Ten podstatnější příběh

V oblasti interpretace pandemie bude dost možná ve veřejné debatě převažovat spor založený na falešném dilematu “životy vs. ekonomika” nebo “životy vs. běžný život”. Tohle dilema je v prvním přiblížení úplně falešné, a úspěšné zvládnutí epidemie přináší malé ztráty na životech i menší omezení života, kdežto cesta “promoření” vede zároveň k mnoha obětem i dlouhým lockdownům. Obojí je fakt o dynamice epidemie nahlédnutelný třeba analýzou několika diferenciálních rovnic SIR modelu, nebo třeba hravou formou hraním koronahra.cz, ale pokud jej za rok nepochopila velká část veřejnosti, a na podzim nechápali někdy ani lidé v rozhodujících pozicích typu ministra zdravotnictví, nelze očekávat, že k pochopení nesmyslnosti dilematu a snahy hledat “kompromisní polohu epidemie na hraně kapacity zdravotnictví” dojde zrovna teď, když praktické důsledky už nejsou tak zásadní. Spor ovšem bude plnit média.

Čemu se ovšem chci věnovat je jiný pohled, na kterém se ve skutečnosti možná shodne dost lidí z různých stran předchozího sporu. A paradoxně proto nezíská tolik pozornosti (protože pozornost přitahují hlasité spory).

Riziko pandemie typu COVID nezvládlo ani Česko, ani Evropa, ani lidská civilizace jako celek. Na nepřipravenost států na podobnou krizi přitom upozorňovali experti desítky let. Potřebné struktury často neexistují a neexistovaly, existující struktury byly neadekvátní problému, rozhodování zmatené. Problémy přitom mají často povahu systémového a systematického selhání.

Když si vezmu jako příklad Česko: na různé dobrovolnické aktivity se mohou názory lišit, ale někdy spíše než o spor může jít o jednoduché nedorozumění. Například na jaře Česko docela dost zachraňoval Pavel Řehák a tým jeho spolupracovníků, což bylo podle mě dobře a je důvodem k vděku. Z toho ale neplyne, že by bylo dobře, že se Česko ocitlo v situaci, kdy je zachraňuje Řehák! Ani Pavel Řehák si jistě nemyslí, že stav, kdy vláda vůbec nechápe epidemickou situaci a nemá informace, je dobře, protože poskytuje skvělou příležitost zachraňovat zemi.

Že v některých případech dobrovolníci a různé ad hoc iniciativy jako náplast řešili systémová selhání by nemělo zakrýt, že k nim došlo.

Důležité je i to, že podobné problémy ale nebyly vůbec specifikem Česka. Problémy české vlády mohou snadno vyvolat dojem, že změna typu “jiná vláda” by situaci zcela změnila. Osobně si myslím, že se zachováním stejné institucionální struktury, stejné státní správy, stejné sestavy lidí v nepolitických funkcích, by měly mnoho podobných problémů i jiné potenciální vlády.

Řada selhání má přitom opakující se systémové příčiny. A řada z nich se přitom opakuje i teď, a povedou k nepoučení se z chyb.

Myslíte, že se všichni poučili? Vůbec ne. Jeden krásný, resp. spíše děsivý ilustrační příklad bych si vypůjčil z debaty, která proběhla před pár týdny v Otázkách Václava Moravce. Tématem byl nákup “zbytečně mnoha” dávek monoklonárních protilátek (např. Regeneron), které teď “zatěžují rozpočty nemocnic”.

Racionálním rozhodovacím rámcem pro podobná rozhodnutí je například “maximalizace očekávaného užitku” (nebo strategie “maxipok” - maximalizace pravděpodobnosti “ok” výsledku).

Při rozhodování s nejistotou, která v okamžiku nákupu byla, je nutné zvážit přínosy a škody všech alternativ: “hodně nakažených - málo léčiv”, “hodně nakažených - dost léčiv”, “málo nakažených - málo léčiv” a “málo nakažených - hodně léčiv”.

Je zcela zjevné, že škody alternativy “mnoho nemocných - málo léků” jsou řádově větší, než škody situace “málo nakažených - přebytek léků”. S panující nejistotou ohledně vývoje epidemie bylo rozhodnutí nakoupit víc dávek léků zjevně správné. Situace “nadbytku léků” tak ukazuje, že došlo ke správnému rozhodnutí, což byla spíš výjimka.

Jak to vypadalo ve veřejné debatě? Jediný, kdo racionální postup rozhodování v zmíněné diskusi zjevně chápal a hájil, byl ekonom Filip Pertold!

Co očekávat od systému, kde správná rozhodnutí jsou předmětem ostré kritiky pro “nehospodárnost”? Samozřejmě tato chybná zpětná vazba má vliv, a vede k “úsporným” rozhodnutím. Zažili jsme jich mnoho, včetně úspor typu “nakoupit jen část vakcín”!

Zdůrazňuji, že jde o velmi obecný fenomén rozhodování států, státní správy a politiků, který zcela zákonitě vede k selhání typu “nepřipravenost na riziko”. Nakoupili jste hasící přístroje? Vyhazování peněz, nehořelo! Udržujete zásoby osobních ochranných pomůcek v rezervách? Zbytečnost a prostor pro korupci!

To byl příklad jen jedné systémové příčiny systémových selhání. Je jich dlouhá řada.

Co je tedy tím důležitějším příběhem? Podle mě z pohledu za horizont pár měsíců nebo i let to, zda se z covidu dokážeme poučit a připravit na budoucnost.

SARS-CoV-2 rozhodně není jediný patogen, který hrozil vznikem globální pandemie. Dalším pohledem, na které ve skutečnosti panuje shoda u skoro všech stran sporů o covid, je, že covid není nějaká “metla lidstva”, a když se podíváte na prostor možných infekčních nemocí, tak SARS-CoV-2 rozhodně není to nejhorší, co by nás mohlo potkat, a to ani zdaleka.

Myslím, že i s většinou relativně skalních zastánců “promoření covidem” se shodnu, že existuje nějaká hranice smrtnosti patogenu, kdy by navrhovali jiný postup, než promoření.

A myslím, že s řadou lidí se shodnu i na tom, že před dilematem “lockdown nebo ne” nechceme pokud možno stát nikdy znova.