Komunitní péče - rady zkušenějších

Z myslivny hernou pro děti v pěti měsících.

V tomto článku s vámi sdílím zápisky z naší kuchyně. Jana ze začínající komunitní pečující skupiny Neškolka v Suchdole si povídala s Alenou ze Spolku Pětka, který provozuje komunitní centrum a svobodnou školu v Deskách u Malont. Obě spojuje blízkost, máme to k sobě přes tři kopce, chuť pečovat o děti a mít do této péče co nejvíc zapojené rodiny. Také nás spojuje přátelství a 2 roky společné cesty, kdy měla Jana své děti ve svobodné škole v Deskách a mohla tak její fungování zažít zevnitř.

A jaká témata vzešla jako ta nejvíc inspirativní?

Alena: “Na začátku byla potřeba “jiné” školy pro partu rodin, které se už nějaké roky potkávaly, dávalo mi smysl, aby do ní mohly chodit také děti z blízkého okolí, a obojí znamenalo přizpůsobit se různorodým požadavkům rodičů. Chtělii jsme jinou školu, ale každý měl své potřeby, svá očekávaní. Bylo pro mě důležité, aby byli spokojeni všichni a děti mohly být pospolu, dnes bych to dělala od začátku hlavně tak, aby to ladilo víc se mnou protože všichni spokojeni stejně nebudou. Chtělo to rozhodně víc o našich představách mluvit, víc si otevřít karty, co kdo od toho očekáváme, jak to kdo má. Potřeba uspokojení všech mě hodně brala síly a zároveň se mi rýsovaly jasnější kontury mé vize, která se neslučovala s potřebami některých rodin a ty pak odcházely. 

A co si z toho bere Jana?

“U nás zatím jasnou vizi nemáme, ale jsme také na samém začátku. Základní koncept péče u nás vznikal z individuálních rozhovorů, a pak na společném workshopu rodičů, kde jsme si pojmenovali principy péče a rytmus dne pro děti. Díky Alčiným zkušenostem jsem si moc hlídala, aby vše, co do konceptu dáváme plně ladilo s tím, jak chci s dětmi jednat a jak mi bude v péči o ně dobře.”

Alena: “Zatím se nám nepodařilo najít takového průvodce či průvodkyni k dětem, jenž by se dokázal/a  naladit  na potřeby naší skupiny (rodičů a dětí)  a sdílel/a a dokázal/a rozvíjet naše vize. Asi to ani není předatelné někomu zvenčí. Ti, kteří u nás děti provázeli, z různých důvodů odešli nebo jsme zjistili, že s námi prostě neladí.  Po těchto zkušenostech už bych člověka na tuto pozici nepřijala jen proto, že o to má zájem a zdá se, že to bude ladit - dává mi teď smysl zkušební doba, nejdřív bych ho chtěla vidět, co skutečně umí v práci s dětmi dobře a kde potřebuje podpořit nebo doplnit. Je nutné průvodce nejdřív vidět s dětmi opakovaně, vidět, jak řeší konflikty, jak se připravuje, jak děti podporuje…

Pro tento rok ale máme nový koncept, který je velmi otevřený a svobodný. Nemáme kromě mě stálého průvodce, máme ale lidi nejen z řad rodičů (např. sousedy), kteří  se chtějí zapojit do práce s dětmi, mohou si to vyzkoušet. A já nejsem odkázaná na schopnost/neschopnost  jednoho průvodce vést školu. Ze školy máme teď spíš  místo, kde je díky většímu počtu dospěláků více inspirace, jsou to lidé, kteří mají k dětem blízko, přicházejí si pohrát, něco jim předat… 

Pedagogové z Ekvádoru, kteří mě velmi inspirovali, měli na konci každého dne vyhrazenou hodinu na vzájemnou zpětnou vazbu dospěláků/průvodců, kteří ten den s dětmi ve škole byli - a to se mi zdá hodně funkční a může to zajistit hladší průběh spolupráce a porozumění mezi  dospělými ve škole.

A co si z toho bere Jana?

“Po neúspěšných jednáních s adeptkami na průvodkyni jsme se s rodiči rozhodli, že budeme o děti pečovat v rodičovských tandemech. Jdeme do toho s velkou pokorou, že se potřebujeme sehrát, že nejsme dokonalé. Jsme prostě mámy, které chtějí pro svoje děti fajn kolektiv, stimulující prostředí a laskavé dospělé. Plánujeme pro sebe vzdělávání v nenásilné komunikaci, první pomoci, chceme si sdílet tipy z knížek, které přečteme. A chceme si navzájem dávat laskavou zpětnou vazbu, ideálně na konci každého dne. A chceme být otevřené k tomu, že to třeba pro některé z nás nebude ta pravá cesta.”

Alena: “Ze začátku pro mě bylo těžké vystupovat v roli mentorky pro průvodce, nechávala jsem je pracovat, jak oni sami uznali za vhodné, měli volnější pole působnosti, nechtěla jsem jim tlačit mé představy. Ale postupně s nabitými zkušenostmi jsem získala sebevědomí, že něco už vím a můžu předat. Potřebuji především nastavovat hranice tak, aby byly děti v prostředí, které respektuje jejich potřeby, aby cítily, že jsme tu pro ně, aby se cítily přijímané a v bezpečí. S tím souvisí třeba umění říct, že na některé děti prostě nestačíme nebo že se potřebujeme rozejít, když máme s nějakým rodičem úplně jiné pohledy na výchovu a vzdělávání. 

Také se nám stává, že ne všichni dospěláci, kteří vstoupí do prostoru školy, jednají s dětmi respektujícím způsobem, a někdy je i těžké je na to upozornit, obzvlášť pokud jsou to blízcí příbuzní dětí, je to ale zároveň něco, s čím se děti běžně setkávají, a já se v tu chvíli potřebuji hlavně zeptat všech dětí, jestli se v jeho/ její přítomnosti cítí bezpečně a pokud nemají námitky, aby s nimi v prostoru pobýval/a, respektuji jejich pocity, i když mě osobně to není příjemné.”

A co si z toho bere Jana?

“Beru jako svoji roli vracet zpátky to, na čem jsme se domluvili s ostatními rodiči. Cíleně vybírám rodiče, které k nám přizývám, protože jiný rodičovský styl by byl v komunitní péči velmi rušivý. Všechny rodiny více méně znám z programů, které pro ně dělám poslední dva roky, nebo jsme přátelé a známe se, navštěvujeme se. Při pojmenovávání principů péče jsme se snažili jít do popisu konkrétních situací a konkrétních řešení, která jsou za nás ta vhodná. I když jsme ještě oficiálně nezačaly, tak už naše interakce s dětmi na společných brigádách probíhají v rámci principů, které jsme si pojmenovaly a z toho mám velkou radost. Nebo občas padne věta: “Jej, a to bylo nálepkování, že jo? Tak pardon, to mi ujelo.” A i to je skvělé.

Alena: “Základem je, že když jsme s dětmi ve škole, tak je to prostor dětí a my rodiče/dospěláci  bychom je měli maximálně podporovat, být tam pro ně. To znamená, nerozebírat dospělácká témata, protože je to rušivé a naopak se jim maximálně věnovat, být přítomní a nápomocní.  Také se snažíme si jasně pojmenovat v naší skupině, kteří rodiče chtějí působit jako spolutvůrci a čím chtějí přispívat, a kteří chtějí být “jen” klienty a za péči o děti zaplatit bez většího zapojení. Obě role jsou v pořádku, když společně víme, co od sebe můžeme čekat. Definovat tyto role nám pomáhaly hloubkové rozhovory, které jsme dělali v létě. 

A co si z toho bere Jana?

Nám z rozhovorů také vypadlo, jaké zapojení kteří rodiče unesou. Zatím nemáme přesně zmapované, jak se chtějí jednotliví rodiče realizovat, ale náznaky už se objevují třeba v péči o prostor, ve vymýšlení rituálů pro děti, které je budou provázet dnem apod. Na společné setkání jsem přinesla i myšlenku s plnou pozorností na děti a “plkáním” v jiném čase, rodiče ji přijali s nadšením, tak uvidíme, jak zvládneme být důsledné.

Alena: “V novém prostoru s novou skupinkou máte jedinečnou možnost zavést taková pravidla, jaká pro vás budou důležitá a funkční. V Deskách už tuto “úvodní” možnost nikdy mít nebudeme, protože je prostor hotový a děti jsou na něj zvyklé. Funkční je vytvářet v prostoru tématická zákoutí, u kterých děti rychle pochopí, k jakému účelu slouží (koutek na malování, koutek na stavění, koutek s kostýmy…). Nové hračky a pomůcky je dobré představit na ranním kruhu, ukázat jak se používají a pak jim přidělit místo, kam je uklízíme, když si s nimi pohrajeme. Můžeme také od začátku zavést v prostoru respekt k soustředěné činnosti dětí. Vymezit, kde taková činnost probíhá a že děti nerušíme. V montessori pedagogice se k tomu využívají koberečky. Zajímavé a užitečné mohou být aktivity, které učí děti tichu a soustředění (Třeba v tichosti obejít elipsu na zemi, tiše si předat kamínek v kruhu).”

A co si z toho bere Jana?

Moc mě láká postupné představování hraček na kruhu a koutky s tematickými aktivitami. Vlastně pro to máme i veškerý materiál a nábytek. Teď si jen vyhrnout rukávy a vrhnout se na to.

Alča: “Je moc důležité, zvlášť pro takto malé děti, nepřehltit prostor věcmi. Mít jen malinko hraček a pomůcek a často je obměňovat, sledovat, co děti nepoužívají. Ve výtvarném materiálu, který mají děti k dispozici mít jen tolik, kolik je nezbytně nutné (pro 6 dětí jen 6 tužek, víčka od fixů slepená k sobě, aby se neztrácely). Většinu výtvarného materiálu mít mimo dosah dětí a nabízet ho cíleně k určitým aktivitám. Mít tolik věcí, aby je děti zvládaly uklízet a úklid nepohltil průvodce tak, že se nemůže soustředěně věnovat dětem.”

A co si z toho bere Jana?

Myslela jsem si, že už mám vytříděno, co v prostoru necháme do startu a po návštěvě Alenky u nás v Suchdole myslím, že ještě 2/3 věcí odnesu do vrchního patra, odkud je můžeme snadno snést a obměnit.