Normy jako past

V roce 1831 napsal Balzac povídku, která o několik let později našla svůj současný název: Le chef-d’oeuvre inconnu (Neznámé arcidílo). Toto drama odráží, do jaké míry mohou společenské normy každé doby sabotovat kreativitu a nové nápady. Hlavní postavou je malíř jménem Frenhofer, který se svému příteli Poussinovi svěřuje, že po deseti letech práce je zablokován při snaze namalovat portrét krásné kurtizány. Jeho přítel mu nabídne jako model svou vlastní milenku a přesvědčí ho, aby mu, až to dokončí, ukázal své mistrovské dílo. Konečně přijde ten tolik očekávaný den a Poussin přichází s dalším kolegou malířem, aby obdivovali dílo. Před nimi leží plátno, na kterém je mezi barevnými čmáranicemi rozeznatelná noha. Návštěvníci se smíchy nemohou ubránit a prohlásí Frenhofera za blázna. Ten téže noci záhadně umírá.

Pořádné drama, že? Mně by se moc líbilo podívat se a vidět první abstraktní portrét té krásné kurtizány od Frenhofera. Nikdy ho však neuvidíme, protože postava nemohla snést soud svých současníků. Ať slouží jako útěcha, že o století později Picasso, který byl touto postavou uchvácen, ilustroval vydání příběhu. Kromě toho se španělský malíř přestěhoval na ulici Rue des Grands Augustins číslo 7 v Paříži, kde žila Balzacova postava, a tam namaloval Guernicu. V tomto případě zvítězila kreativita a zmařené mistrovské dílo dalo život jinému, ale kolik kreativních nápadů nám uniká kvůli svazujícím normám?

Tento příběh ilustruje, jak mohou normy a soudy každé doby sabotovat kreativitu. Intuitivně víme, že pokud se člověku podaří zbavit se pravidel a společenských konvencí a uvolnit emocionální zábrany, bude snazší mít nové nápady. To vidíme u dětí, u excentriků a u některých lidí s neurodegenerativními onemocněními. Mladí vyjadřují ve svých kresbách představivost osvobozenou od společenských pravidel a dokonce i od přírody (proč asi malují trávu modrou?). Na druhou stranu někteří pacienti s frontotemporální demencí mohou rozvinout malířskou kreativitu, kterou předtím, než onemocněli, neměli. Hovorově říkáme, že děti a staří lidé nemají filtr. Jisté je, že neurobiologický substrát, který je za touto desinhibicí, to tak dokazuje. Laterální prefrontální kůra je mozková oblast, která má na starosti filtrování nápadů a jejich porovnávání s naučenými normami (společenskými, rodinnými, pracovními atd.). Tato oblast je nezralá a ve vývoji v případě dětí a atrofovaná v případě nemocných.

Pokud si vzpomínáte, dříve jsme si ukázali, že přední mozek se dělí na oblasti s různými funkcemi. Úspěch kreativní osoby spočívá v udržování své prefrontální kůry na uzdě a aktivování jedné nebo druhé oblasti podle toho, jak se jí to hodí. Je třeba aktivovat mediální prefrontální síť (těsně za nosem), když jsme v režimu „bouře nápadů“, která podle definice znamená absolutní svobodu a neposuzování. A je třeba aktivovat sousední laterální oblast, která filtruje podle stanovených norem, když to potřebujeme: abychom vybrali nejlepší z mnoha navržených nápadů nebo když je třeba vypracovat detaily nebo naplánovat jejich rozvoj.

Praktická rada: Uvědomte si, jestli vaše vnitřní normy (ty hlasy, které vám říkají: „Ale jak mě může něco takového napadnout?“) nebo soudy třetích osob („Ale jak tě může něco takového napadnout?“) omezují vaše nápady. Prvním krokem ke zbavení se norem je si uvědomit, že jsou překážkami k dosažení našeho kreativního cíle.

Klišé, že těhotné ženy náhle vidí kolem sebe mnoho dalších žen ve stejném stavu, je klasika. Je možné, že se plodnost čtvrti zvýšila? Ano, je to možné, ale málo pravděpodobné. Nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že změna životní situace, jako je těhotenství, způsobí, že jejich pozornost směřuje k těm druhým ženám. Podobně člověk, který hledá nákup něčeho, například auta, si všimne, že v jeho oblasti je množství autobazarů, kterých si nikdy předtím nevšiml. Všichni jsme zažili, že jsme kolem nějakého místa prošli opakovaně a náhle si ho všimneme poprvé a pomyslíme si: „Hele, tohle je tady!“ Místo, kam jde náš pohled, zkrátka to, čemu věnujeme naši pozornost, je to, co zachycujeme z vnějšku.

A naše vnímání vnějšího světa je omezeno naším vzděláním, zájmy, předchozími zkušenostmi… Obecně nejsme schopni vnímat svět v jeho celistvosti, ale neustále jej filtrujeme. Tento filtr je nezbytný k ochraně našeho mozku před nadměrným množstvím informací, které by vedlo k neuronálnímu zkratu (kdo z nás někdy neměl pocit, že mu z toho množství informací praskne hlava?). Naše selektivní pozornost (příklad toho, čemu v neurovědeckém žargonu říkáme kognitivní fixace) má právě tento cíl: vybírat podněty, které vnímáme, a vyřazovat ty irelevantní, abychom se mohli organizovat, nerozptylovat se, stanovovat priority atd. Za tento selektivní pohled však platíme cenu: unikají nám věci. Možná má vnější prostředí, které mě obklopuje, odpověď na problém, který mi leží v hlavě, ale i když tam je, nevidím ji. Děti s poruchou pozornosti mají širší pozornost, vnímají téměř vše, co je obklopuje, a některé studie naznačují, že právě z tohoto důvodu jsou kreativnější.

Selektivní pozornost má bezpochyby svou roli v kreativitě: pomáhá pracovní paměti a je součástí exekutivní sítě, která řídí divergentní a konvergentní myšlení. Existují však chvíle, kdy širší pohled s mezerami, kterými se protáhnou neobvyklé podněty, může být zdrojem inspirace. To je takzvaná difúzní pozornost, která charakterizuje síť snění a podporuje asociaci nápadů. Takže teď je moment, abyste se zastavili a zamysleli, jaký typ pozornosti máte vy, když jdete po ulici nebo jste v autobuse: pozorujete svět a vytváříte si poznámky o detailech, nebo máte hlavu spíš zabranou do mobilu?

Praktická rada: Svět a to, co se v něm děje, je velkým zdrojem kreativní inspirace, který si nemůžete nechat ujít. Uvědomte si, jaký typ pozornosti v každém okamžiku potřebujete, a využijte svou mentální flexibilitu k zaostření nebo rozostření svého fotoaparátu.