RSSAmplifier

Blog

KailØ

Hello, friend, I'm Antonín. But on the net, you'll mostly find me as Kailo. Why Kailo? The year is 2007, I boot up WoW for the first time and stare at ...

kailo.bearblog.devRSS feed ↗10 posts

Latest posts

[CZ][ESSAY] Filozofie Attack on Titans

Mnoho anime děl zachází se smrtí jen jako s líným nástrojem zápletky, ale jen málokteré o její viscerální, nevyhnutelné realitě hloubá tak jako tento seriál. V čistě heideggerovském smyslu jsou Titáni fyzickým ztělesněním našeho Bytí k smrti (Sein-zum-Tode) - kráčející, křenící se připomínky lidské smrtelnosti, které nás nutí k existenciální konfrontaci s naším nevyhnutelným koncem. Je to naprosto…

[EN][ESSAY] Philosophy of Attack on Titan

What is up, my fellow prisoners of existence. Today we are dissecting a colossal series filled with unparalleled kinetic action, an absolute surplus of weeping cowards, and gargantuan, steamy Ken dolls - Attack on Titan . Many anime properties treat death as a plot device, but very few ruminate on the visceral, inescapable reality of it quite like this show. In a purely Heideggerian sense, Titans…

Poetry as a surveillance survival guide

“I’m Nobody! Who are you?,” ‘I’m nobody! Who are you? Are you nobody, too? Then there’s a pair of us – don’t tell! They’d banish us, you know. How dreary to be somebody! How public, like a frog To tell your name the livelong day To an admiring bog!’ ~Emily Dickinson Emily Dickinson strávila většinu života zavřená v pokoji a odmítala chodit mezi lidi. Z pohledu dnešní doby - asociální podivín bez…

Trying to feel alive

Dnešek je psychicky velmi náročný. Opět si přijdu, že nepatřím na tento svět, mezi tuto společnost. Co dělají lidé, když se takhle cítí? Zavolají známým... přátelům. Marně se snažím mít společnost, ale zdá se, že o tu moji už, pravda, nikdo nestojí. Co mám dělat? Okázale se ptám. Odpovím si? Opět jen bloumat ulicemi a cítit se... jak? Ptám se. Dopadají na mě prázdné pohledy kolemjdoucích. Proč…

How do serotonin levels change when it has to make friends elsewhere?

I can't sleep, so what else to do. On Reddit, in one (non)specific subreddit, this question is asked relatively often. Mostly in the context of people being afraid to start antidepressants precisely because of their difficult beginnings and fearing that it will be permanent - the fear of weight gain, fatigue, emotional blunting, etc. All these feelings are completely justified. What is often…

Jak se mění hladina serotoninu, když musí získat kamarády jinde?

nemohu spát, tak co jiného dělat. Na Redditu se v jednom (ne)konkrétním subredditu pokládá tato otázka relativně často. Nejčastěji v kontextu, že se lidé bojí začít s antidepresivy právě kvůli jejich složitým počátkům a bojí se, že to bude permanentní - strach z nabírání váhy, únavy, otupělosti apod. Všechny tyto pocity jsou naprosto oprávněné. Co se už ale často opomíjí, je klasický survivorship…

Když cítit bolí: O umění nevykonávat vztah

love letter to Nicole Žijeme v iluzi, že láska se musí neustále dokazovat aktivitou. Že vztah je něco, co musíme každý den oživovat, prožívat a neustále to „vykonávat“. Posílat si důkazy pozornosti, vyžadovat potvrzení, neustále ťukat na dveře toho druhého, abychom se ujistili, že tam pořád je a že to pouto pevně drží. Ale co se stane, když jeden z nás narazí na dno vlastních sil a ocitne se na…

old habits.

I've been feeling a little heavy, past two days, not much thought of what to do. Lack of motivation but without even a sense of such a thing. I just want to sit here, in the room. You hardly realize you're feeling it when it's happening. Minutes go by, pass into hours and you're just fine with sitting around, not doing much in the way of something that isn't totally passive. Makes you also…

living in resentment.

I would want for nothing more than to reinforce to the people I have only ever met through the Internet that I do not know them in proper, I do not actually know anything about their lives, and therefore anything I say to them should only be taken in the context of someone only seeing them through pastiches of how they could be, through written text and then warped through the interior dialogue…

away.

Don't feel much like speaking lately. I exercise. I go for walks. I write. I stare at some words until they feel right to me. Only breaks are to be with people I care about implicitly. Don't ask too many questions beyond basic pleasantries. Everything else feels so protracted and forced. I keep dreaming of being away and isolated in the most literal way. A little hovel in some remote ruin. Only…