Srpen 2026

Pravidelný čtenář ví, že milujeme underdog příběhy. Navzdory nepřízni, osudu, bohům - důležité je pořád věřit. Například taková streamovací služba Peacock. Mít v názvu zároveň „pee“ a „cock“ je jako hodit si klacek pod nohy. Doslova.

Když existuje underdog, musí logicky existovat i updog.

Teď ponechme stranou, že tyto pojmy opravdu existují v rámci gestalt terapie.

Jen ve zkratce: srpnové vydání je tradičně nejméně čtený newsletter, takže škoda všech nadbytečných úderů do klávesnice.

Koncept „topdog vs. underdog“ od zakladatele gestalt terapie Fritze Perlse (Friedrich Perla - to není náhoda) popisuje vnitřní konflikt, jehož prostřednictvím se lidé vyhýbají úzkosti. Jde o cyklický boj mezi autoritativním topdogem, který striktně vyžaduje plnění společenských norem a příkazů, a vzdorujícím underdogem, který tyto nároky neustále sabotuje výmluvami. Z této vyčerpávající hry se lze vymanit pouze tak, že topdog sleví ze svých dogmatických nároků a underdog naopak převezme zodpovědnost, k čemuž terapeuti často využívají cvičení založené na střídavém přehrávání obou těchto rolí.

Podle nás je topdog jedinec, od kterého všichni očekávají vítězství a taky se ho, velice nepřekvapivě, dočkají. Určitě vymyslíte spoustu příkladů sami. Šetříme údery.

Christopher Nolan, kromě toho, že jeho příjmení avizuje nedostatečné připojení (zbytek redakce nám zde udělil žlutou kartu), je jasný topdog.

Jeho filmy se, konkrétně pro nás, střídají jako taková psí sinusoida (psinusoida? Ψnusoida? - tady naštěstí zasáhl videorozhodčí a druhou žlutou nepotvrdil, ale aspoň sem dáváme tip na knihu: zítra vychází taková psodysea) - je to samý downdog, updog, downdog, updog, jen támhle vzadu…občas je těch downdogů několik za sebou, ale Nolanovi se nedá upřít jedna věc - dokáže vás dostat do kina na báseň napsanou v 8. stol. př. n. l. Co bude příště? F. L. Věk v IMAXu?

Ne každý je fanouškem daktylského hexametru jako my, ale z nalinkovaného newsletteru je naprosto jasné, kdo obnovil zájem o tento epos. Nebyl to ani Travis Scott, ani Eduard Petiška.

Konečně jsme dostali odpověď na to, jak zní píseň sirén.

Všechno, po čem toužíš. A vzápětí všechno to, po čem si přeješ, abys nikdy nezatoužil.

Bylo to slastné svědění - chceš se poškrábat, jenže zjistíš, že se skrývá někde pod kůží a nejde dosáhnout. A tak se ze slastného svědění stane nesnesitelná trýzeň.

To, po čem nejvíce toužíš, je přesně to, co nemůžeš mít. A to, co nemůžeš mít, je to, co už jsi měl...a ztratil.

Byla to píseň všech slibů, jež jsem nedokázal dodržet. A řekla mi, že se ve skutečnosti nechci vrátit domů.

Krása. Jenže v rozkopaném letním Brně je ta píseň nejspíš jen cinkání vychlazených dvanáctek.

Ve skutečnosti se taky nechcete vrátit domů. Někdy je lepší přestoupit na desítku. V Komíně.