Vzduch, který nakrmil svět

V roce 1898 vystoupil britský chemik William Crookes před British Association for the Advancement of Science s nepříjemnou předpovědí. Světová populace rostla, spotřeba pšenice s ní, ale množství úrodné půdy nebylo nekonečné. Pokud se nic nezmění, varoval, lidstvo může během několika desetiletí narazit na nedostatek potravin.

Crookesova konkrétní čísla se ukázala jako příliš pesimistická. Důležitější však bylo, kde hledal řešení. Nečekal na objevení nového kontinentu ani na další miliony hektarů orné půdy. Obrátil se k chemikům. Budoucnost zemědělství podle něj závisela na tom, zda se jim podaří získat využitelný dusík ze vzduchu.

Znělo to téměř absurdně. Dusíku bylo všude dost.

Přibližně 78 procent atmosféry tvoří právě dusík. Kdyby tedy problém zemědělství spočíval prostě v jeho množství, nebylo by co řešit. Jenže většina rostlin nedokáže molekulární dusík N₂ ze vzduchu přímo využít. Potřebuje jej v reaktivních sloučeninách, z nichž může stavět aminokyseliny, bílkoviny a nakonec stébla, zrno, zvířata i nás samotné.

Dusík byl všude kolem nás. A přesto ho byl nedostatek.

Po většinu lidských dějin se zemědělství muselo vejít do poměrně pomalého biologického koloběhu. Hnůj vracel část živin na pole. Luštěniny využívaly symbiózu s bakteriemi, které dokážou atmosférický dusík fixovat. Pomáhalo střídání plodin, kompostování, úhor. Fungovalo to, ale množství biologicky dostupného dusíku zůstávalo jednou z významných hranic zemědělské produkce.

S růstem měst byl problém ještě viditelnější. S každou sklizní se část živin odvezla z pole pryč. V tradiční vesnické ekonomice se velká část mohla časem vrátit. Ve stále větších městech končila jinde. Zemědělství tak potřebovalo živiny dovážet.

A devatenácté století je začalo hledat po celém světě.

Jedním z prvních velkých zdrojů bylo guáno.

Na suchých ostrovech u pobřeží Peru se po staletí hromadil trus mořských ptáků bohatý na dusík a fosfor. Evropští a američtí zemědělci brzy zjistili, jak cenné hnojivo představuje. Z něčeho, co bychom dnes pravděpodobně označili za odpad, se stala strategická surovina.

Její význam byl takový, že Spojené státy v roce 1856 přijaly Guano Islands Act. Zákon umožňoval americkým občanům za určitých podmínek nárokovat neobydlené ostrovy s ložisky guána. Ptačí trus se stal předmětem zahraniční politiky.

Ještě významnější byl chilský ledek: přírodní dusičnan sodný těžený v poušti Atacama.

Měl dvojí hodnotu. Dodával zemědělství dusík a chemickému průmyslu surovinu využitelnou mimo jiné při výrobě výbušnin. Nitrátová ložiska proto nebyla jen obchodním aktivem. Byla zdrojem daňových příjmů a politické moci.

Když v roce 1879 vypukla válka v Pacifiku mezi Chile na jedné straně a Bolívií s Peru na straně druhé, bezprostřední konflikt se týkal právě zdanění chilské společnosti těžící nitrát na sporném bolivijském území. V pozadí byly starší hraniční spory, regionální rivalita a peruánsko-bolivijské spojenectví. Bylo by tedy příliš jednoduché říkat, že šlo o „válku o ledek“. Nitrátové bohatství Atacamy ale bylo jedním z jejích hlavních ekonomických zájmů. Dobové americké diplomatické depeše otevřeně popisují, jak objev rozsáhlých ložisek proměnil předtím téměř bezcennou poušť ve strategické území.

Moderní ekonomika měla na konci devatenáctého století zvláštní problém. Evropa potřebovala více potravin, ale podstatnou část dodatečného dusíku získávala z ložisek tisíce kilometrů daleko.

Crookes tedy správně pochopil podstatu problému.

Potřebovali jsme přestat dusík hledat.

A začít ho vyrábět.