Paukner, Půr a polopatické polopravdy

Fenomén Thomase Pauknera, nové “investigativní” hvězdy sociálních sítí mne velmi zaujal. Pokud nevíte, kdo to je…buďte v pohodě, nejste jediní. Neví to většina lidí. Paukner je anonymní pseudonym. Zjevně jde o člověka, nebo skupinu lidí, kteří přišli s výborným plánem, jak využít dobu sociálních sítí a neomezené tvorby obsahu a spojili to s aktivistickou OSINT žurnalistikou.

Celé je to zabalené do pro mně stále hůře čitelných (a zjevně nejen organicky sdílených) facebookových postů, nějakého mumbo-jumba o židovských kořenech a to celé je doplněné špetkou emo příchutě, která má vzbudit zdání osamělého bojovníka proti systému. Což neříkám pohrdavě. Naopak. Jako mix to zjevně funguje velmi dobře. Paukner se stal z okrajového bloggera na Seznam Médium pomocí několika velmi chytrých tahů hvězdou minimálně části důležitých sociálních bublin. Primárně těch, které oslavují nové paradigma v médiích i společnosti. Paukner toho dosáhl primárně tím, že šel do čelního střetu s představiteli toho, co nějaká část bubliny vidí jako ty “staré pořádky”. Tedy z Deníkem N a především Seznamem. Což (vedle toho, že si za hlavní cíl svých snah vybral dnes nejsilnější opoziční hnutí STAN) ho jednoznačně staví na mapě rozložení politických sil v současné ČR na vládní stranu. To Pauknerovi zjevně nevadí. Být tajemným vládním Batmanem je pro něj podle všeho ideální a komfortní pozice. Vládní voliče utvrzuje v tom, že “stará média” jsou skutečně zkompromitovaná. Všechny ty Deníky N a Seznamy jsou skutečně součástí spiknutí, když místo po zlořádech uvnitř STAN pátrají po jeho identitě, ne? Prosté a geniální.

Ze všech těchhle důvodů jsem Paukenrovy věci trochu sledoval a trochu jim nevěnoval pozornost. Když nevím kdo a proč mi něco říká a nemám dost informací, abych si to dokázal odvodit a zorientovat se v tom, nechávám to na ostatních. Občas někdo jeho texty “debunkne”, občas je někdo z těch “starých” médií přebere a zveřejní . Já si to přečtu a řeknu…hmm. Pak jsem si ale začal všímat, jak velký je tenhle “vládní Batman” fenomén. A stačilo napsat jeden nevinný post o tom, že nejsem schopen jeho texty číst. (Což fakt nejsem).

Tenhle post sem dávám jen proto, že víceméně shrnuje to, co jsem se od části lidí pod postem dozvěděl. A je to ještě napsáno vlastně slušně. Ale pořád dobrý. Zatím nic divného. Společnost je rozdělená a její část touží po nějaké formě institucionální revoluce. To víme. S tímhle faktem se nějak přetlačovat nehodlám. Jenže pak jsem si přečetl text Michala Půra, kde se snaží Pauknera intelektualizovat jako mediální fenomén. Půr ve svém článku víceméně věští konec tradičních médií a nástup Pauknerů. S čímž možná můžeme souhlasit, ale na rozdíl od Michala bych to rozhodně neoslavoval. Ale o tom později. Teď citujme Michala:

Netuším kdo, celý účet tvoří a píše, ale domnívám se, že zdaleka nemusí jít o sofistikovanou skupinu lidí. OSINT přístup v kombinaci s AI umožňuje i jednotlivci dosáhnout vysokých dosahů a kontroverze, která je v tomto případě benzínem dosahů na sociálních sítích a jinde. Paukner má přitom ještě jednu výhodu. Nemá inzerenty (neříkám, že nemá nějakého zadavatele), kteří dnes dokážou v tradičních médiích stopnout prakticky cokoliv, co se jim nepozdává. Nemusí se také zabývat armádou editorů, šéfredaktorů a podobně. Zkrátka lidí, kteří dokážou vydání zdržovat či stopnout články.

Představa, že že armády editorů a šéfredaktorů mají v médiích za úkol (nevíme, zda jediný) “zdržovat nebo stopnout” články je nepochybně neuvěřitelný bizár. Speciálně od člověka, který sám byl šéfredaktor. Stejně jako mluvit v případě většinou zcela zdecimovaných českých médií o nějaké “armádě” lidí. Připomeňme, že role editora by v médiích měla být (a je to ideální stav, ke kterému ne všechna česká média vždy dospěla) pomáhat konečnému výsledku. Tedy srozumitelnosti a přesnosti výsledného produktu. Kdyby měl Michal v tom textu dobrého editora, možná by mu řekl, aby tu větu pro větší přesnost přeformuloval.

Navíc, kdo je “zadavatel” je v tomhle případě poměrně zásadní informace. Dává to totiž celému příběhu čitelný rámec. Znovu- KDO a PROČ vám něco říká je pro vaši orientaci podobně důležité, jako CO vám říká. Nebo mělo by to být, pokud chcete mít v mediálním prostoru alespoň nějaký smysluplný kompas. Koneckonců, jsem tak starý, že si pamatuju, když byl Edward Snowden považován za osamělého hrdinu. A tím vůbec nechci ty dva srovnávat. Ale pojďme dál. Michal Půr dále píše:

Vydavatelům nezbývá než měřit všem stejně, podpořit OSINT přístupy v redakcích, přestat řešit kdo je Paukner a vyvracet jeho tvrzení. Samozřejmě ho to do určité části legitimizuje, ale pokud jsou jeho tvrzení nějakým způsobem „ohnutá“, dřív nebo později se to ukáže. Paukner se také může dopustit chyb, které ho naprosto diskreditují. Jednou z nich je nepochybně odtajnění své totožnosti. To bude jeho konec, protože pak už se stane snadným terčem.

Ano, můžeme říct “snadný terč.” Nebo můžeme říct “předmět legitimní diskuse”. Zatím má Paukner tu výhodu, kterou má na sociálních sítích každý anonym proti mně nebo Michalovi. Každý vám pod post může napsat “opíchal jsi psa, viděl jsem tě při tom”, protože jeho jméno je FrantaKarel123, v biu má něco jako “Věčný hledač pravdy, jsem nekorektní” a vedle toho fotku koťátka plus pár náhodných vlaječek. Vy to pod svým jménem budete (i na síti tak rozdivočelé jako je X) dělat daleko hůř. (Byť se mi párkrát opravdu hodně chtělo, věřte mi).

A tady se dostáváme k tomu, v čem má Michal Půr pravdu a zároveň se mýlí. Tvrdí, že média nemají možnost vůči Pauknerovi bojovat. Což je pravda. Protože vůči bombasticky podaným a do nějakého předem nalinkovaného příběhu provázaným zprávám z otevřených zdrojů bojovat dost dobře nemůžete. Můžete je ověřit a pustit (čímž si necháte anonymem diktovat agendu) nebo vás anonym bude ostřelovat za to, že to neděláte a jeho fanoušci v tom budou vidět důkaz stačící k vašemu plošnomu odsouzení. Zároveň ale píše že “pokud jsou tvrzení nějakým způsobem “ohnutá”, dříve nebo později se to ukáže”. Jak se to ukáže? Pokud sebou Paukner implicitně nese nedůvěru k tradičním médiím (kterou jeho fans zjevně milují) kdo tedy bude tím, komu budou věřit, pokud se ukáže že k ohnutí došlo? A je teď jedno, zda schválně nebo prostým opomenutím. A je to vůbec možné bez odhalení jeho identity? Není právě jeho identita (kterou by média podle Půra neměla řešit) klíčem k tomu, jak “ohnuté” jsou nebo nejsou jeho posty?

Navíc, je tu poměrně zásadní kvalita Pauknerovy tvorby. A abychom ji pochopili, musíme si říct, že v anglosaském světě se článku v novinách říká “story”, tedy příběh. A má to svůj význam. Který v českých médiích nebyl nikdy, alespoň podle mého názoru, úplně pochopen. Ale my jako lidé jsme události zvyklí vnímat jako příběhy. Jako vyprávění. Díky příběhu chápeme kontext. Proto nemáme rádi zprávy s otevřeným koncem. Proto rádi rychle víme, kdo je v příběhu hodný a kdo zlý. A Paukner dodává komplexní “story”. Zprávy z otevřených zdrojů provázané příběhem o boji proti temným silám. Vidíte to okamžitě při prvním náhodně otevřeném postu (omlouvám se, tady je příběh tak dlouhý, že se mi sem nevešel celý)

Tohle už není investigace (jako v jiných případech, kdy Paukner třeba obviňuje Víta Rakušana z blbě nakopených zbraní pro vnitro), to je vyprávění vlastního příběhu pomocí otevřených zdrojů. Na tom nemusí být nic ohnutého. Za těmi linky jsou zprávy nebo odkazy, které příběh podporují nebo mu minimálně dávají legitimitu. Jste s Pauknerem na procházce a on vám ukazuje zprávy jako artefakty, aby vám vysvětlil, že … nevím, asi že všechno je jinak a média lžou. Ale znovu- neříkám to pohrdavě. Svým způsobem to považuju za geniální. Máme tolik zpráv, že si z nich dneska dokáže každý uplácat svůj příběh jako svoji bábovičku. Tak aby odpovídala jeho vidění reality. A Paukner s tím pracuje fascinujícím způsobem.

To je hlavní a zásadní problém “doby Pauknera”. Ano, Paukner odhalil “chybu v systému” fungování médií. Zároveň pro sebe dokázal využít další dobové atributy (jako je třeba algoritmické doručování obsahu na sociálních sítích a obecně inklinaci sítí k rage- baitu). Ale tu díru zjevně schválně zvětšuje, respektive jí dost tvrdě využívá. Protože pochopil, že není nic, co by ho mohlo zastavit. Pokud ho někdo “nedoxxxne”. Ale i kdyby někdo jeho identitu odhalil, je dnes v takové situaci, že by to dokázal podle mého názoru přežít. Koneckonců, několik pokusů o odhalení už ustál. A čím víc jich bude a čím víc jich přežije, tím bude legenda silnější. Ostatně jsou lidé, kteří dodnes věří, že Elvis neumřel. (Teda, když o tom přemýšlím, je to tak dávno, že teď už možná umřel definitivně…nebo?)

A vy se můžete rozhodnout- zda budete věřit jeho legendě. Nebo jí věřit nebudete. A podle toho budete přistupovat k tomu, co vám přináší. U jednoho Pauknera to ještě tak nějak dáte. Až jich bude pět, začnete být unaveni. A u patnáctého to přestanete řešit a prostě budete buď věřit nebo nevěřit podle toho, zda to potvrzuje co si už myslíte nebo ne, protože vše ostatní začne být příliš složité.

Mimochodem- možná jste zaregistrovali, že jsem nezmínil možnost, že Paukner je skutečně tím, za koho se vydává. Osamělým bojovníkem za pravdu. Tu možnost rozhodně nevylučuju. Ale upřímně- vy byste tomu věřili? Speciálně uprostřed toho světa, který Paukner ve svém příběhu staví? Světa, který je plný prohnilých byznysmenů, mediálních hráčů a politiků s temnými zájmy?

Což je ten nejkrásnější paradox celého “případu Paukner”. V příběhu, který nám vypráví zní totiž to, co se nám snaží tvrdit o své identitě ještě trochu více pohádkověji, než jak by to znělo normálně.

Vítejte v novém krásném světě.

A zde jedna píseň pro dnešní den