Český telekomunikační úřad místo pomáhání šíří nenávist k dětem i rodičům

Dne 26. června 2026 vystoupil Český telekomunikační úřad v Lichtenštejnském paláci v Praze s prezentací na konferenci Úřadu vlády nazvané „Děti a digitální svět LIVE“. Prezentací prováděli úředníci Jaroslav Doležal a Vlastislav Linhart. Akce trvala přes tři a půl hodiny a byla vysílána živě.

Za tři a půl hodiny prezentace padlo slovo „soukromí“ pouze jednou, a to z úst premiéra Andreje Babiše. Slova „stupidní“, „hloupý“ a „blbost“ zazněla třicetkrát. Místo aby úřad pomáhal veřejnosti chránit psychické i fyzické zdraví dětí a také bránit jedno ze základních lidských práv – tedy soukromí –, říká lidem, že jsou prázdní, morálně pokleslí a žebrají.

Protože jsem se jako publicistka zabývající se digitalizací účastnila již předchozí neveřejné prezentace ČTÚ, kde chování úředníků budilo šok a nesouhlas můj i odborníků v publiku, okomentovala jsem avízo k opakování prezentace varováním, že státní úředník obecně, a ani konkrétně v tomto případě, nemá právo morálně odsuzovat a ponižovat občany. Náplní práce úředníků je v tomto případě pomáhat.

Úřad vlády můj komentář zjevně zaměstnancům ČTÚ předal. Výsledkem bylo, že změnili v některých případech rétoriku, nedokázali však změnit své vnitřní nastavení a sentiment. Analýza přepisu veřejné prezentace ukazuje, jak od základu chybný, a proto potenciálně neefektivní je přístup ČTÚ k tak vážnému problému, jakým je dopad sociálních sítí na děti.

Výrazy jako „stupidní obsah“, „hloupost“, „blbost“, „nesmysl“ a „brain rot“ zazněly v součtu více než třicetkrát. O penězích se mluvilo jednadvacetkrát – vždy v kontextu, že streameři „nenabízí nic“ a jejich příjem tedy „není výdělek“, ale něco jako almužna žebrákovi. Slovo „žebrat“ sice tentokrát po mé předchozí stížnosti lektoři vynechali, ale vyměnit toto slovo za obecný popis stejného jevu nestačí.

Protože jsem za poslední čtyři roky viděla řadu prezentací od organizací zabývajících se digitálními právy a digitalizací, mám s čím výkon našeho českého úřadu srovnávat. Doležal s Linhartem působí nikoli jako profesionálové, ale jako intelektuálně zaostalí a místy až podivně bigotní burani. V neveřejné prezentaci se uchylovali až k naznačování, že mladá matka, která se rozvedla a má druhé dítě s jiným otcem, je morálně odsouzeníhodná.

Jediným „pokleskem“, kterého se ta žena však na videozáznamu dopustila, bylo, že streamovala sebe a své dítě na sociální síti. Správný komentář by měl hovořit o tom, že i batole má právo na soukromí a rodič by měl toto právo bránit, a ne je dítěti brát. Správný komentář by měl sdělovat, že barevné emotikony nebo kredity, které proudí streamerům, mohou pocházet od pedofilů nebo jiných nebezpečných osob, a že otevírat své soukromí osobám, které neznáme, je nebezpečné.

Správný komentář by měl varovat před dopady závislosti na streamování a na online světě obecně. Ne paušálně nálepkovat streamery jako závisláky, jako by to bylo něco odsouzeníhodného. Závislost není morální pokleslost, ale symptom jiného problému. Závislým lidem pomáháme, neurážíme je. Kolikrát jste tento týden měli kávu, cigaretu, sladkost, pivo, víno, panáka, jointa, lék na uklidnění, kolikrát jste zkontrolovali mobil, hráli PC hru, hru na mobilu, dívali se na porno, ceny akcií, výsledky zápasů, seriál nebo kolik kilometrů jste tentokrát ve fitku uběhli? Oni místo toho streamují.

Správný komentář pojmenovává skutečný problém a nabízí jeho řešení. Problémem není tento konkrétní člověk ani tato konkrétní skupina lidí. Problémem je nedostatek osvěty tohoto člověka a lidí, kteří se z nějakých důvodů nacházejí ve stejné situaci. Útoky ad hominem problém neřeší.

Zaměstnanci ČTÚ v neveřejné i veřejné prezentaci také opakovaně tvrdili, že streameři publiku nenabízejí za poslané kredity žádnou hodnotu (a tedy žebrají), což je objektivně lživé tvrzení, protože lidské soukromí a autenticita jsou vysoce ceněné komodity. Streameři tak doslova prodávají jednu z nejdražších věcí, kterou mohou nabídnout. Úspěch reality show a byznys mnoha platforem stojí na poptávce veřejnosti po stále větší, ideálně absolutní, autenticitě a na nahlížení do lidského soukromí.

Tři a půl hodiny prezentace o online chování dětí, a nikdo nepojmenoval jádro problému: že děti a někdy i jejich rodiče na sociálních sítích prodávají svůj život. Svůj čas, svou pozornost, svou tvář, tělo, osobní data, aktuální polohu na mapě, denní rutinu, emoce, intimní informace. To vše navíc za zlomek skutečné hodnoty.

Klíčový výrok zaměstnanců ČTÚ zněl: „Výdělek (to) není, protože vydělávání znamená, že něco nabízíte, a za to, co nabízíte, něco dostáváte. (…) Nenabízí nic.“

Opravdu? Když ČTÚ říká dětem, že „nenabízí nic“, sděluje nejen pravý opak pravdy, ale také bohužel pravý opak toho, co by děti měly vědět. Správná informace směrem k dětem zní: „To, co nabízíte – vaše soukromí, vaše data, vaše identita –, má obrovskou hodnotu. Naučte se ji chránit.“ Místo toho se děti dozvídají, že jsou hloupé, závislé a morálně pokleslé. Z tohoto školení si navíc neodnáší žádný praktický nástroj k ochraně svého soukromí a žádná praktická doporučení, čím rizikovou zábavu nahradit. Odnáší si pouze pocit provinění a studu. Sami lektoři přitom explicitně sdělili, že “děti nesnáší pocit viny”. Vědí tedy velmi dobře, co prezentace s jejich malým publikem dělá.

Prezentace ČTÚ také buduje narativ, v němž jsou rodiče, kteří dovolují dětem používat internet, „selhávající“. Bylo by však dobré si uvědomit, že se jako společnost stále teprve učíme internet používat a teprve si zvykáme na život online. Když jsem byla dítětem já, telefony měly ještě rotační číselnici. Moje starší sestra nemá profil ani na jedné sociální síti, protože je nefalšovaným boomerem, zatímco můj mladší bratr už před patnácti lety těžil na grafické kartě bitcoin. Tak rychle jde vývoj technologií dopředu.

Školit lidi, že zatímco se snažíme zorientovat v digitálním labyrintu a nových zákonitostech, jsme už selhali, není konstruktivní. Moje dcera, které je dnes osmnáct let, neměla vlastní telefon ani jiné zařízení až do třinácti let. Později dostala telefon, kde všechny online aplikace byly vypnuté pomocí rodičovské kontroly. A když přišla pandemie a děti se musely učit online, byla na tento svět zcela nepřipravená. Bylo to v jejím věku předčasné a velmi rizikové. Zařízení, které pro ten účel poskytla škola, nemělo žádné dětské pojistky. Nakonec jsme to všechno jako rodina společně zvládli, ale dodnes mě mrzí, jakým způsobem byla donucena do online světa vstoupit.

Jsem tím posledním, kdo by propagoval hry, TikTok, Instagram nebo dokonce Roblox. Občas mám pocit, že by ty platformy neměl používat nikdo, natož děti. Ale nikdy by mě nenapadlo veřejně zostouzet rodiče, kteří rizika online světa podcenili. Každý bojujeme vlastní bitvy a většina z nás se snaží v každém okamžiku života zvládat věci, jak nejlépe v tu chvíli dokážeme. Mnozí rodiče netušili, jak vážné mohou být dopady toho, když svým malým dětem dopřejí smartphony. Teprve není vidíme první dopady vyrůstání s telefonem v ruce.

Pokud však stát plošně definuje děti na internetu jako ohrožené, zatímco rodiče, kteří jim přístup umožnili, jako selhávající, otevírá se cesta k tomu, aby to OSPOD začal vyhodnocovat jako zanedbání péče. I to může být dlouhodobým důsledkem rámce, který ČTÚ formuluje. Rodič, který svému geniálnímu jedenáctiletému dítěti umožní přístup k YouTube, protože se tam učí matematiku a fyziku z kanálů světových expertů, by v tomto rámci mohl být označen za nezpůsobilého k péči. Patrně ne za této vlády, ale kdo z nás ví, jaké vlády přijdou v budoucnosti?

Při neveřejné prezentaci ČTÚ jsme si vyslechli názory řady nejrůznějších odborníků na pódiu i v publiku. Připomněli jsme si mimo jiné, že svět ani život v něm není bezpečný a nikdy nebyl. To mohu jako teenager vyrůstající v devadesátkách potvrdit. Zazněly argumenty, že mobily ve školách umožňují dětem sledovat o přestávkách na záchodech pornografii. Ano, i za nás nosili kluci do školy porno časopisy. Lidé se nemění. Mění se technologie. Musíme se naučit to vše používat s moudrostí a školit o tom s láskou a empatií.

Místo ponižování mladých maminek veřejnými odsudky za to, že své děti streamují na sociálních sítích, bychom měli vytvářet kampaně, které jim s respektem vysvětlí možné dopady této činnosti. V publiku na semináři Úřadu vlády se našlo hned několik žen z neziskových organizací, které se této citlivé osvětě na školách roky věnují. Jedna z nich seděla vedle mě a přístup ČTÚ ji rozrušil a rozesmutnil.

Nezapomeňme, že skutečná ochrana posiluje kompetence dítěte a rodiče, zatímco šíření zášti a strašení je oslabuje. Ochrana pojmenovává rizika a dává dítěti i rodiči rady a nástroje, jak se rizikům vyhýbat. Veřejné odsouzení a dehonestace je zahání do defenzívy. To, že se někdo ocitl v životní situaci, která pro něho nebo jeho dítě není zdravá, často nemusí být jeho selháním, ale vítězstvím nad jinou, předchozí, ještě daleko horší životní situací. Nikdy neznáme kompletní lidské osudy. Nejen proto vždy upřednostňujme respekt a pochopení.