Historka z devadesátek (1)... ve které se prodává hašis a centrum jednoho undergroundu je zlikvidováno ve prospěch jiného.

TENTO POST JE OSOBNÍ VZPOMÍNKA NAPSANÁ VLASTNĚ JEN PROTO, ABYCH SI JI ZAPAMATOVAL. TAKŽE POKUD VÁS NEBAVÍ DEVADESÁTKOVÉ VZPOMÍNÁNÍ, NEMUSÍTE JI ČÍST A O NIC NEPŘIJDETE.

Minulý týden jsem přečetl knihu Zubama po skle, což je výbor literární tvorby Filipa Topola. A také jeho zhutnělý životopis. Oboje vydalo Revolver Revue. Také jsem byl na výstavě Pavla Reisenauera, která je skvělá. Což mi znovu připomnělo, jak moc mně vlastně vždycky fascinovala tzv “druhá generace undergroundu” ke které oba patřili. A připomnělo mi to historku o tom, jak jsme prakticky zlikvidovali v devadesátých letech její zamýšlené sídlo.

Druhá generace undergroundu mně ovlivnila primárně díky střední škole. Od roku 1988 jsem chodil na gymnázium do Radotína, které jen o pár let dřívě absolvovala většina disidentských dětí, které se nedostaly na střední do Prahy. Radotín absolvovali třeba Filip a Jáchym Topolovi, Betyna Landovská a další. Za mně tenhle trend pokračoval, byť už nebyl tak silný. Takže se mnou chodil do třídy třeba spolužák a dobrý kamarád R., který byl z disidenstké rodiny a díky němu jsme se dostávali k mnoha samizdatům. Typicky třeba k Revolver Revue, který vznikal právě v okolí druhé generace undergroundu, k nahrávkám Psích Vojáků a podobně. Mimochodem, nedávno jsem se díval a na gymplu pořád učí matematikář Sedlák, který mně málem díky reparátu z matematicky nepustil k maturitě. Ale to je jiná story.

Právě na radotínském gymplu jsem absolvoval listopad 1989 a následné měsíce a roky. A asi chápete, jak divoké to tehdy bylo. Náš příběh začíná někdy v roce 1992. Flákal jsem se tedy primárně s jiným kamarádem M. v okolí Smíchova, chodil do klubu 007 na Strahov poslouchat rap a hardcore a vymetal všechny možné kluby a bary. Jedním z nich byla třeba Devítka na Újezdě. Bar nepříliš nápaditě pojmenovaný podle čísla domu. Dneska je tam tuším nějaký obchod s keramikou. Tehdy to byla ale taková špeluňka, kde se míchali fanoušci rockabilly se skejťáky a drogovými dealery. Přičemž jak bylo tehdy zvykem, někteří lidé neměli problém mezi těmito rolemi plynule přecházet.

Nevím, kdo mně už tenkrát do Devítky zatáhl, mám podezření, že to byl takový malý skrček, kterému se přezdívalo Prasorád a dneska by mě fakt zajímalo, jak k téhle přezdívce přišel. Tehdy mi to bylo jedno- byl začátek devadesátek a to, že měl někdo přezdívku Prasorád bylo normální. Spousta věcí, které jsou dneska divné byla normální. Prasorád byl z party skejťáků která jezdila na Nové Scéně a tvrdilo se, že na kolečkových bruslích (tehdy se jezdilo na dvouřadých) byl jeden z nejlepších v Praze. Jenže pak objevil pervitin a to jeho zájmy jaksi hodilo jiným směrem. Vlastně by mně docela zajímalo jak skončil.

Takže se tak motám v Devítce a jednou mně tam někdo seznámí s chlapíkem, kterému se pro změnu přezdívalo Velbloud (ano, prostě tehdy byly takové přezdívky). A taky by mě zajímalo proč, protože hrb neměl. Byl to chlapík tak o deset let starší než já a do Devítky nezapadal. Vypadal spíš jako taková verze veksláka, co se do začátku devadesátek proplížil z konce osmdesátek. Krátký sestřih (VŠICHNI tehdy nosili vlasy nějak divně, buď hodně krátké, hodně dlouhé, vystříhané nebo žádné, Velbloud nicméně měl takový ten nijaký, ale zároveň upraveně vypadající sestřih módní ve všech obdobích dvacátého století), hnědou draze vypadající koženou bundu leteckého střihu s nějakými nášivkami, džíny a nějaké mokasíny. Veksláckou image doplňoval i jeho styl vystupování. Familiérní, sebevědomý, drzý. Slovo dalo slovo a poměrně rychle se ukázalo, že Velbloudova vekslácká image nelhala. Ten člověk měl plán. Zásadní byznysový plán. A nebylo to nic menšího, než vybudovat ohromné impérium na distribuci hašiše po pražských klubech a barech.

Musíte pochopit, že byl začátek devadesátých let, podobné plány mělo tehdy spousty lidí. To nebylo nic divného ani překvapivého. Velbloud nicméně měl celou věc promyšlenou způsobem, který naznačoval, že si udělal poctivou přípravu. Chtěl mít své lidi ve vybraných klubech, které by označovaly jejich teritorium. Teritoria jeho jednotlivých dealerů by se nepřekrývaly. Nákup za velkoobchodní cenu u něj, prodej za maloobchodní konečným uživatelům. Když to vyprávěl v Devítce, znělo to neprůstřelně. Jakýsi známý mne doporučil že stejně pořád smrdím v 007 za Strahově. A já si řekl proč ne… Hašiš jsem měl raději než marihuanu, ale příliš jsem nekouřil ani jedno. Takže nehrozilo, že si vyrabuju vlastní zásoby. A peníze se hodí vždycky. Speciálně, kdy žádné nemáte. A já tehdy fakt žádné neměl. Jasně, teď vás možná napadá- nebál ses, že tě zavřou? Hele, byl rok 1992, tehdy se nikdo nebál ničeho. A ze všeho nejméně policajtů. Alespoň v těch kruzích, ve kterých jsem se pohyboval já.

A tak jednoho odpoledne Velbloud halasně dorazil do Devítky, sedl si ke stolu, který byl nahoře ve vestavěném patře kam nebylo vidět z ulice a vytáhl odkudsi ze záhybů své veklsácké kožené bundy tabuli hašiše. Představte si to jako tmavě hnědou desku třeba 50x20 cm vysokou tak půl centimetru. Pak odněkud vykouzlil nůž a začal to tam, takhe odpoledne, uprostřed baru plného lidí na stole pižlat na přibližně stejně velké kostičky. Ty pak zvážil na malé váze, my si je rozebrali, zaplatili a šli si po svém. Pižlání mu nešlo a strašně u toho nadával- ten hašiš byl marocký, který je tvrdý a drolivý a světlejší, na rozdíl od afghánského, který vypadá jako hnedočerná plastelína. Oba jsou nicméně velmi aromatické. Výsledkem Velbloudova snažení bylo tedy mimo jiné i to, že tenhle hašis musel být cítit v půlce Prahy.

Po několika večerech v klubu na Strahově s kapsami plnými hašiše se nicméně ukázala zásadní slabina celého plánu. Velbloud měl možná skvěle vymyšlenou distribuci, ale podcenil marketing a především průzkum trhu. V roce 1992 nebyl v Praze nikdo, kdo by chtěl hašiš. Vyjma amerických turistů a ex-patů, které každý slušný člověk v našich kruzích nenáviděl. Národu Přemka Podlahy, který byl vždy zvyklý vypěstovat si sám cokoli jen aby to nemusel kupovat prostě hašiš nevnutíte. Všichni zhulenci na Sedmičce, ale i jinde raději hulili trávu, kterou si sami vypěstovali a nebo skunk, který byl výrazně levnější. Pár lidí si hašiš koupilo ze zvědavosti, ale tím to haslo. Navíc se ukázalo, že jako obchodník jsem k ničemu (což se později v životě potvrdilo ještě mnohokrát) a že život drogového dealera není zdaleka tak romantický jak jsem si představoval. Mým nejvěrnějším zákazníkem tak byl spolužák z gymnázia M.- tomu jsem dával hašiš zadarmo, protože stejně většinou neměl, stejně jako já prachy. Často jsme pak stejně celou transakci vyhulili spolu.

Jednou jsme se takhle s M. potulovali po Smíchově. A našli jsme nově otevřený bar na Březince. Malý sklepní prostor se čtyřmi stoly a malým barem. Byl otevřený doslova několik dní a měli ho takoví dva kluci, kteří zjevně měli blízko k druhé generaci undergroundu. Hrála tam z repráku kazeta Filipa Topola. Tak jsme si s M. řekli, že bychom tam mohli zajít. Byli jsme tam jediní hosté. My a majitelé. Jeden z nich se tuším jmenoval Ondřej Čapek. Vyprávěli nám, jak by tam chtěli dělat výstavy Pavla Brázdy a Michala Singera a dalších hvězd druhé generace undergroundu. Měli velké plány. Jenže nám se tam s M. zalíbilo. A přišli jsme tam za pár dní znovu. A pak za pár dní znovu. Znovu tam byli jen malitelé. A za pár dní jsme tam přišli s dalšími kámoši ze Smíchova. A musíte si uvědomit, že tehdy to byla fakt velmi barevná sebranka lidí. Já si říkal, že tam možná prodám trochu hašiše, což se brzy ukázalo jako bláznivé. Navíc mne už začaly trochu víc bavit jiné substance. O pár měsíců později nebyl v baru jediný androš, ale bar byl plný našich kámošů a známých. A začali jsme si poroučet. Místo Filipa Topola se v baru začala pouštět jiná hudba. Zhulená část party se začala dožadovat reggae, lidé na amfetaminech přitáhli kazety Ministry a dohromady všichni pouštěli hip-hop. A majitelé byli čím dál smutnější.

Jak se skupina rozšiřovala, obejevovaly se i zajímavé typy. Na Březince sedával třeba Mokráš, dnes známý hip-hopový podcaster, který tam založil hip-hopový projekt Coltcha s Tomášem Sochůrkem, později výborným hip-hopovým zvukařem a producentem. Kamarád M. začal hrát taky v kapele, jejíž členové ttam za ním začali taky chodit. Do toho se tam motali lidé plní amfetaminů a touhy dělat temnou hudbu a černou magii jako třeba Siréna, kluk z dobré rodiny, který neustále chtěl zakládat temné industriální projekty (mimo jiné s Markem Prchalem, ten se v té době ale do kopce na Smíchově nebyl schopný doplazit). A smutek majitelů přešel v čirý nihilismu. Jejich idea stánku druhé generace undergroundu byla definitivně v prdeli.

V tu dobu už část z nás měla od baru klíče. A různě jsme se střídali za barem. Jednou jsme si bar otevřeli na Štedrý večer, kdy jsme všichni utekli od stromečků a kalili tam až do rána. Půlka baru zhulená až na půdu a já, který jsem své obchodní pokusy dávno vzdal v druhé půlce mezi lidmi, kteří byli na něčem, po čem se moc nespinkalo. Zkulená půlka baru vedla zhulené řeči, kamarád M. (který už tehdy měl umělecké jméno Strictly Orange- ne neptejte se, proč mu to přišlo jako dobrý nápad) se všem snažil dokázat, že není zpěvák v kapele jen tak a nahlas prozpěvoval v reggae rytmu “I'm The One, Smíchov One” zatímco pervitinem sjetá druhá část baru na to koulela očima a snažila se vymyslet co bude v tomhle stavu dělat další dva dny.

Je jasné, že takhle to nemohlo trvat dlouho a taky netrvalo. Majitelé, u kterých smutek a nihilismus přešel do čisté rezignace bar za pár měsíců prodali protože tohle nejen že nemohlo vydělávat, ale nemohlo to ani prodělávat málo. A myslím, že nás všechny dodnes nenávidí.

Nedávno jsem v tom baráku byl znovu. Ukázalo se totiž, že patří právníkovi, který pro mně něco dělal. Bar je tam dodnes. Jen se jmenuje něco jako Skotský klub, prodávají tam Guinness a konečně je to snad vedené, jak to vedené být má. Kamaráda M. z kapely vyhodili a mám dojem, že se dnes věnuje něčemu esoterickému. Jak dopadl Prasorád nevím. Velblouda jsem od té schůzky v devítce viděl už jen dvakrát. Naposledy náhodu na ulici o několik let později. Měl pořád tu samou bundu, ale o pár zubů míň a podle toho, co povídal za to mohl heroin, na který se vrhnul po neúspěšné hašišové operaci. Nečekám, že by byl ještě naživu. Siréna byl ještě před pár lety nějakém bezpečnostním think-tanku. A Marek Prchal…víme všichni.

Mokráš má hip-hopový podcast, Sochůrek je úspěšný zvukový inženýr, naposledy dělal master třeba desce Anett X nebo Prago Union. A já jsem právě dopsal tenhle post. Tehdejším majitelům baru Na Březince se tímto ještě jednou omlouvám- dopadlo to jinak, než si představovali. Ale taky zajímavě.