Gagarinův stín

Dvanáctého dubna 2026 uplyne 65 let od chvíle, kdy první člověk letěl do vesmíru. Bylo to Rusko, tehdy ještě Sovětský svaz, kdo jako první vyslal člověka za hranice atmosféry. Ten okamžik patřil celému lidstvu, a jméno Jurij Gagarin si zapamatoval celý svět.

Dnešní pohled na ruský kosmodrom Bajkonur nebo Vostočnyj nenabízí obraz technologického pokroku, ale spíše tragickou scénu umírající velmoci, která definitivně rezignovala na budoucnost. Pod Putinovým vedením se Rusko propadlo do stavu, kdy jeho kosmický program už není vědeckou ambicí, ale mysteriózním mixem velkoruské apokalyptické mytologie a náboženského fetišismu. V Kremlu nastavili cíl rozvoje národa paradoxně pozpátku, do doby, kdy „dobře už bylo”. Rusko Gagarinovo výročí neoslavuje jako výzvu k budoucnosti, ale jako relikvii.

V srpnu 2023 se sonda Luna-25 roztříštila o povrch Měsíce. Motor hořel 127 sekund místo správných 84. Čtyři dny nato přistála indická Chandrayaan-3 přesně tam, kde měla.

Rusko se tehdy chtělo vrátit na Měsíc po 47 letech mlčení od poslední úspěšné Luny-24 v roce 1976. Luna-25 by neměla být čtena jen jako technické selhání. Je to symptom a diagnóza neúspěchu je podstatně vážnější než špatně fungující řídicí jednotka. Mělo to být totiž jen prosté zopakování 47 let staré úspěšné mise, ale ani to se nepovedlo.

Zatímco svět, včetně Indie a soukromých firem, expanduje k Měsíci a Marsu a do dalekého vesmíru, ruské vědecké mise k těmto cílům z oficiálních plánů prakticky zmizely nebo byly odsunuty do poloviny příští dekády, což je v ruském myšlení synonymum pro nikdy. Korporace Energija, kdysi pýcha lidstva, se nachází v kritickém stavu, je drcena korupcí a odlivem mozků.

Roskosmos v roce 2025 vykázal historické minimum pouhých 17 startů nosných raket, čímž se ruský kosmický průmysl fakticky vrátil na úroveň z počátku 60. let, tedy do éry samotného Jurije Gagarina. Pro srovnání: USA měly v roce 2025 celkem 192 startů a Čína 90.

Pouhých 17 ruských orbitálních startů je stejný počet jako od kosmického nováčka Nový Zéland, který měl v roce 2025 také 17 startů. Ruský podíl na kosmických startech klesl z 30 procent přede deseti lety na jednociferné číslo. Roskosmos vykazuje chronické ztráty, kosmodrom Vostočnyj byl postaven s tunami rozkradeného betonu a desítkami odsouzených úředníků, přičemž dělníci museli Putinovi napsat prosbu o vyplacení mezd přímo na střechu hangáru. V listopadu 2025 musela být v areálu odpojena elektřina, protože nebyly zaplaceny účty.

Současná ruská rétorika nápadně připomíná ideologii Islámského státu. Stejně jako náboženští extremisté, i dnešní Rusko se upíná k mýtizované posvátné minulosti. Gagarin, triumf v druhé světové válce, strach, který SSSR zaséval do srdcí nepřátel… to vše jsou dnes relikvie, které maskují realitu společenské a technologické agónie.

Bylo by pohodlné svést toto vše na sankce. Ano, sankce skutečně zasáhly: Rusko ztratilo přístup k západním radiačně odolným čipům, přišlo o 90 procent komerčních startovacích zakázek a Evropská kosmická agentura ESA odešla z projektu Luna-27, přičemž s sebou odnesla přistávací systém a vrtací technologii, které Rusko samo vyrobit nedokáže. Ale sankce nevysvětlují 47 let bez úspěšné lunární mise. Sovětský svaz provozoval svůj lunární program navzdory mnohem přísnějším sankcím Studené války a dělal to skvěle: Lunochody, automatické sondy přinášející vzorky.

Od té doby však nic. Ani jeden úspěšný ruský meziplanetární let dlouhých 47 let.

Ruskem zmítá nenávistný náboženský kult pomsty za ztrátu velikosti, který ovládá propagandou zblblé obyvatelstvo. Narativ je prostý a děsivý: všechno dobré už Rusko mělo, ale pak přišli ti „zlí”, nekonečný seznam zahrnující anglosaxony z Wall Streetu, ilumináty, Bilderberg, satanisty, geje a bezbožný Západ, kteří Rusku z čisté závisti jeho velikost ukradli a zemi ponížili. Tohle je vysvětlení, proč nejmodernější ruská kosmická loď Orel (ruská nápodoba americké kosmické lodi Orion která od roku 2014 létá) je ve vývoji od roku 2009 a první bezpilotní test se odhaduje až na rok 2028. Nebo proč Roskosmos od roku 2018 vyměnil čtyři generální ředitele. Nebo proč je průměrný věk zaměstnance kosmického průmyslu 45 let a 44 procent z nich je starší padesáti.

Putinovo Rusko postavilo svůj ideologický projekt na jediné premise: dobře už bylo. Vše ostatní je pomsta.

Přirovnání k Islámskému státu zní provokativně, ale je míněno analyticky. ISIS postavil svou mobilizaci na jednoduché narativní struktuře: zlatý věk islámu byl dokonalý, pak přišli nevěřící, křižáci, kolonizátoři a zkorumpované arabské vlády a tu dokonalost zničili, a proto musí spravedlivý věřící bojovat a zemřít, aby ji obnovil. Budoucnost v tomto světonázoru neexistuje, existuje pouze obnovení ztracené minulosti a smrt v boji za minulost není prohra, nýbrž vstupní brána do ráje.

Putinovo Rusko operuje s překvapivě podobnou strukturou. Zlatý věk byl Sovětský svaz, vítězství v roce 1945, Gagarin a první kosmonauti, atomová a vodíková bomba, svět, který se před Rusy třásl. Ale potom přišla zrada: angloameričané, Wall Street, NATO, liberálové, Gorbačov, ti zpropadení devadesátníci, židi, homosexuálové, Banderovci, satanisté, celý Západ se svou zkaženou kulturou. Ukradli Rusku jeho slávu a velikost, ponížili ho. Rusko musí bojovat a smrt v boji je posvátná.

Ruská státní televize vysílá záběry rakví zahalených do ruské trikolóry s komentářem o hrdinech, kteří zemřeli za Rusko, jak jim bylo souzeno. Kreml objednal sérii propagandistických filmů oslavujících sebeoběti. Eufemismus „splnil svou povinnost”, nahradil v ruském státním mediálním diskurzu slovo smrt. Pohřební oznámení nevykazují ztráty, nýbrž hrdiny, kteří naplnili svůj osud.

Vraťme se k raketám. Vesmírný program potřebuje přesný opak kultu heroické minulosti. Potřebuje inženýry, kteří věří, že budoucnost bude lepší než minulost, a kteří jsou proto ochotni investovat léta do výpočtů, testů a oprav. Potřebuje institucionální kulturu, kde se smí říct „tohle nefunguje” bez rizika, že budete označeni za zrádce nebo sabotéry. Potřebuje příliv mladých talentů a otevřenost ke kritice.

Rusko je však opak. Po únoru 2022 emigrovalo odhadem 650 000 Rusů, disproporčně mladých, vzdělaných a technicky orientovaných. Odliv mozků z kosmického průmyslu je katastrofický. Ti, kteří zůstali, pracují v systému, kde přiznání chyby znamená osobní riziko. Výsledkem je Luna-25 se špatně pracujícím motorem.

Srovnejme to s tím, jak americký SpaceX v roce 2023 po dvou explozích Starshipu zveřejnil detailní analýzy selhání, otevřeně přiznal problémy a metodicky pokračoval. Nebo jak indická ISRO po havárii Chandrayaan-2 v roce 2019 přestavěla přistávací systém, zaplatila indické inženýry (mimochodem jen 1 200 dolary měsíčně, tedy zlomek toho, co dostávají jejich kolegové v NASA), a potom úspěšně přistála. Roskosmos ale zveřejnil po Luně-25 jen strohé prohlášení o „abnormálním fungování palubního řídicího systému”. Žádná podrobná analýza. Žádná odpovědnost. Žádné ponaučení.

„Raket máme dost, ale chybí nám mozky, které by je řídily.” řekl inženýr Roskosmosu, anonymně citovaný v The Moscow Times, 2024

Nejabsurdnějším aspektem ruského kultu ztracené velikosti a zároveň nejšílenějším rysem tohoto „Islámského státu v obřích rozměrech” je zrůdný paradox jeho elit.

Oligarchové, kteří profitují z těžby ropy a zemního plynu vyčerpávané z ruské země, jejichž děti studují na Etonu a St. Andrews, jejichž jachty kotví v Monaku a Dubaji a jejichž peníze sedí v lucemburských fondech a lichtenštejnských nadacích, tito lidé financují televizní pořady o hrdinné Ruské duši a nevyhnutelném vítězství nad bezbožným Západem. Pod maskou rusoslovanství a „tradičních hodnot” roztleskávají kult hrdinské smrti pro plebs titíž lidé, kteří ruskou zemi bezostyšně drancují. Zatímco obyčejným Rusům vštěpují kult oběti v boji proti „fašistům a satanistům”, nakradené nerostné bohatství si ukládají v oněch nenáviděných západních bankách a své rozmazlené děti posílají studovat na drahé soukromé školy v Londýně nebo New Yorku.

Generál, který posílá 19leté chlapce bez neprůstřelných vest do Bachmutu, má doma v Moskvě byt za šest milionů dolarů. Propagandista Solovjev, jenž v přímém přenosu mluví o nutnosti smíření se s válečnými ztrátami jako s národním posláním, vlastní vily na italském jezeře Como.

Tato třída drancuje zemi a zároveň všem prodává příběh o tom, že drancování způsobují druzí.

Rusko dříve bylo desetitisíce skutečných inženýrů a vědců, kteří buď emigrovali, anebo ještě někde doufají, že to přežijí. V Rusku se ještě před pěti lety živě diskutovalo o kosmické vědě, v Rusku tehdy existovaly vynikající popularizační weby a nadšení amatéři sledovali kosmické lety. Ale tohle Rusko bylo vymeteno z veřejného prostoru.

Technická prognóza je krutá. Bez supertěžké nosné rakety, jejíž vývoj je zastaven, bez funkční lodi nové generace Orel, která je ve vývoji od roku 2009, ale nic se neděje, bez přístupu k pokročilé elektronice, kterou si Rusko neumí samo vyrobit, a bez generace vzdělaných inženýrů je pilotovaný lunární let v dohledné budoucnosti nedosažitelný. Realistický horizont je možná až po roce 2035, ale jen za podmínek, které v současné době neexistují.

Moduly Mezinárodní kosmické stanice ISS, které Roskosmos plánuje recyklovat pro svou budoucí stanici ROS, jsou už dnes staré 25 až 27 let, s únikem vzduchu a bakteriální kontaminací. Stavět z nich novou stanici je jako renovace domu na shnilých základech. Je to ostudné přiznání, že nové základy Roskosmos už postavit nedokáže.

Spolupráce s Čínou na Mezinárodní lunární výzkumné stanici je Rusům prezentována jako partnerství. Ve skutečnosti jde o přísnou subordinaci. Čína investuje do výzkumu vesmíru dvanáctinásobek toho, co Rusko, a čínští analytici sami přiznávají, že ruský příspěvek do projektu je jen okrajový. Rusko však potřebuje Čínu, protože bez ní nemá nové technologie. Čína naopak potřebuje Rusko jako zdroj nerostných surovin a také jako maskování, aby světu mohla předstírat, že čínský lunární program je podobné mezinárodní partnerství jako koalice americké NASA a evropské ESA.

Rusko v roce 2026 už neexistuje jako nezávislý vesmírný hráč. Stalo se poníženým juniorským partnerem a technologickým vazalem Číny, jíž za přístup k financování odprodává poslední zbytky svého vyčerpaného sovětského know-how.

Je to konečná stanice bývalého impéria, které se tak dlouho dívalo do zpětného zrcátka historie, až v plné rychlosti narazilo do zdi vlastní bezvýznamnosti.