30 minut v ADHD hlavě

Sedim u rybníka. Dejchám čerstvej vzduch. Odpočívám. Pozoruju hladinu. Poslouchám zvuky. Jenom tak jsem. Existuju. Takzvaně žiju přítomností. Jenže moje ADHD je tu se mnou taky. A žít přítomností pro mě znamená vnímat úplně všechno kolem a k úplně všemu kolem mít milion dalších asociací, nápadů, příběhů, vzpomínek nebo fórků. Zkoušim je všechny vnímat a zapisovat.

• To je krásnej rybník, takovej klid a pohoda.

• Tohle bych chtěla dělat častějc.

• Ach. Miluju rybníky.

• Škoda, že je taková zima, hned bych tam skákla.

• Až budem mít chatu nebo domek, určitě tam musíme mít rybník.

• Skořík bude nadšenej.

• Snad se toho dožije.

• Kolika let se dožívaj labradoři?

• Deset až dvanáct? Wtf. Bude mu osm!

• Počkat, a co borderky? Tu má v sobě taky.

• Dvanáct až patnáct, dobrý.

• Kříženci žijou dlouho, klídek. I náš John se dožil snad šestnácti, nebo kolika.

• Skořík tu bude minimálně do dvacítky. Nemusim se stresovat.

• Takže rybník. Nebo ňákej přírodní biotop. Jezírko. Rozhodně s žábama.

• Dá se to udělat naopak? Nejdřív koupit rybník a až pak u něj něco postavit?

Hledám rybníky na prodej, zjišťuju, kolik stojej (hodně) a jestli na nějakej momentálně mám (nemám), u každýho z nich přemejšlim, jestli by mu slušela dřevěná chajda, kovovej kontejner nebo radši maringotka, už pomalu ladim interiérovej design, materiály, tvary, barvy, struktury…

• To asi nepůjde, to nejsou stavební parcely.

• Ale tady to taky museli ňák vyřešit.

• Třeba na to kašlou, prostě je to ňákej rodinnej pozemek a stloukli tu chajdu.

• To je asi tim, že je to jen tiny house bez elektřiny a vody, ale to by nám vlastně stačilo. Prostě taková pidi chata, o trochu pohodlnější kempování.

Googlim si aktuální stavební zákony, abych zjistila, co a jak, chvíli se do nich začítám, po minutě si uvědomim, že vůbec nevnímám text. Hrozně moc paragrafů, formálních frází, hutnejch právničin. Můj mozek se najednou nudí u naprosto zbytečný kraviny, nad kterou vůbec nechtěl přemejšlet.

• Hele a co tam rovnou udělat kemp, to by se dalo, ne? Známej přece takhle jeden nedávno koupil a teď do něj hledá provozovatele.

• No joo, jenže ten známej má úspěšný firmy, který mu na to vydělávaj prachy. Já ještě takhle daleko nejsem.

• Kemp by byl cool, jenže to by tam byli lidi…

• Proč vlastně přemejšlim nad něčim, co nejspíš ani nehodlám realizovat?

• Nevim, protože mě to asi baví.

Něco přede mnou žblunkne a přeruší mi tok myšlenek, vidim žábu, jak se přede mnou neobratně drápe na leknín, sedne si a čumí mi až do duše. Čumim taky. Oční kontakt s obojživelníkem mi na rozdíl od toho lidskýho neni nepříjemnej. Nemusim totiž řešit, jestli čumim moc málo, nebo naopak moc upřeně. Nejspíš ani nečumí na mě. Přemejšlim, jak můžu mít tak moc ráda žáby a přitom o nich vůbec nic nevědět.

• To je trošku metafora na celej můj život, ne? Furt nic NEVIM.

• Haha. Jono. A těch žab bylo taky víc, než jsem ochotná si přiznat.

• Táta mi jednou řekl: „Martino, my máme tolik různejch zájmů, koníčků a činností, jenže nic z toho neděláme pořádně, nebo do hloubky. Kde my mohli bejt, kdybychom to dokázali!“

• Občas si na to vzpomenu. Podle mě jsem neurodivergentní po něm.

• A taky si myslim, že dost věcí pořádně udělal.

• Postaví nebo opraví skoro cokoliv.

• O historii dokáže povídat dlouhý hodiny.

• Když jsem mu řekla, že chci zakládat akvárko, hned poradil, co jo a co ne. Akvaristiku dělal dlouhý roky.

• Nebo ty čtyřmetrový sochy, co co jen tak tesal ze dřeva v garáží? Totem se svítícíma očima, medvěd s „vopravdickejma“ zubama, co se používaj u vycpávek zvířat. Kdo tohle umí?

• Ten pocit podle mě vychází prostě jen z toho, že u ničeho „nevydržel“ a vždycky si našel něco novýho.

• Proč vůbec tolik lidí lpí na pořádku?

• Jako kdyby to byla ňáká ctnost.

• Pořádek je nuda.

• Neříkám to jen proto, že sama nejsem schopná ho udržovat?

• Možná jo. Ale i kdyby, tak co.

• Proč přemejšlim o pořádku, jak mě to napadlo?

• Neni právě na životě skvělá ta rozmanitost? Ty možnosti? To množství objevenýho, ale ještě větší kus neobjevenýho?

• To, že když ti cokoliv nevyhovuje, tak prostě jdeš dál?

• Takže si vlastně tak trochu pořádek udržuju.

• Pravidelný životní čistky.

• Takový jarní úklidy.

• Zrovna tohle považuju za jednu z mejch nejlepších vlastností a moc nechápu lidi, který zůstávaj roky v toxickejch vztazích nebo pracích.

• A že jich znám!

• Potkávat se s nima je depresivní, furt si jenom na něco stěžujou.

• Ale něco změnit? Na to není odvaha. Smrádeček je holt pohodlnej, no.

• Teď jsem asi trochu zlá.

• Jako ty vztahy trochu chápu, taky jsem byla s člověkem, co mě trápil.

• Manipulátoři to uměj.

• Ok, na tohle teď asi myslet nechci.

• Jak působim na lidi? Vysávám z nich taky někdy energii?

• Vnímá mě někdo ve svý minulosti jako tyranku?

• Kdo na mě vzpomíná jen v tom nejhoršim?

• To je stejně hustý, že máme každej tak trochu jiný vnímání reality.

• A že každej z tebe vidí jenom ňákej střípek.

• Kolik lidí mě zažilo jenom vožralou a žije v iluzi, že jsem extrovert.

• Nebo že mám ráda společnost.

• Žijeme v simulaci? Dlouho jsem si o tom nic nečetla.

• Docela bych se do toho tématu někdy zase ponořila.

• Ta žába furt čumí. Ani se nehne.

• Kolik asi uběhlo času?

Fotim si žábu, protože mě zaujmou její obří oči. Zoomuju a libuju si, jak dobře ji dokáže můj mobil zachytit, i když je ode mě celkem daleko.

• WOW! Oproti tomuhle můj starej křáp fotil jak kalkulačka.

• Ještěže se mi rozflákal a musela jsem po letech koupit novej.

• Nechápu, jak jsem s tou jedenáctkou mohla vydržet takhle dlouho.

• Několik let jsem spravovala socky a nikdy mě nenapadlo si koupit nejnovější iPhone. Hahaha, haha.

• Evidentně jsou věci, za který utrácet nepotřebuju.

• Škoda, že jsou to většinou ty důležitý nebo praktický.

• Jóó, tenhle mobil, ten se mnou zestárne.

• Jak to asi dělaj fotografové, co se zaměřujou na focení přírody?

• Žába je lehká, žejo, ale třeba takovej kolibřík? Nebo ňáká šelma? Dyť na ni musíš dlouhý hodiny čekat, mít kvalitní techniku, která to stihne zachytit…

• To chci dělat taky, tohle je přesně ta aktivita, co člověka nutí zpomalit.

• Podívám se, kolik stojí kvalitní foťák a objektiv?

• NE.

• Jen se kouknu, co všechno je potřeba…

• Tyhle tríčky už znám. Řekla jsem si, že tohle „koukání“ budu dělat maximálně jednou měsíčně. A dodržim to.

• Co to bylo tenhle měsíc?

• Jooo, keramika. A taky malování. Modelování postaviček. Vodovkový omalovánky. Asi všechny knížky W.I.T.C.H., co se daly na internetu sehnat. Ty věci jsou rozházený v kanclu i různě po bytě. Nevyberu si radši něco z toho?

• No… Říkala jsem si, že jsem dlouho nevyšívala a hrozně mě to bavilo. Dá se u toho koukat na seriály nebo debilní reality shows a člověk z toho nemá blbej pocit, protože něco tvoří. A jak skončilo léto, nebudem tolik cestovat. Ale potřebuju na to nakoupit všechny barvy bavlnek, abych v nich našla přesně ten odstín, kterej potřeb–

• NE!

• A W.I.T.C.H.ky si čtu každej večer před spaním. Už jsem asi u 15. knížky. Drží se mě to delší dobu než třeba Úžasná zeměplocha. Tu jsem taky chtěla sjet celou naráz a skončila u Stráže! Stráže!

• Jééé, Pratchetta si musim dát. Bude podzim, to je ideální.

• Jenže to budu muset začít od začátku. Minimálně Stráže! Stráže!

• Skončila jsem někde v půlce. Už ani nevim proč.

• Nejspíš další urgentní činnost.

• Nebo „projekt“.

• Asi jo. Klasika.

• O čem jsem to přemejšlela předtim... Jo, focení zvířat.

• Jak se asi dělaj dokumenty, to musí bejt strašně moc práce. Dyť jenom blbý několikasekundový reklamy jsme točili ve velkym štábu od rána do noci, tak co teprv hodinovej film.

• Kámoš dělá filmy, můžu se ho zeptat.

• Ale nedělá dokumenty.

• Jeho kámoš dělal dokument, Anetu točil několik let.

• Už si to musim konečně pustit.

• Stejně jsem ho dlouho neviděla a měla bych mu už napsat.

• Má u mě furt tu kšiltovku, měl si ji vyzvednout před dvěma tejdnama.

• Určitě na to zapomenu. Udělám to radši hned?

• Hned ne, teď neni správná chvíle. Chci rozjímat u rybníka.

Furt čumim na žábu a přemejšlim nad tim focenim. Hlavou blikne vzpomínka na květnovej trek s mym klukem a kamarádama, přešli jsme Bílý Karpaty a na jedný louce potkali partičku lidí ve středním věku se zrcadlovkama na krku. Zrovna kvetly vzácný český orchideje, takže se skláněli nad kytkou, zkoumali ji, fotili a vášnivě debatovali. Byl to hezkej pohled.

• Focení rostlin nebo hub by bylo možná jednodušší, nikam se to nehne, nemáš stres, že je nezvládneš zachytit ostře.

• Problém je, že mi většina fotek s kytkama přijde hnusná.

• Je to kýč.

• Třeba bych je mohla zkusit zachycovat jinak. Najít si vlastní styl, kterej nebude vypadat jako wallpaper z roku 2000.

• Nebo na analog, to tomu dodá pěknej vibe.

• Nebo na polaroidy. A rovnou si to můžu lepit do ňákýho zápisníku.

• Jenže to je další věc, na kterou bych při balení musela myslet.

• A kterou určitě zapomenu. Nebo zapomenu koupit náplně…

Proletí vážka a přeruší mi tok myšlenek. Nejspíš jsem stejně přemejšlela nad ňákou hovadinou. V pozadí slyšim další žábu, dělá fakt divnej zvuk. Takovej dlouhej, táhlej, až agresivní.

• To je jako vábení? Hlídá si teritorium, vadíme jí tady?

• Musim si o tom něco najít.

Beru telefon. Hned ho zase odkládám.

• Nebo ne, stejně to hned zapomenu.

• I když, zvířecí fun facty si pamatuju až moc dobře.

• Stejně na to kašlu.

Přidává se další žába. A další. Aspoň deset žab mluví žabím jazykem.

• Tyvole ty žáby se teď dobře rozjely, asi si povídaj.

• Možná se hádaj?

• Řvou na sebe přes plot jako Škopková a Konopnice?

• Každá v jinym rohu rybníka, to je vtipný.

• Má rybník vůbec rohy?

• Hranatej možná jo.

• Možná by bylo lepší slovo kouty.

• Rybník s koutama, hahaha.

• Úplně ho vidim, jak mu roste rákos jenom nahoře a s věkem pomalu ustupuje.

• Až ho dostane krize středního břehu, koupí si letenku do Turecka.

• Trapný joky. Ještěže nejsem mezi lidma a neřekla sem to nahlas.

• Proč se vlastně řiká „do všech koutů světa“?

• Nemusim vědět všechno.

• Musim se naučit nechat myšlenky plavat.

• Obzvlášť, když mi jich lítá hlavou tolik.

Vzhledem k událostem posledních dnů jsem posunula novej merch až na říjen, ať mám čas ho doladit, nechat vyrobit vzorky, ošmatat si je, všechno nafotit, atakdále. Abych vám to aspoň trošku vynahradila, spustila jsem další předprodej oblíbenců NEVIM a NE pro ty, co je zatím nestihli ulovit. S tím, že přibyly dvě nový barvy a NE je nově i na mikčách. Nechám určitě vyrobit kousky i na sklad, ale jestli chceš mít jistotu svý velikosti a vysněný barvičky, předobjednávka to jistí. Díky, že mě nosíte! 🖤

🌸TO POTŘEBUJU🌸

• Nechápu lidi, co potřebujou bejt furt mezi lidma, nebo se něčím zaměstnávat.

• Jak to dělaj? To je to nevyčerpává? Kde berou čas na přemejšlení? Rozjímání? Snění? Dělaj to vůbec?

• Jéééé tamhle jedna žába plave.

• No tak to je mega roztomilý, jak pomalu mrská nožkama.

• Když je to pomalu, tak s nima nejspíš nemrská. Ale to je jedno.

• Plave ke mně, co mám dělat, mám jí něco hodit?

• List? Mrtvou mouchu?

• Skořice furt žere mouchy, hrozně mu vaděj masařky a jejich bzučení.

• Je vůbec etický, že ho nechám žrát mouchy?

• Kdyby byl divokej, žere nejspíš i jiný zvířata.

• Co vůbec jeděj žáby?

• Musím si objednat ňáký encyklopedie, odborný knížky, komiksy, cokoliv. Teď bude žabí obdobíčko, cejtim to v kostech.

Beru telefon a jdu na Knihobot. Objednávám Atlas ryb, obojživelníků a plazů České a Slovenské republiky, pak ještě jednu kreslenou knížku Plazi a obojživelníci, Krásu lastur, Svět pod mořskou hladinou, Kapesní atlas brouků a pro jistotu i Plody planých a parkových rostlin, protože ty mě zajímaj taky. Zastavuju se u Katalogu k expozici zoologického oddělení Národního muzea v Praze. Protože to během tří minut naskákalo na dvojku. A protože už je to moje asi desátá objednávka knih tenhle měsíc.

• Jejda, to nám to nový pravidlo s těma koníčkama moc nevyšlo.

• Ta objednávka se dá ještě zrušit.

• Ale to nebudu dělat, ne?

• Já nevim. Vztahuje se to na knížky?

• Asi ne. Na knížky se žádný pravidlo nevztahuje. Nikdy.

• Řekla jsem si, že budu víc šetřit a míň utrácet, ale tyhle encyklopedie jsou něco, v čem teď strávim následující tejdny. Tím pádem nebudu utrácet za jiný kraviny a nový koníčky.

• Je to vlastně svym způsobem investice do klidu.

• Wellness víkend by mě stál mnohem víc a výsledek je stejnej.

Je tohle ještě girl marh, delulu, alibismus, nebo si můj mozek dokáže jednoduše obhájit úplně kterejkoliv novej impulz? Přemejšlim, jestli mě moje impulzivita baví, nebo spíš se*e. Jak kdy. Ale víc mě asi baví. S*ala mě jen proto, že viditelně obtěžovala ostatní. A že je občas pěkně drahá. Mně ale nikdy nevadilo, že mě zajímá ÚPLNĚ VŠECHNO.

• Jééé, já už chci domů a chci si číst o žábách.

• Zpátky do reality, vždyť doslova sedim u rybníka a můžu na ty žáby koukat.

• Will z W.I.T.C.H. taky miluje žáby, ale až teď s ní sympatizuju i v tomhle. Já měla na prvním stupni základky spíš koňský období.

• Koně na povlečení, koně na budíku, koně na hrnku, koně na sešitech, plakáty koní, pohledy s koňma, koně všude.

• Přitom jsem na koních nikdy nejezdila.

• I ten předraženej časopis Jezdectví jsem si občas kupovala jenom proto, že ho milovala moje tehdejší kámoška. Mě na tom bavilo jenom to sbírání.

• Ježiš, to bylo děsný, jak jsem s ní jela poprvý a naposled na koňskej tábor.

• Pamatuju si z toho jen tři traumatický zážitky.

• První: Jak nás vedoucí poslala umejt nádobí do sprchovýho kouta a pak nás seřvala, že jsme umazaly závěs od gulášovky. Ona ale neřekla, ať ho dáme pryč. Jak to mělo dvě děcka asi tak napadnout. Kdo vůbec meje nádobí ve sprcháči.

• Druhej: Když jsem se nudila u venkovní jízdárny a všimla si, že z díry v zemi lítaj vosy. Bodavýho hmyzu se bojim, takže mě nenapadlo nic chytřejšího, než vzít obrovskej šutr a ucpat jim to. Měly boční východ, kterym vylítly a poštípaly mě.

• Třetí: Když se kůň u stáje trochu splašil a šlápnul kámošce na nohu.

• Nebo jak k nám na ves jednou přijela pouť a my si šly s jinou kámoškou pohladit přes plot poníky. Ten „její“ se ohnal a hryznul jí do stehna. Měla tam pak několik tejdnů hrozný jelito. Myslim, že jsem se smála, ale muselo jí to hrozně bolet.

• Proč se směju ve chvílích, kdy bych se smát nejspíš neměla?

• Poníci jsou asi hrozný svině.

• Až budu mít farmu, poník tam stoprocentně bude.

• Ňákej starej, chromej, zachráněnej.

U druhýho rybníku sebou mrskaj kapři, skáčou z vody a šplouchaj. Připomíná mi to ty malý rybičky, co skákaly na jezu v Dobřichovicích, akorát to neměly moc chytře vypočítaný a dělaly to moc brzo a daleko od přepadu, přes kterej se pak jenom svezly. S dvanáctiletym synovcem jsme se jim smáli, že jsou pitomoučký.

• „Šplouchy šplouchyyy, štika žere mouchy, žbluňky žbluňkyyy, a kapr meruňky…”

• Kdo to zpíval?

• Aha, Nohavica.

• Toho jsem měla od malička ráda.

• Než si vzal medaili od Putina.

• Jak to vlastně bylo? Měla bych se dovzdělat, kdyby na to náhodou přišla ve společnosti řeč, ať nejsem za dementa.

• Stejně už moc nikam nechodim.

• Neměla bych chodit víc mezi lidi? Izoluju se teď?

• Asi jo.

• „Šplouchy šplouchyyyyyyyyy…“

• Tyvole teď tu písničku nevyženu z hlavy.

• Jsem nevěděla, že kapři skáčou nad hladinu.

• Jsou to vůbec kapři?

• Škoda, že už nežije děda, určitě by hned věděl.

• A taky by měl radost, že máme ňáký hezký společný téma.

• Co jsou ty bublinky, který jdou ode dna?

• Dělaj to ty žáby pod hladinou?

• To dejchaj, nebo prděj?

• Uměj žáby vůbec prdět?

• Prděj ryby?

• Proč chci vědět všechno úplně o všem?!

Už mě ty myšlenky nebaví zapisovat, v mý kebuli se toho děje hrozně moc a jsem vyčerpaná. Byl by to asi zajímavej námět na článek, třeba 30 minut v ADHD hlavě, haha, to je dobrý… jenže to bych to musela dotáhnout. A už se mi nechce. Dopamin vyprchal. Přichází vnitřní konflikt.

• Hmmm, takže to zase nechám rozepsaný, jako vždycky všechno.

• A proč tak trvám na tom, abych to dopsala teď hned? Vždyť ani sama nevim, kdy a jak má tenhle text končit. To dopíšu třeba doma, idea a koncept už tam je, ne.

• Nojo, ale to už pak nebude tak autentický.

• Už jen to, že o tom přemejšlim jako o konceptu, neni autentický.

• Živim se psaním, jasněže do toho občas zasáhne profesní deformace. A dělám to hlavně pro radost.

• Tohle mi dělalo radost. Ale teď už mě to neba.

• Tim pádem splněno ne? Dobře jsem se bavila. To stačí.

• A vůbec, můžu si to nechat jenom v poznámkách.

• Jo, už takhle jich tu mám přesně 10 453.

• Polovina z nich byla určitě strašně urgentní, jakože „pokud si to nezapíšu, už nikdy si na tuhle myšlenku/nápad/věc nevzpomenu”.

• A TO BY BYLA HROZNÁ TRAGÉDIE.

• Pamatuju si na cokoliv z toho?

• Ne. Ale mám to zapsaný, takže až se budu nudit, můžu si to pročítat a třeba na něco zajímavýho natrefim.

• Takhle jsem našla i to, že se mám nechat diagnostikovat, jestli náááhodou nemám ADHD. Asi rok potom, co jsem si to zapsala.

• Jo, to byl vtipnej příběh.

• Vlastně ani ne.

• Ale jo, takhle s odstupem už to je vtipný.

• Ha, Peťa rozdělává oheň…

• Jídlo, HLAD! Mám hlad.

• Jdu naříznout buřty.