Jak jsme si návštěvou dánské vesnice roku proměnili vše, co jsme si mysleli o životě na venkově

Představa života na venkově se často točí kolem klidu, přírody a čistého vzduchu. Realita ale bývá složitější. Mnohé vesnice se potýkají s apatií, chybějícími službami a všudypřítomným pocitem, že „se tady nic neděje“ a „nic nejde“. Lidé se stahují do soukromí a jediným centrem dění zůstává hospoda, kde se nadává na poměry.

Pak ale navštívíte místo jako Torup. Malou dánskou vesnici s pouhými 350 obyvateli, která se nejen pyšní titulem „Vesnice roku 2019“, ale je oficiálně označována jako „Varme Zone“ – teplá zóna, jedna z mála rostoucích vesnic v zemi, které se daří obracet trend vylidňování. Funguje na principech, které se zdají být z jiného světa. Nečekají, až jim obec něco zařídí. Nečekají, až přijde developer. Berou budoucnost do vlastních rukou, a to s neuvěřitelnou energií a důmyslností.

Během naší inspirační cesty v rámci projektu Pečovat Pomalší spolufinancovaného Evropskou unií, jsme zde strávili čas, abychom pochopili, jak to dělají. Zde je 5 nejinspirativnějších postřehů, které ukazují, co všechno je možné, když se komunita rozhodne jednat.

Zatímco u nás se politika často smrskne na vhození lístku do urny jednou za čtyři roky a následnou rezignaci, v Torupu to dělají jinak. Třikrát ročně se desítky obyvatel sejdou na setkání zvaném „Torup Ting“. Není to jen formální schůze; je to živá platforma přímé, participativní demokracie. Běžně se zde sejde 60 až 80 lidí, při obzvlášť pálivých tématech klidně i 120, a společně diskutují a přímo rozhodují o klíčových otázkách. Z pohledu komunitního rozvoje je klíčový jeho strategický cíl: sjednotit hlas malé vesnice vůči mnohem větší municipalitě (územní celek velikosti našeho okresu) a vytvořit si tak silnou a efektivní vyjednávací pozici.

Tato tradice má hluboké kořeny – původní „tingy“ byly setkáními dvanácti místních statkářů. Dnes tuto historii připomíná nově postavený kamenný kruh s dvanácti balvany, symbolicky oživující dávný zvyk. A že tato síla není jen symbolická, dokazuje příběh o plánované solární farmě. Když ji chtěli dva farmáři postavit na svých pozemcích, ostatním se nelíbilo, že veškerý zisk by šel jen jim. Díky sjednocenému postoji na „Tingu“ dokázali přesvědčit municipalitu, aby celý projekt zakázala. Je to silná lekce o tom, jak se z pasivních obyvatel stávají aktivní tvůrci svého prostředí.

Když se v okolí objevily pozemky klíčové pro budoucí rozvoj vesnice, obyvatelé Torupu neudělali to, co je běžné: nečekali, až je skoupí externí developer, který by pak diktoval budoucnost jejich domova. Místo toho se rozhodli stát se developery sami. Založili si vlastní investiční fond „Torupfonden“, právnickou osobu, jejímž cílem je strategický rozvoj obce v souladu s vizí místních.

Pomocí crowdfundingu od sousedů vybrali během pouhých pěti týdnů základní kapitál cca 40 000 €. Tato částka jim posloužila jako páka pro získání bankovního úvěru. S těmito penězi následně koupili pět hektarů pozemků i s farmou, na kterých nyní sami řídí výstavbu nové udržitelné čtvrti Hvideland. Je to mistrovská ukázka převzetí kontroly a zodpovědnosti. Stejný model fondu předtím úspěšně použili na záchranu opuštěné nádražní budovy nebo na vybudování komplexu „Under Solen“ s pekárnou, obchodem a kavárnou. Mají tak plnou moc nad tím, jak jejich vesnice roste.

Finanční soběstačnost získaná fondem umožňuje podporovat projekty, které dokonale ztělesňují ducha Torupu. Příkladem je místní restaurace, kterou založil hudebník z Kodaně. Stanovil si jedno striktní pravidlo: všechny suroviny kromě másla, oleje a soli musí pocházet z okruhu maximálně 7 kilometrů.

Jeho pracovní týden začíná tím, že v pátek rozešle SMS zprávy místním farmářům s jednoduchou otázkou: „Co máte zrovna k dispozici?“ Podle jejich odpovědí pak sestavuje jídelníček na celý následující týden. Není to marketing, ale funkční model hyperlokální cirkulární ekonomiky.

Na otázku, jestli je to ziskové, řekl: ‘Pro investory asi ne, ale já se tím uživím. Nemůžu si moc vyskakovat, ale já vlastně víc nepotřebuju.’ Nejde mu primárně o ekologii, ale o to, aby jedna a ta samá koruna zůstala v oběhu tady u nás, na jednom místě.”

V rámci evropského programu Smart Rural 21 vznikl v Torupu projekt „Tools & Talents“ – mobilní aplikace pro sdílení věcí a schopností. Na první pohled jde o praktickou věc: proč by si měl každý kupovat lešení, velký vozík nebo drahou vrtačku, kterou použije párkrát do roka, když si je může jednoduše půjčit od sousedů?

Skutečná inovace je ale hlubší, jak nám vysvětlil místní lídr Peter Plant. Aplikace funguje jako klíčový nástroj pro „onboarding“, tedy integraci nově přistěhovalých. Když se do Torupu nastěhuje nová rodina, je to jeden z prvních nástrojů, který jim komunita představí. Nejenže jim to ušetří peníze, ale okamžitě je to zapojí do místní sítě a ukáže jim základní princip fungování vesnice: „Tady si věci a pomoc navzájem sdílíme. Vítejte.“

Tato kontrola nad vlastním rozvojem dává komunitě i sebedůvěru. Ve vesnici dnes existuje určité napětí mezi dvěma modely komunitního života. Na jedné straně stojí původní ekovesnice Dyssekilde, která vznikla před třiceti lety. Tehdy se nejprve dala dohromady parta lidí se společnou vizí – trochu pankáčská a levičácká komunita – a teprve poté začali společně stavět. Byl to model „software před hardwarem“.

Nyní vzniká nová čtvrť Hvideland, kde je postup opačný. Komunitní fond nejprve staví udržitelné domy a až poté se do nich stěhují jednotlivci, kteří budou muset komunitu vytvořit až následně. Je to „hardware před softwarem“ a každý dům je jiný, podle přání majitele. Nabízí se tak otázka, jak bude tenhle „developerský projekt“ a „sociální experiment“ reálně fungovat. Jakou dynamiku to Torupu přinese uvidíme za pár let.

Zejména ho oceníte, jestli jste hybatel/ka na malém městě, co chce o možnostech začít přemýšlet v nové dimenzi.