vadou neslučitelnou se životem.

Přestože je text psaný osobně, po jeho přečtení stále netuším, jaký je postoj Elaine Godfreyové. Pravděpodobně nebude příliš pro-life, ale nenabyla jsem ani dojmu, že by nějak zvlášť sympatizovala s Hernem a jeho názory. V dnešní době je vzácné najít text o jakémkoli tématu, který vyloží karty na stůl a nechá čtenáře, aby si to posoudil.

V textu jsem mimo jiné zvýraznila popis procedury. Ne kvůli nějakým drastickým detailům, ale protože si jen málo lidí uvědomuje, že potrat v tomto stadiu těhotenství ve skutečnosti trvá mnohem déle než klasický porod, zvlášť porod císařským řezem.

Pro „záchranu života matky“ není ve třetím trimestru nikdy potřeba usmrtit dítě. Je mnohem snazší provést císařský řez a porodit tak živé dítě, které má navíc nejméně od 24. týdne už velmi slušnou šanci na přežití (tato hranice se dál posouvá a v současnosti přežívají i děti narozené ve 21. týdnu). Komplikovaná procedura popsaná Hernem v textu slouží výhradně k usmrcení dítěte a pro ženu s sebou nese značná rizika.

Taková, že dokonce i Hern se zdráhal potraty po 32. týdnu provádět. Ne z nějakých ohledů k dětem, ale protože hrozí masivní krvácení a smrt pacientky. Dítě se i přes veškerou snahu někdy narodí živé, což se často stávalo tomuto Hernovu kolegovi.

V článku je mnoho podnětů k zamyšlení. Mě osobně se nejvíc dotkl fakt, že i zcela evidentně psychopatickému Hernovi se úplně na začátku dělalo z jeho práce špatně. Vzpomněla jsem si na Siriuse Blacka a jeho přednášku Harrymu, že v každém člověku je přítomno dobro i zlo. Dokonce i lepší stránka Warrena Herna s tím chvíli bojovala.

Než ji zadusil.

Dnes je Warrenu Hernovi už 88 let. Svou praxi opustil v lednu 2025, na padesáté výročí založení kliniky. Jeho dědicem v Boulderu se zřejmě stal jeho někdejší „žák“ Benedict Landgren. Nástupce z řad lidí… ehm… zvláštního ražení má ale ve všech státech, kde je to legální. Zde namátkou klinika v Marylandu nabízející potraty bez omezení do 36. týdne. Všimněte si, že i oni uvádějí dobu trvání takového zákroku okolo 3-4 dní.

Expresní zásah pro řešení urgentní situace se v tomto stadiu těhotenství jmenuje císařský řez a lze jej provést v řádu minut. Jenže při něm se zachrání i dítě, protože jej ze zákona nelze vyjmout a zabít. To se musí stát uvnitř; a proto je to tak náročné a dlouhé. Musíte dítě usmrtit a pak přimět tělo, aby se otevřelo k jeho vypuzení.

To, že něco vypadá nepravděpodobně, ještě neznamená, že se to neděje.