Mírný pokrok v mezích zákona

Díky Marii H. (G.) jsem si vzpomněl, že jsem pro samou práci zapomněl psát… A číst. Takže začnu tipem na její Substack. Píše jí to pořád dobře jako kdysi, takže doporučuju!

V dubnu jsem si vypiloval workflow pro vývoj s AI. Začalo to hezky fungovat a mě napadlo, že by stálo za to si ještě víc ušetřit práci a udělat si nástroj, který i ty poslední kousky ruční práce udělá za mě. Typicky review specifikací, zadání a plánů. Claude navrhne specku, Codex, ji bez znalosti kontextu projde, a navzájem si pinkají nálezy. Na mně je jen otesávání nápadů a zadávání issues do Forgeja. Jakmile ve Forgeju přistane issue, tak už jen sleduju, jak si jednotliví agenti předávají práci. Zatímco píšu tenhle post, tak si ten nástroj sám pro sebe píše napojení na Telegram a vylepšení flow, aby si issues zakládal sám podle našeho brainstormingu. Krása nesmírná. Tohle je věc, která opravdu šetří čas.

Dal bych to možná ven jako open source tool, ale je jich tolik, že si říkám, že asi není zapotřebí.

Přišel vysázený rukopis. Musím ho přečíst a zrevidovat, což znamená, že se vydání sedmí knihy opravdu blíží!

Potěšila mě nová pracovní příležitost. Miluju stavění věcí na zelené louce, a tady mám šanci postavit konečně něco nového. Svůj nástroj, o kterém píšu výš, použiju jako lopatu na to nové. Ale to až to bude vymyšlené. Nemůžu a nechci být podrobnější, stará umělecká pověra říká, že se o připravované věci nemá mluvit, ale snad můžu aspoň naznačit: Myslím si, že doplňovat AI nástroje do CMS je možná fajn, ale koncepčně to je lepení elektroniky z Tesly do benzínové Fabie. Mám za to, že by AI měla být plnoprávnou součástí CMS. Obsah by měl vznikat stejně jako vzniká aplikace přes AI agenta: dialogem. “Udělej toto”, “Uprav to takto”, “Chci aby výsledek byl takový, jak to uděláme?”

Nepleťte si to s vibe codingem, to je jiná disciplína a “vibe publishing” by byla IMHO tragédie: na jedno geniální dílo fůra totálního odpadu. Nemá to nahradit novináře nebo nedejbože “nahradit autorovu kreativitu”. Výsledek by byl strašný, něco jako současný “human slop” v Instagramu nebo podcastech.

V podstatě to replikuje postup, co novináři teď stejně dělají, jako že si nechávají kreslit ilustrační obrázky a vysvětlovací boxíky a nechávají si přepsat nabrané rozhovory. Jen ne jako sada nástrojů, přidaných do CMS, ale jako základní součást novinářské práce.

Tak jsem si myslel, jak si v novém roce zvolním tempo, a ono houby. Ale nestěžuju si; beztak bych si nějakou práci zas našel a bůhví co bych páchal. Tohle je docela fajn příležitost.

Kromě té spousty dalších příležitostí, které mi přineslo nové bydliště. Například “příležitost seznámit se s bazénovými technologiemi”. Nebo “příležitost pořídit spoustu nářadí”. Nebo v neposlední řadě “příležitost naučit se míchat beton”.

Což je fajn. Tyhle věci mě baví, a pospojovat hadicový systém je pro mě s mou prostorovou představivostí hračka. Však kolik trubkových systémů jsem postavil v Satisfactory! :) Proti tomu je nadzemní filtrace se zpětnými klapkami a trojcestnými ventily a obtokovým ventilem v podstatě hračka. Takové LEGO pro velké kluky.

Svému dědovi jsem záviděl, že má zahradní hadici a může s ní stříkat vodu na kytky. Pravda, když nebyl doma, tak jsem si z novodurových trubek postavil “zavlažovací systém” a lopatkou jsem vyrýpal soustavu rybníčků a jezírek s přepady a propojovacími trubkami… Takové malé vodní dílo mezi mrkví a karfiólem. Věřím, že jeho radost byla nelíčená a rozčilení jen hrané. V rodinných legendách se traduje, že jsem pak zpupně seděl v pokojíčku a mumlal jsem si, že až budu velký, tak budu mít taky hadici a nikdo mi nebude říkat, kde můžu vrtat!

A ejhle, půl století poté mám vlastní hadici! S ní i spoustu nových příležitostí, kde se můžu v Hornbachu zaseknout.

Víte ale, co mi nechybí?

Nechybí mi informace o událostech v politice. To, čemu se tu bůhvíproč říká “zpravodajství” a čemu já říkám “reportování o politickém provozu”. Už před časem jsem to kompletně odignoroval v rámci hygieny, a teď zjišťuju, že mi to vůbec nechybí.

Na Twitteru ke mně stejně pronikne to podstatné, plus ozvěny hysterie z politického provozu, třeba Milionu chvilek a jejich “tentokrát to je ale zásadní!” Není, nebylo a nebude, ale když tomu věříte… Jsem příliš starý a příliš okoralý na to, abych se zalamoval kvůli něčemu, co jsem už mnohokrát zažil, prožil a přežil. Od burcování na poplach a bolestných výkřiků “všickni zahynemež!” přes deziluzi z toho, že se nic nestalo, po racionalizaci (“jen díky našemu burcování se nic nestalo”) a vystřízlivění (“fakt se nic nestalo”).

Jsem tak starý a okoralý, že jsem často líný psát i to “No a co?!”

Psát místo toho překladač C pro osmibity mi připadá zábavnější, záživnější a vůbec celkově produktivnější…

Jestli mě teď něco trápí, tak to, že mám v pracovně 30 stupňů. Musím jít nainstalovat klimatizaci, najít k ní tu hadici na výfuk - anebo se ponořit do bazénu!

Dřív než všickni zahynemež!