Latinka jako maskující převlek

Povrchová známost latinky může maskovat hloubkovou nepravidelnost systému. Je v tom jistá ironie: člověka od učení se novému jazyku odrazuje pouhých přibližně třicet divných znaků, například alefbetu, alfabety nebo cyrilice, a přitom zvládl angličtinu, jejíž pravopis vyžadoval dlouhá léta memorování tisíců nepravidelných grafických podob slov, což byla kognitivní úloha blížící se učení čínštiny. Britská srovnávací studie z roku 2003 to nekompromisně popisuje: anglické děti potřebují na základní čtenářskou dovednost dva až tři roky, zatímco řecké, finské nebo italské a další děti jen první školní rok.

Začněme rozlišením, které se zdá samozřejmé, a přesto se v běžném uvažování o cizích jazycích soustavně přehlíží: jazyk je systém zvuků a významů; písmo je pouze jeden z možných způsobů, jak jazyk zaznamenat. Jde o dva odlišné kódy. Tentýž jazyk může žít v několika písemných soustavách současně, jak dobře vědí například uživatelé srbštiny, kteří píší střídavě cyrilicí i latinkou, aniž se tím cokoli mění na jejich řeči. Švédský lingvista Per Linell tuto záměnu jazyka za jeho písmo nazval předpojatostí psaného jazyka (written language bias) a ukázal, že tomu podléhá nejen laik, ale i sama lingvistická tradice: gramotný člověk vidí jazyk skrze litery a potom je snadno zamění za jazyk.

Praktickým důsledkem je optický klam, kdy se neznámé tvary znaků, tedy pouhá vizuální cizost písma, v naší mysli převléknou za hloubkovou složitost celého systému. Uvidíme přibližně třicet neznámých tvarů, a proto usoudíme, že jazyk za nimi nutně musí být velmi obtížný. Přitom osvojení samotného písemného kódu je otázkou jen několika hodin až dnů, nikoli dlouhých let.

Podívejme se na písma podrobněji: ruská cyrilice (azbuka) má 33 písmen, srbská dokonce jen 30. Řecká alfabeta si vystačí s 24, arménská abeceda má 39, gruzínské písmo mchedruli 33. Korejský hangul je učebnicovým příkladem promyšleného jednoduchého systému: 24 základních znaků, sestavených tak logicky, že král Sedžong ve vyhlašovacím dokumentu z roku 1446 s hrdostí uvedl, že moudrý se to písmo naučí za jediný den a hlupák za deset dní. Také hebrejský alefbet má jen 22 a k tomu jen 5 mírně od základní podoby odlišných koncových znaků. Arabské písmo má dohromady 28 znaků přičemž znaky také mohou mít nepatrně jinou počáteční, středovou a koncovou podobu, ale v arabském písmu se nerozlišují ani tiskací a psací ani velká a malá písmena.

Pro srovnání: latinka má bez diakritiky 26 písmen, ale v české verzi s háčky, čárkami a kroužkem jich má 42. Latinka, řecká alfabeta a s výhradou také cyrilice mají různou rukopisnou a tiskací podobu a různá velká i malá písmena, ale další abecedy vesměs nerozlišují velká a malá písmena a s výjimkou hebrejského alefbetu také nerozlišují ani rukopisnou a tiskací podobu. Proto například latinka má celkem bez jakékoliv diakritiky k zapamatování až 104 všech možných různých tvarů znaků, ale například hebrejské písmo jen 54.

Všechny výše uvedené písemné soustavy leží hluboko pod hranicí, kterou by lidská paměť musela pociťovat jako velkou zátěž. Samozřejmě si uvědomuji, že mozek od dětství vycvičený na latinku přijímá nové písmo pomaleji a že dospělý člověk se nerad znovu stává jakoby žákem první třídy. Ta počáteční nejistota je však dočasná a nesrovnatelně kratší než léta strávená sice s latinkou ale s nepravidelným pravopisem. Také dobře vím, že naučit se číst a psát v nové písmu ještě neznamená, že tím také získáme schopnost se v daném jazyce domluvit.

Klíčovým pojmem je zde ortografická hloubka. Psychologové čtení Katz a Frost v roce 1992 rozlišili mělké pravopisy, kde jeden psaný znak odpovídá jedné vyslovované hlásce, a hluboké, kde vztah mezi psanou a mluvenou podobou slov komplikují historické nánosy. Na této škále nestojí latinka pro angličtinu nikterak výhodně. Angličtina má z evropských jazyků nejhlubší pravopis plný nepravidelností, které se nedají odvodit z žádného jednoduchého pravidla a musí se pamatovat případ od případu. Určitým vodítkem k pravopisu by možná byla znalost kulturně-historického vývoje angličtiny od původního keltského jazyka starověkých obyvatel britských ostrovů, vulgární latiny přes lingua franca, jazyk starých Anglosasů a Vikingů, ale tato složitá informace je pro normálního člověka zcela nepoužitelná.

Rozsáhlá britská srovnávací studie Philipa Seymoura a jeho spolupracovníků z roku 2003, o které už byla řeč v úvodu, proměřila osvojování čtení ve třinácti evropských pravopisech. Zjistilo se, že děti učící se mělké pravopisy, jako finský, řecký, italský nebo španělský a další podobné, dosahují základní čtenářské dovednosti už během prvního školního roku. Ale anglické děti k téže dovednosti potřebují dva až tři roky, protože se musí učit tisíce jednotlivých grafických podob celých slov. Jinými slovy: školák, i když je rodilý anglický mluvčí, zápasí s anglickým pravopisem, protože neřeší úlohu skládání slov dohromady z písmenek jako spojování symbolů představujících zvuky, nýbrž musí řešit úlohu strukturně bližší memorování tvarů čínských znaků, kde se každé slovo pojí se svým psaným obrazem jako celek.

Pojďme se ještě kromě hluboce složitého pravopisu podívat také na samotnou stavbu anglické slovní zásoby, neboť i tam se skrývá zdroj falešné pýchy. Čeština, podobně jako většina evropských jazyků a mimo jiné také jako hebrejština se svým kořenovým systémem, tvoří příbuzná slova odvozováním z téhož základu. Například z kořene -řid- vzniká řídit, ředitel, nařídit, ředitelna, řidič, řízení…; a člověk hned vidí i slyší, že jde o jednu významovou rodinu.

Angličtina funguje jinak (viz stejný příklad -řid- v angličtině: to steer, director, to order, headmaster’s office, driver, management). Tam, kde čeština, řečtina, hebrejština … obměňuje jeden kořen, angličtina sahá k celé řadě slov všelijakého původu. Například pojmy spjaté s okem se vyjadřují germánským eye, také latinským oculus a ještě řeckým ophthalmos; nebo král se řekne king, ale královský je royal a kralovat je to reign. Je to dáno historickým přílivem do původní staré anglosaštiny z normanské francouzštiny a také učené latiny a řečtiny, který vytvořil vnitřně nesouvislé složité lexikum.

Právě odtud pramení oblíbené tvrzení, že angličtina má největší slovní zásobu na světě. Jenže to je chlouba do značné míry jen účetní: co strukturálně konzistentnější jazyk zvládá obměnami jediného slova, to angličtina musí evidovat jako více vzájemně nepodobných samostatných slov. Vysoký počet různých slov tedy neměří jen bohatství myšlení, ale také nesoudržnost systému. Tatáž nesoudržnost má svůj rub v podobě pověstné anglické mnohoznačnosti, kterou diplomaté buď proklínají, nebo vděčně využívají, potřebují-li se vyhnout závazku.

Nabízí se otázka, zda tato strukturní nesoudržnost angličtiny nese i důsledky pro poznávání a zdraví. Zde je nutná opatrnost, protože v mezinárodní komunitě lingvistů koluje silné tvrzení, podle něhož jsou rodilí mluvčí angličtiny hůře postiženi Alzheimerovou chorobou než mluvčí jazyků s pravidelnějším tvaroslovím. Dostupná data toto tvrzení přímo nepotvrzují, a naopak lékařské studie uvádějí, že jádro jazykového úpadku při Alzheimerově nemoci je do značné míry univerzální.

Odborně doložitelná je ale jemnější verze tohoto tvrzení. V logičtěji strukturovaných jazycích se mluvčí při porozumění více opírají o morfologické signály, například o předpony a koncovky, kdežto mluvčí angličtiny se spoléhají hlavně na výše zmíněnou různorodou slovní zásobu a pevný pořádek slov ve větě. Výzkumy projevů afázie (poškození mozkových center pro řeč) ukazují, že mluvčí pravidelněji strukturovaného jazyka snadněji rozklíčují větu s vynechanými, zkomolenými či nesprávně užitými slovy a přeházeným slovosledem od nemocného mozku, protože i tak rozpoznají, kdo je činitel a kdo je cíl děje a další gramatické kategorie základního smyslu sdělení. Neplyne z toho, že by rodilí mluvčí v angličtině byli náchylnější k nemocem nervové soustavy, ale skromnější závěr, že různé jazyky nabízejí různou míru pomocných záchytných bodů k udržení schopnosti nemocného člověka komunikovat s ostatními.

Dostáváme se k jádru věci. Kdybychom měli volit světový dorozumívací jazyk čistě jen podle lingvistických předností, tedy podle pravidelnosti pravopisu, průhlednosti odvozování a jednoznačnosti výrazu, a pro jednoduchost se omezili jen na evropské a Evropě blízké jazyky, angličtina by v takové soutěži rozhodně nezvítězila. Její pravopis je v této množině jazyků nejméně předvídatelný, její lexikum nejméně soudržné a její pověstná pružnost je z nemalé části jen zaobalená nejednoznačnost.

Není náhoda, že evropská diplomacie po těměř tři století od vestfálského míru až do konce první světové války, mluvila francouzsky. Francouzština tehdy nahradila latinu právě pro svou jasnost a přesnost a byla ceněna pro to, co francouzští diplomaté nazývali geometrickou přesností: schopnost vyjádřit pojem rigorózně a bez mezer, do nichž by se vloudil dvojí výklad. Ještě dnes je pro tuto přednost francouzština jedním z pracovních jazyků mezinárodních soudů a důležité mezinárodní smlouvy se sepisují ve dvou zněních, anglickém a francouzském, protože se má za to, že mlhavost angličtiny otevírá prostor pro volný výklad, kdežto francouzské znění jej uzavírá. Podobně němčina se svým důsledným odvozováním a skladbou dovoluje formulovat pojmy s technickou přesností, kterou vědecký a právní jazyk oceňuje.

Proč tedy dnes svět mluví anglicky? Odpověď není lingvistická, nýbrž mocenská a historická. Francouzština neskončila proto, že byla nahrazena přesnějším nástrojem, ale padla s ústupem francouzské moci a se vzestupem Spojených států. První ránu jí zasadila Versailleská smlouva roku 1919, poprvé sepsaná i anglicky, a druhou hospodářská a vojenská převaha anglosaského světa po roce 1945. Ústup němčiny z pozic přírodních i společenských věd také způsobil výsledek obou světových válek dvacátého století a odchod vědců z Evropy zmítané totalitními režimy do Spojených států. Angličtina se stala světovým jazykem díky expanzi britského impéria a rozvoji Spojených států amerických, nikoli na základě nějakého jazykovědného konkurzu.

Vraťme se k úvodní ironii: kdo se odvrací od přibližně třiceti divně kroucených znaků, přehlíží, že možná sám každý den bez větších problémů zachází s písemným systémem podstatně nepravidelnějším a se slovní zásobou podstatně nesoudržnější, než jakou nabízí většina jazyků, které pokládá za nesmírně obtížné z důvodu jejich jiného písma. To, co si plete se snadností, je ve skutečnosti pouhá známost. Latinka a angličtina mu připadá snadná jen díky zvyku.

Za tímto klamem stojí dvojí síla. Jednak povrchní vzdělání, které nikdy neoddělilo písemný kód od jazyka a nechalo studenty věřit, že cizí písmo je totéž, co cizí jazyk. Jednak anglocentrismus, tedy tichý předpoklad, že jazyk, jímž náhodou mluví dnešní světový hegemon, musí být objektivně nejlepší, nejjednodušší a nejuniverzálnější. Obojí je jen pohodlný omyl. Posuzováno čistě lingvisticky, angličtina není ideálním světovým jazykem. Angličtina je historicky vítězný jazyk, jehož vzestup z původní směsice nářečí prostých lidových vrstev britských ostrovů umožnily flotily a trhy, nikoli lingvistická dokonalost. Její příbuzné, francouzština a němčina, jsou ve schopnosti výrazu přesnější a jednoznačnější, a byly by tudíž pro diplomacii, vědu i obchod způsobilejšími komunikačními nástroji, kdyby o věci rozhodovala jen logika a nikoli reálné dějiny.

Ostatně postavení angličtiny jako světového jazyka je historicky velmi mladé, staré sotva jedno století. Dějiny znají jiné jazyky, které v mezinárodním styku vládly nesrovnatelně déle, a přesto pominuly. Semitská akkadština byla diplomatickou lingua franca starověkého Blízkého východu bezmála dvě tisíciletí a klínové písmo, jímž se zaznamenávala, se v této oblasti světa používalo od konce čtvrtého tisíciletí před naším letopočtem až do prvního století našeho letopočtu, tedy déle než tři tisíce let. Na hedvábné stezce mezi Evropou a Čínou byla prvotním jazykem obchodu íránská sogdština, kterou po muslimských výbojích vystřídaly arabským písmem psané arabština a perština; které po šest (možná i více) staletí sloužily jako kulturní a obchodní dorozumívací jazyk rozsáhlého pásu od Předního Východu až po Čínu, Indii a Indonézii. Dokonce ani latina, dva tisíce let jazyk vzdělanců, církve, práva i diplomacie, nezanikla úplně, nýbrž ve svých románských potomcích, především ve španělštině, dodnes žije jako prakticky používaný světový jazyk. Ve srovnání s těmito rozpětími je dnešní celosvětová vláda angličtiny a latinky zatím jen krátkou epizodou.

Až bude někoho od učení se novému jazyku odrazovat jeho neznámé písmo, stojí mu za to připomenout, že se bojí jen převleku, nikoli jazyka. Nová písmenka se může naučit za víkend a potom se velmi pravděpodobně nebude muset léta trápit se složitým pravopisem, který se řídí spíše zvykem než pravidlem, tak jako anglické děti memorující tisíce jednotlivých grafických podob slov víceméně jako celou jednotku podobnou jednomu čínskému znaku. Díky jinému písmu bude pracovat v podstatně jednodušším, logičtějším a pravidelnějším systému psaní a čtení.

S latinkou jako jediným písmem lze v moderním světě žít, avšak člověk se tím o mnohé ochuzuje. Nelze se například poctivě věnovat klasické řecké filozofii bez znalosti řečtiny a alfabety, ani proniknout do židovské kabaly bez hebrejštiny a alefbetu. Barbara Cassinová ve svém Slovníku nepřeložitelných pojmů ukazuje, že klíčové filozofické termíny jako logos, mimésis či areté nemají v jiných jazycích přesný protějšek, protože řecké slovo v sobě samo skrývá otázku, na kterou filozofie teprve hledá odpověď. Ještě zřetelněji to platí o kabale, jak doložil badatel a historik Gershom Scholem. Kabala popisuje svět jako informační síť utkanou z dvaadvaceti písmen hebrejské abecedy, takže jejím vlastním pracovním nástrojem je sám hebrejský jazyk a jeho písmo. Kdo hebrejsky neumí, ten nestuduje kabalu, nýbrž pouze nějaký její vzdálený, nepřesně převyprávěný obraz.

Stejně jako všechna jiná písma i latinka kdysi vznikla úpravou řecké alfabety přes etruskou abecedu pro zcela konkrétní potřeby latinského jazyka a latinského národa starých Římanů. Tehdy latinka hlásky a strukturu svého jazyka věrně zachycovala, protože byla po způsobu řečtiny či hebrejštiny spojená se svým latinským jazykem a kulturou. Tuto funkci však latinka dávno ztratila a stal se z ní pouhý znakový kód, kterým se dnes zapisují desítky nepříbuzných a foneticky i gramaticky různých jazyků, kterým latinka mnohdy slouží tak málo jako špatně padnoucí šaty. Je to i případ angličtiny, které by čistě teoreticky slušelo písmo víc šité na míru její vlastní struktuře a výslovnosti. Angličtina kdysi ostatně takové měla, byly to runy známé jako anglosaský futhark, uzpůsobené právě hláskám a struktuře staré angličtiny. Postačila by však i skromnější úprava latinky po vzoru Husovy reformy, která dala češtině diakritiku, a umožnila jí tak téměř fonematický pravopis, podobný tomu, jaký obvykle mají jen jazyky psané vlastními písmy. Z výše uvedených dějinných důvodů je to však dnes už otázka čistě akademická.

Cassin, B. (2004). Vocabulaire européen des philosophies: Dictionnaire des intraduisibles. Paris: Seuil / Le Robert. Anglicky: Dictionary of Untranslatables: A Philosophical Lexicon. Princeton: Princeton University Press, 2014.

Coulmas, F. (2003). Writing Systems: An Introduction to Their Linguistic Analysis. Cambridge: Cambridge University Press.

DeFrancis, J. (1984). The Chinese Language: Fact and Fantasy. Honolulu: University of Hawai’i Press.

Hus, J. (cca 1412). De orthographia bohemica. Ed. a překlad: Schröpfer, J. (1968), Hussens Traktat Orthographia Bohemica: Die Herkunft des diakritischen Systems in der Schreibung slavischer Sprachen und die älteste zusammenhängende Beschreibung slavischer Laute. Wiesbaden: Harrassowitz.

Katz, L., & Frost, R. (1992). The Reading Process Is Different for Different Orthographies: The Orthographic Depth Hypothesis. In R. Frost & L. Katz (Eds.), Orthography, Phonology, Morphology, and Meaning (Advances in Psychology, Vol. 94, pp. 67–84). Amsterdam: Elsevier / North-Holland.

Linell, P. (2005). The Written Language Bias in Linguistics: Its Nature, Origins and Transformations. London: Routledge.

Sampson, G. (1985). Writing Systems: A Linguistic Introduction. London: Hutchinson.

Scholem, G. (1972). The Name of God and the Linguistic Theory of the Kabbala. Diogenes, 20(79), 59–80; 20(80), 164–194.

Seymour, P. H. K., Aro, M., & Erskine, J. M. (2003). Foundation Literacy Acquisition in European Orthographies. British Journal of Psychology, 94(2), 143–174. https://doi.org/10.1348/000712603321661859