Sedmdesát milimetrů mýtu

Obraz monumentu vyvrženého na pláž, který se pomalu potápí do písku. Tak Christopher Nolan popisuje výjev, který nosil v mysli přes 20 let. Autentické ztvárnění trojského koně, ve kterém se úhel pohledu soustředí na muže uvězněné uvnitř, je jedním z artefaktů, které v něm zůstaly po letmém sepjetí s filmem Troja (2004), který téměř režíroval, když se v nultých letech po Insomnii (2002) postupně etabloval v Hollywoodu. Dnes je situace zcela jiná – Nolan patří k nejvýraznějším mainstreamovým tvůrcům současnosti a po globálním úspěchu s fenoménem Oppenheimer (2023) získal neotřesitelnou pozici. Takovou, ze které si mohl dovolit realizaci svého doposud nejambicióznějšího projektu v podobě nekompromisní adaptace jednoho z nejstarších děl západního kánonu, Homérova eposu Odyssea.

Příběh rozsáhlé starověké básně mapuje cestu ithackého krále Odyssea (Matt Damon) zpět domů z Trójské války. Když svými činy popudí boha Poseidona, zamotává se Odysseus do spirály desetiletého bloudění mořem, během kterého on i jeho posádka čelí mnoha výzvám a útrapám spojeným s antickým božstvem a mytologickými tvory. Film po vzoru eposu vrství dějové linie do nechronologické mozaiky, ve které se části příběhu přerušují a opět vrací např. skrze vnořené vyprávění postav. Dozvídáme se tak i útržky z příběhu před samotnou cestou, hrůzy i lsti trojské války a neméně důležitý je paralelní děj na Ithace, kde na svého milého po dekádu čeká Odysseova žena Pénelopé (Anne Hathaway) s již dospělým synem Télemachem (Tom Holland).

Nolanova vize je monumentální zemitý epos; nekompromisní adaptace, která jde na hranu filmového řemesla. Většinu možného představují praktické efekty: reálné lodě, loutky, či prostetika. Kromě CGI se snímek tolik nespoléhá ani na studiové scény – většina obrazů je snímána na skutečných lokacích. Analogová estetika zde není jen trend, dodává příběhu autentičnost a ve scénách s Kyklopem, nebo při setkání s čarodějkou Kirké, podtrhuje groteskní nedokonalost děs jednotlivých výjevů. Tvůrci se tak dostávají až k hranicím horroru a mrazivé scény nás zároveň přibližují k prožívání postav.

I přesto, že řemeslné nerdství završuje fakt, že je kompletně celý film nasnímaný na filmový materiál IMAX 70mm, jde o překvapivě komorní snímek. Velkorysé podmínky vybízejí k typickému výpravnému spektáklu – ovšem tam kde by mnozí při dobývání Tróji poodstoupili do velkého celku, či ptačí perspektivy velkolepé bitvy, drží Nolan důraz na jednotlivých postavách a zejména Odysseovi. Ten je typickou “nolanovskou” postavou, morálně rozpolcený hrdina sužovaný vlastními traumaty. Film skvěle ohledává otázku hrdinství a morálních důsledků zdánlivě správných rozhodnutí, podobně jako jeho předchozí snímek Oppenheimer (2023). Oba dva filmy navíc ukazují, že silná předloha (historické události, či antické dílo v tomto případě) Nolanovi v posledních letech svědčí, nakolik byl Tenet (2020) většinově spíše demonstrací konceptu, příliš vzdálenou od svého děje a postav. Jeho poslední dva filmy, ale nyní zejména Odyssea, vypouští jakýkoliv formální i příběhový gimmick; motiv času, který Nolan ve svých filmech z různých úhlů často ohledává je zde součástí samotné legendy a on se tentokrát jako vypravěč soustředí primárně na příběh a jeho emoci.

Matt Damon ve snímku znovu dokazuje svůj herecký záběr a pro civilní a citlivou verzi Odyssea je skvělou volbou, exceluje zde ale celý rodinný trojlístek – tedy také Tom Holland a Anne Hathaway. Jedinou slabinou filmové Pénelopé je snad jen nedostatek prostoru pro její postavu, ale to je ostatně nedostatkem celého filmu, což je mimo jiné dané i rozsahem původního díla. Stran tvůrčího týmu také nelze opomenout strhující hudební doprovod skladatele Ludwiga Göranssona, který je zprvu nenápadný, ale ve stěžejních momentech naprosto zásadní a ikonický.

Jestli je Oppenheimer film o tom, že je lidstvo největší hrozbou hlavně samo sobě – Odyssea tyto myšlenky parafrázuje a ukazuje prokletí civilizace cyklicky čelit vlastnímu sebezničení. Nolan oba filmy chytře utíná na sklonku určující teze a nechává tak nadčasové myšlenky volně plynout. Jako vzkaz nám na konec dějin ✶

Tomáš Payer