O světě, který netrhá vztahy mezi dospělými a dětmi

Rodiče se dívají na děti. Děti se dívají na rodiče.

Rodiče vidí, jak dětem září oči. Zvědavě, láskyplně, nadšeně.

Rodiče ví, že děti jsou čerstvé kousky vesmíru. Ví, že děti jsou stejně jako oni nedílnou součástí světa. I dětmi, stejně jako dospělým vědomím proudí myšlenky života.

Děti jsou živé kousky světa, které mají na chvíli na starost.

Svět se dívá na rodiče, jak si poradí. Dívá se dětskýma očima. Od rodičů děti nejraději odkoukávají, jak to na světě chodí. Učí se tak, v čem spočívá bytí člověkem.

Děti se na rodiče nedívají kriticky a nehodnotí je (s výjimkou puberty, což důležitá vývojová) Děti berou rodiče takové, jací jsou. Děti vnímají rodiče láskyplně.

Svět přijímá člověka taktéž láskyplně. Když se na nás dívají děti, dívá se na nás svět.

Svět je bezpečné místo k životu pro dospělé i pro děti.

Takže je v řádu věcí, aby děti běhaly bez dozoru venku a poznávaly svět svým rytmem a na vlastní oči. A také aby rodiče začali postupně objevovat svět založený na lásce.

Nejprve je vztah - blízkost, spojení, prostupování - jedním slovem láska - teprve poté vznikají dospělí a děti.

Rodiče nikdy nemají dost času, děti mají dost času vždy.

Nedostatek času není chybou rodičů. Je důsledkem popularity měření času. Čím se čas měří intenzivněji, tím je ho méně. Když se čas neměří, natahuje se.

Měření času je dávnou záležitostí, ale ne zase tak dávnou. Opravdu populární je měření až v rámci průmyslové revoluce. Díky vskutku přesnému a podrobnému měření umí stroje nebývale zrychlit. Nyní zrychlily natolik, že je nikdo už nestíhá.

A tak říkáme, že nemáme čas.

Děti jsou kousky bezčasí mající před sebou celý život. Proto umí chodit pomalu a nestresují je pozdní příchody ani nervózní odchody. Děti nejsou stroje, protože život nefunguje jako stroj.

V životě neexistuje možnost ocitnout se někde v nesprávný čas. Jen lidé žijící uvnitř strojů díky hodinovým strojům věří, že pozdě nebo brzy existují.

Třídenní život komára má stejnou hodnotu jako půl tisíciletí života žraloka grónského.

Rodiče mohou plánovat, jak chtějí, ale jelikož žijí s dětmi, jsou jim jakékoli časové plány k ničemu. Čas s dětmi nelze správně měřit, ani smysluplně rozvrhnout. Proto rodičům časové rozvrhy často nevycházejí.

Z hlediska dětí je jakýkoli časový úsek příliš krátký nebo naopak příliš dlouhý, protože dětskýma očima (na rozdíl od očí dospělých civilizačníků) proudí na Zemi bezčasí.

Takže je v řádu věcí, aby děti ztrácely čas nicneděláním a rodiče nikam nespěchali. Každý totiž stihne přesně to, co má v životě stihnout a umře přesně na konci života.

Nejprve je věčnost materializující se v přítomnosti, teprve poté přichází roztahování času do minulosti a budoucnosti.

Žádný dospělý nedokáže vidět svět očima dětí. Čerstvé světy jsou neviditelné.

Svět povstává z neviditelna, život ze smrti, barvy ze hry světla a temnoty. Člověk povstává z věčnosti, pak prozkoumává život, obohacuje svět o sebe, o své pohledy, doteky a o svůj příběh. Nakonec zemře.

Děti žijí i po smrti rodičů.

Rodiče žijí i po své vlastní smrti.

Když dospělí drží v náručí dítě, jeho život se protahuje až do zásvětí.

Rodiče nikdy zcela nechápou, co prožívá jejich dítě. Nicméně jej stále milují a ono miluje je. I když jej nechápou.

Životní příběh dětí se z hlediska rodičů nachází v zásvětí, mimo dosah jejich světů.

Rudolf Steiner říká, že po smrti člověk pár dní sleduje kaleidoskop svého života. Vidíme všechny obrazy a nemáme při tom žádné emoce. Prostě pozorujeme. Pak následuje období, kdy vidíme náš život pozpátku a cítíme emoce, které jsme svým životem způsobili druhým. Až pak následuje protřídění toho, co si duše s sebou vezme do dalšího života a co bude definitivně zapomenuto. Po třídění následuje asi 1300 let ladění se na další život.

Kdykoli dospělí myslí na děti, myslí na neviditelno.

Kdykoli lidé poznávají pohledy druhých, setkávají se s barvami neviditelna.

Proto dává rodičům smysl, že mají děti.

Děti rozkoukávající se po světě bývají neuspořádané, divoké a běhající.

Ukazuje se, že podobně funguje i společnost, kterou si poslední staletí staví dospělí, přestože neustále říkají, že jde o společnost civilizovanou, zorganizovanou a racionální. Čím více se dospělí snaží svůj stroj zklidnit (zkulturnit), tím je divočejší.

Dospělost spočívá ve schopnosti být spokojeným, ať se kolem děje cokoli.

Děti jsou spokojené vždy kromě libovolných oka mžiků, kdy jsou bytostně nespokojené.

Ačkoli mnoho dospělých shledává, že život ve stroji je stále nesmyslnější, nezřídka se nadále účastní jeho provozu, protože mají děti, což tomu všemu dodává smysl.

Péče o děti je dospěle náročná, obzvláště snaží-li se člověk respektujícím způsobem zohlednit potřeby čerstvého kousku světa, který netuší, jaké jsou jeho potřeby, přičemž zároveň trvá na tom, že se právě teď a nikdy jindy jedná o životně důležitou potřebu, která nejenže nemůže být jiná, ale její uspokojení je potřeba provést konkrétním způsobem, jenž je však zahalen nevyslovitelným a nesrozumitelným křikem, případně je zcela ponořen v neviditelnu. A to jak pro toho, kdo má potřebu naplnit potřebu, tak pro toho, kdo má potřebu potřebu uspokojit.

Svět dětí a dospělých vždy dospívá ke zklidnění. Než se opět zneklidní. Život není dokonalý, ale zase je divoký, živý.